BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Měl jsem tak hrozný vztek, že se to všechno takhle zvrtlo, ačkoliv jsem to svým způsobem očekával. Ale co víc, štvalo mě, že jsem právě teď nebyl s Brianem. Po takové době jsme spolu strávili sotva pár dní a už nás zase něco rozdělilo. Mám pocit, že nám osud asi nikdy nebude přát.
Právě teď se převaluji v posteli ve svém starém pokoji u Debbie doma a přemýšlím nad tím, jak je tohle celé absurdní. Jako bych byl zase ten 17 letý studentík, co se honí za nejvíc sexy chlapem planety a schovává se tady před ním, protože mu opět ukázal, že to s ním nebude mít tak jednoduché. Bože. Jsme dva dospělí muži a chováme se jako děti. Brian rozhoduje za mě, co je nejlepší a já se mu vyhýbám. Ale co mám sakra dělat? Všichni víme, že když si Brian něco zamane, je hodně těžké změnit jeho názor... zvlášť co se mě týče. Chce pro mě to nejlepší a já tomu rozumím, vlastně ho za to miluji ještě mnohem víc. A já vím, čeho se tímhle vzdám, jak moc jsem ty poslední tři roky dřel... ale o to právě jde, tři roky jsem makal, abych se někam dostal a zatím jsem se nikam moc nepohnul... myslel jsem, že v tuhle dobu už budu dávno vydělávat velké prachy a vystavovat v nejlepších galeriích... a že zase budu s Brianem. Místo toho jsem rád, když vystavuji v průměrných galeriích a i když jsem znám jako umělec s největším potencionálem na to někam to dotáhnout a ne jeden můj obraz už si někdo koupil, stále mám před sebou kus cesty, než budu moc tvrdit, že mám na malování vybudovanou kariéru. A to znamená pouze jediné - další roky bez Briana. Další roky, kdy mě to bude přivádět k šílenství. A to už prostě nedokážu. Bez malování žít můžu. Bez Briana už ne.
Brian's POV
Civěl jsem do stropu jako nějaký idiot a potahoval jednu cigaretu za druhou. Pořád jsem si naivně myslel, že se Justin vrátí. Ne jednou jsem dokonce naťukal textovku se slovy "Přijď domů... prosím," ale nakonec jsem ji vždy smazal, prostě jsem to poslat nedokázal. Ani nevím proč. Jestli jsem mu chtěl dát jednoduše prostor... anebo jsem ho já sám potřeboval. Nejpravděpodobněji to ale bude možnost třetí a to ta, že jsem opět dovolil svému egu zvítězit, protože jsem ho nechtěl o návrat domů žadonit... protože to prostě nejsem já. Je jedno, kolikrát sám sobě řeknu, že už nechci být ten namyšlený blbec, který se mu bojí říct, co cítí, protože tahle část mě si vždycky nějak najde cestu k tomu, aby vyhrála.
A možná proto má Justin pravdu, možná, že aniž bych si to uvědomoval, je tu stále nějaká moje část, která se děsí představy toho, že bych vedl plnohodnotný monogamní vztah, že bych se usadil a s Justinem zestárl. Láska, zestárnutí a vztah - tři věci, které mě v životě vždy děsily nejvíc a najednou jsou mojí součástí. A já fakt nevím, jestli jsem na to připravený. Justina miluju víc, než cokoliv a chci s ním být, ale ještě před několika dny jsem myslel, že už ho nikdy neuvidím a teď je tady... a chce zůstat... chce zahodit svůj sen, aby byl se mnou... a já se bojím, že ho zahodí pro někoho, kdo mu za to ve finále ani nebude stát. Pro někoho, kdo ho nakonec zklame, protože nebude tím, koho by chtěl. A žít s vědomím, že přišel o tolik jenom kvůli mně, by mě taky zničilo. Tady zkrátka musí existovat jiné řešení.
Justin's POV
Probudil jsem se celkem brzo ráno a hned jsem instinktivně zkontroloval telefon, jestli mi Brian náhodou nevolal nebo alespoň nenapsal. Ale to jsem byl jen opět hodně naivní. I když byl jsem to já, kdo odešel pryč a řekl mu, že by měl přemýšlet. A i když jsem zůstat u Debbie neplánoval, mohl jsem mu to dát alespoň vědět. Ale asi jsem jen doufal, že by mě snad mohl přijít hledat a říct mi, že o všem přemýšlel a uvědomil si, že když tu zůstanu tak je to to nejlepší, co se může stát. Jak říkám - já jsem fakt pořád tak naivní. Možná jsem o tři roky starší, ale co se týče Briana tak jsem pořád ještě kluk.
J: "Dobré ráno," svalil jsem se k jídelnímu stolu jako bych tu pořád bydlel.
Carl: "Dobré. Máš hlad?"
J: "Jako vlk," ani jsem se nenadál a už jsem před sebou měl talíř omelety.
Debbie: "Tak jak ses vyspal?"
J: "Jestli se 4 hodiny spánku počítají jako spaní..."
Debbie: "Já se z vás opravdu jednou zblázním. Povede se vám někdy být v klidu déle, jak tři dny?"
J: "Já za to nemůžu! To Brian je ten tvrdohlavý."
Debbie: "Brian je možná tvrdohlavý, ale taky tě miluje a chce pro tebe to nejlepší..."
J: "No právě, rozhoduje za mě, co je pro mě nejlepší..."
Debbie: "Možná se jen řídí rozumem, zatímco ty se řídíš srdcem."
J: "A co je na tom špatného?"
Debbie: "Vůbec nic, Justine, jen by ses na to možná mohl zkusit podívat z jeho pohledu... mluvíme tady o Brianovi a umím si představit, že právě teď se mu hlavou honí to, že si tě nezaslouží a že pokud se vzdáš svého snu, tak to třeba nakonec bude vniveč, protože tě nějakým způsobem zklame a ty toho budeš litovat..."
Takhle jsem nad tím upřímně nepřemýšlel, ale najednou to dávalo perfektní smysl. Samozřejmě, že Brian se ze všeho nejvíc bojí, že svoji kariéru obětuju pro nic, protože mě zklame... ale já vím, že to není možné, protože vím, co od něj mám očekávat a nechci po něm, aby se kvůli mně měnil, nehodlám z něj udělat domácí kočku, protože on je lev a to na něm měnit nehodlám. Ale jak ho tak znám, protože už se to stalo těsně před mým odjezdem do New Yorku, Brian se bude snažit změnit proti své přirozenosti, jen aby mě udělal šťastným. A tak mu zkrátka budu muset vysvětlit, že jsem s ním šťastný s takovým, jakým je. Vím, že mě miluje a to je nejhlavnější.
Brian's POV
Hned po probuzení jsem si dal sprchu, ale strávil jsem v ní sotva pár minut, protože i když byl Justin doma jen pár dnů, už jsem si stihl zvyknout na ten luxus sprchovat se s ním. Následně jsem se mrkl na telefon, jestli se neozval, ale asi se dalo čekat, že ne. Na chvíli jsem se proto snažil rozptýlit alespoň při hledání nějakého obleku do práce, ale kufr s Justinovými věcmi ležící u skříně mi to vůbec neusnadňoval. Myslel jsem, že v loftu za chvíli zešílím, proto jsem se rychle sebral a zamířil na snídani do jídelny. Debbie tu kupodivu nebyla. Za to Maikey s Benem ano.
B: "Dobrý ráno," vyrušil jsem je zrovna, když si sladce cvrlikali. Bože, ještě jsem ani nic nesnědl a už se mi chce zvracet.
Ben: "Eh-eh, dobré," odkašlal si.
Maikey: "Nějak brzo. Zázračnýho chlapce si někde nechal?"
B: "Tady očividně není," zavrčel jsem.
Oba se na sebe podívali a asi pochopili, že nemají hada dráždit bosou nohou. Bylo mi však jasné, že Maikey si to náramně užívá. Z Justinova návratu neměl radost a vědomí, že jsme sotva po pár dnech zase v sobě ho musí nesmírně těšit. Kdyby jen ale věděl, co je vlastně důvodem naší "hádky".
Maikey: "My o vlku..."
Ani jsem nemusel slyšet zbytek té věty a hned mi bylo jasné, která bije. Automaticky jsem se otočil ke dveřím, kterými zrovna vešla Debbie a hned v závěsu za ní i Justin. Bože tak strašně rád jsem ho viděl, část mě se totiž bála, že nasedl do letadla zpátky do New Yorku, protože si uvědomil, že blbec jako já mu za tohle vážně nestojí. Ovšem z jeho výrazu se opravdu nedalo vyčíst, zda je rád, že mě vidí nebo naopak...
No comments:
Post a Comment