BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Justin něco zašeptal Debbie do ucha a následně se vydal k našemu stolu. Myslím, že jak Maikey s Benem, tak celá jídelna, která mi ani nevěnovala pozornost, museli vidět, jak jsem znervózněl. Proč, sakra, Kinney? Není to poprvé, co mezi sebou máte nějaké neshody a co Justin strávil noc raději někde jinde, než s tebou doma. No... asi proto, že na téhle neshodě závisí celá budoucnost našeho vztahu. Vztahu, který jsem si nemyslel, že bych někdy mohl anebo chtěl mít. Vztahu, který je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí v životě a nechci o něj za žádnou cenu přijít. Jenže nápady na to, jak ho zachránit, mi opravdu docházejí. Justin se musí do New Yorku bezpodmínečně vrátit, ale už teď se nám potvrdilo, že odloučení nám nedělá dobře... tudíž čím víc času od sebe strávíme, tím větší je šance, že už se k sobě opravdu nevrátíme.
J: "Ahoj."
Nevím, jestli mi někdo vyřízl jazyk, ale v tu chvíli jsem ze sebe nedokázal vydávit jedinou hlásku. Jen jsem na něj civěl a čekal na to, co bude následovat. A nebyl jsem jediný - Maikey s Benem očividně netušili, co se právě děje.
Ben: "Ahoj, Justine, posadíš se?" alespoň někdo dokázal prolomit to trapné a úděsné ticho.
J: "Vlastně jen potřebuju mluvit s Brianem."
Maikey: "To bude naše znamení, zlato," s Benem se zvedli a šli se posadit raději na bar. V duchu jsem si přál jít tam s nimi, z Justina totiž nevyřazovala zrovna přátelská atmosféra.
Připadal jsem si jako totální zbabělec. Nevím, kdy se to stalo, ale podle všeho stalo. Já už dávno nemám v tomhle vztahu navrch, už dávno nejsem ten, který rozhoduje, co jak bude. Justin jaksi převzal otěže a já ho nechal. A přesně proto mi právě teď dělá problém podívat se mu do těch modrých očí, protože i když vím, že moje stanovisko ohledně jeho návratu do New Yorku se nezměnilo, nesnesu pomyšlení, že mi to Justin zazlívá.
Justin si sedl naproti a na stole spojil prsty k sobě, měl jsem z toho pocit, jako bych byl ve škole na koberečku u ředitele... až na to, že tohle bylo mnohem horší.
J: "Buď to se na mě ani nedokážeš podívat... anebo se podívat bojíš... a ani jedno se ti nepodobá, Briane."
Tak jestli Justin chtěl, abych se cítil ještě mnohem hůř, tak se mu to právě povedlo. Nejsem a nikdy jsem nebyl někdo, kdo by rád dával najevo svoje slabosti, a když to Justin takhle vypíchl, dokázal to, že s mým egem to opravdu zamávalo.
B: "Vidím, že si zůstal u Debbie," udělal jsem, jak chtěl a do očí se mu podíval.
J: "Jo... neplánoval jsem to, ale vím, že jsem ti měl asi dát vědět."
B: "V pohodě, v hlavě jsem měl horší scénáře."
J: "Že mě unesli mimozemšťani?" zasmál se.
B: "Že si... možná... odletěl zpátky do New Yorku."
J: "Briane, uvědomuješ si, že jediný důvod, proč je to mezi námi teď takové, je ten, že se do New Yorku už vrátit nechci?"
B: "Jo a naprosto."
J: "Doufal jsem, že bychom si o tom mohli promluvit."
B: "No už takhle jdu pozdě do práce."
J: "Nemyslel jsem teď. Večer a v klidu."
Upřímně si neumím představit, jak by tahle konverzace mohla proběhnout v klidu, ale hádám, že budu muset udělat co je v mých silách, abych nabyl nějakého sebeovládání.
Sakra, ani nevíte, jak mě tohle celé vytáčí k nepříčetnosti. Já nechci, aby to mezi námi bylo takové, nesnáším to. Ale něco mi říká, že vyřešit něco takového bez těhle děsných věcí okolo, asi prostě nejde.
B: "Dobře, večer si promluvíme. Ale teď už opravdu musím jít," nevím, jestli jsem utíkal anebo... jo, rozhodně jsem utíkal.
J: "Dobře, budu čekat doma."
Při slově doma se mi tak hrozně sevřelo srdce. Protože, i když je těžké si to připustit, všichni víme, že Justin je doma v New Yorku. Ačkoliv je pravda, že si nepřeju nic víc, než aby to byl zase loft... náš loft... a všechno by bylo mnohem snazší, kdybych věci viděl stejně jako on a prostě mu řekl, že jsem ten nejšťastnější chlap díky tomu, že se tu rozhodl zůstat... ale se mnou věci nikdy nebyly snadné. To už bys měl vědět, Sunshine.
B: "Tak později," zvedl jsem se na odchod.
J: "Jo... později."
Ten okamžik byl tak hrozně nepříjemný, že jsem si přál se někam propadnout. Ale ještě víc jsem ho chtěl zkrátka políbit na rozloučenou, tak jak jsem zvyklý a odejít s myšlenkou na to, jak moc se těším na večerní polibek na přivítanou. Ale věděl jsem, že na to si můžu nechat zajít chuť a tak jsem opustil jídelnu.
Myslel jsem, že mě omyjou, když jsem u auta zjistil, že nemám klíčky a uvědomění si toho, že jsem je nechal v jídelně na stole, málem způsobilo, že mi praskla žíla na čele. Skoro rozhodnutý, že radši půjdu do Kinneticu pěšky, než se tam vrátit, jsem se otočil...
J: "Nezapomněl si něco?" klíčky mi zahoupal před nosem.
B: "Jo, díky," vzal jsem si je od něj.
J: "To jsem úplně na mysli neměl."
B: "Huh?" nechápavě jsem povytáhl obočí.
Justin však udělal ten jeden nezbytný krok, co nás od sebe dělil a následně svoje rty přitiskl k těm mým. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně děje a hned na to jsem mu polibek opětoval.
J: "Je jedno, jak moc jsi naštvaný... ublížený... či uražený... ale polibek na rozloučenou očekávám vždy," prohrábl se mi ve vlasech.
B: "Nemyslel jsem si, že bys o něj měl zájem."
J: "Briane, je jedno, jak moc jsem naštvaný... ublížený... či uražený... ale polibek na rozloučenou je zkrátka něco bez čeho nepřežiju den."
V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jak celá tahle situace byla zvláštní, protože jediné, na co jsem dokázal myslet, byl Justin přede mnou s tím jeho ďábelským a přes to andělským úsměvem.
J: "Tak jeď už, ať nepřijedeš pozdě."
Pousmál jsem se a následně jsem se chystal nastoupit do auta, na poslední chvíli jsem se ale zarazil a ještě jednou se k němu otočil, abych ho políbil. Hned na to jsem nasedl a zamířil do Kinneticu.
Nevím, co se právě teď stalo a stále jsem byl přesvědčený o tom, že nás nečeká nic pěkného, ale za těch několik vteřin jsem byl tak hrozně rád, že jsem se při vstupu do firmy usmíval jako pitomec...
Ted: "Briane!" přiřítil se ke mně jako velká voda.
B: "Ježiš, umřel někdo?"
Ted: "Ne... i když ty možná dostaneš infarkt..."
B: "Co si udělal?" zatnul jsem čelisti.
Ted: "Co? Já? Nic!"
B: "Tak co se děje?"
Ted: "Máš tady návštěvu..."
B: "Návštěvu?"
"Tatííí!" ozvalo se za mými zády a stačilo, abych se jen otočil a moje srdce se doslova roztálo jako zmrzlina. Ihned jsem Guse popadl a vzal ho do náruče. Pevně jsem jeho drobné tělíčko objal a upřímně jsem nebyl daleko od toho uronit nějakou slzu. Zdá se mi to nebo se někdo rozhodl zařídit, aby se mi všichni vrátili najednou?
No comments:
Post a Comment