Nejsem tvoje hračka! // 5 //

VAROVÁNÍ 18+

Brian's POV

Zastavil jsem u Debbie před domem a za to, co řeknu, se asi budu nenávidět, ale já fakt nechtěl, aby Justin vystoupil. Jeho blízkost je mi vždy tak nějak příjemná, cítím se s ním zkrátka... dobře. Ale v životě ho nechci právě kvůli tomu, protože vím, kam tohle směřuje a taky to, že to dobře nedopadne. Jenže zároveň... ho v životě chci. Jak na hlavu to vlastně je? Chtít ho mít nablízku, ale nikdy si s ním nebýt nějak blízký, protože mít ho rád, by znamenalo, že jsem selhal v tom, čemu věřím? A to v to, že láska ani vztahy neexistují. A já jsem lepší, než to, já neskáču na ubohé romantické řečičky, protože to je něco pro heterosexuály a patetické lidi, kteří si myslí, že bez lásky se nedá žít. Já jsem zkrátka Brian Kinney a tohle v životě jednoduše nepotřebuju.

B: "Tak jsme tady," snažil jsem se tohle celé urychlit.

J: "Jo... jo, děkuju za odvoz," Justin se na mě nenápadně koukal nejspíš v naději, že ho ještě zastavím, možná doufal, že ho políbím, ale jsme snad nějaká romantická dvojice, co spolu právě byla v kině? Nemyslím si.

B: "Není za co," odpověděl jsem rázně a upřeně se díval před sebe.

Justin se na mě ještě jednou podíval a následně pochopil, že čeká na nemožné a tak vystoupil. Cestou k domu se ani jednou neohlédl a to vím proto, že já sledoval každý jeho krok, než zmizel ve dveřích. Sakra, Justine, co mi to děláš?

Ale na tom zkrátka nesejde, protože nic z toho, čeho se tak děsím a co on v té svojí blonďaté hlavince plánuje, se nikdy nestane. A to ani přes moji mrtvolu. Jsem chlap, co šuká, ne miluje.

Justin's POV

Nechápu ho, já ho fakt nechápu. Nevím, jestli spadl jako mimino na hlavu, že se teď musí chovat tak, jak se chová, ale začínám z toho být vážně zoufalý. Jeho chování se dokáže změnit ze vteřiny na vteřinu. Jako by snad čas od času zapomněl na tu svoji masku a dokáže se ke mně chovat, jako by mu na mně snad fakt záleželo a pak zničehonic je ta maska zase zpátky a on mi dá jasně najevo, co pro něj jsem a to problém, překážka, zátěž a spoustu dalších slov stejného významu.

V momentě, co jsem vešel, jsem byl svědkem toho, jak Debbie s Vicem "nenápadně" utíkají od okna, ze kterého nás podle všeho špehovali... já se z nich asi jednou zblázním.

Debbie: "Ahoj! Už si doma?" snažila se předstírat udivení.

J: "Myslím, že to víš už nějakou chvíli vzhledem k tomu, že jste s Vicem zrovna stáli u okna."

Oba se na sebe podívali a pak se na mě výmluvně usmáli. Vlastně se na ně ani nezlobím, naopak mi to přijde vtipné. Jen škoda, že neměli lepší podívanou, než to, že vlastně nebylo nic k vidění.

Debbie: "Mám se ptát?" domyslela si, že moje podráždění je spojené s Brianem.

J: "Není na co."

Debbie: "Fajn. Máš hlad? Vic vařil svoji specialitu."

Vic: "Není to zas taková specialita, ale rozhodně bys měl něco zakousnout."

J: "Děkuju, ale nemám hlad. Zítra určitě ochutnám, Vicu. Teď už si ale půjdu lehnout," snažil jsem se předstírat zívnutí.

Oba mi popřáli dobrou noc, ale ty jejich starostlivé obličeje nešlo přehlédnout. Začínám mít pocit, že jsem moc mladý na taková dramata v životě. Ale... jak přestat milovat někoho, koho milujete z celého srdce, i přes to, že víte, že on vás pravděpodobně ani trochu?

Moje uvažování nad touto situací bylo přerušeno v půlce schodů, když se ozvalo klepání na dveře. "Sunshine, můžeš otevřít?!" křikla Debb.

Nijak jsem nad tím neuvažoval, ani jsem nedumal nad tím, kdo by mohl v jednu ráno klepat a prostě jsem otevřel dveře. A řekněme, že jsem zůstal velmi překvapen... možná dokonce šokován.

J: "Briane? Zapomněl si na něco?" na polibek na rozloučenou například, pomyslel jsem si.

B: "Já na nic, ale ty si tohle nechal u mě v autě," podal mi moji peněženku.

J: "Sakra, ani jsem si nevšiml, že mi chybí. Děkuju."

Začal jsem se usmívat celkem jako pitomec a ne snad kvůli návratu ztracené peněženky vzhledem k tomu, že jsem ani nevěděl, že se ztratila, ale spíš proto, že se Brian namáhal, aby mi ji vrátil. Já vím, co je na tom tak divného, ale prostě... v jeho případě je to zkrátka pozitivní gesto.

B: "Není za co. Dobrou noc," začal se otáčet k odchodu.

Debbie: "Ale copak, copak?" byla stejně překvapená jako já.

J: "Zapomněl jsem si u Briana v autě peněženku, tak mi ji přinesl."

Debbie: "Ses dal na dobročinnost?" zasmála se tím svým klasickým smíchem.

B: "Měl jsem slabou chvilku. Mějte se."

J: "Nemáš hlad?! Vic dělal svojí specialitu," křikl jsem za ním.

A popravdě jsem to vůbec neplánoval, prostě to ze mě tak nějak vypadlo. Nechtěl jsem, aby odešel a tak jsem řekl tuhle blbost, jako bych si snad myslel, že tu Brian fakt zůstane. Jak naivní ještě dokážu být? I Debb s Vicem se uchechtávali z toho, že ještě před chvílí jsem o Vicovu specialitu neměl zájem a teď ji nabízím Brianovi.

Debbie: "Skvělý nápad, Sunshine, Brian vypadá, že by potřeboval něco sníst," očividně se mi ale rozhodla pomoct.

Každopádně jsem ani trochu nečekal, že by nám dal Brian pozitivní reakci. To dřív budou padat trakaře, než on dobrovolně přistoupí na to, že si dá s námi nebo tedy spíš se mnou večeři, ještě k tomu dost pozdní večeři, když si tak hlídá figuru.

B: "No, stejně doma nic nemám," najednou začal vstupovat do domu.

A jak já tak Debbie s Vicem jsme byli šokováni jeho rozhodnutím. On se fakt musel praštit do hlavy a to v posledních několika minutách, protože jinak to nevidím. Ale přes to nemůžu zapírat tu radost, která se ve mně momentálně odehrávala.

Debbie: "A co ty, Justine, už máš taky chuť?" neodolala tomu, aby mě popichovala.

J: "Možná trochu si dám," přeci jen hlad mám a teď už i ta chuť by trochu byla.

Vic: "Tak tedy stůl pro dva," vyndal dva talíře ze skřínky.

Debb s Vicem se ztratili v kuchyni, kde nám jídlo ohřáli a následně i nandali, až když jsme oba seděli u stolu, na kterém se opravdu nacházely dva talíře naproti sobě, oběma nám nejspíš došlo, o co jim jde. To nám tu jako připravili rande nebo co?

Debbie: "Dobrou chuť přejeme."

Dřív, než jsme se nadáli, tak ti dva pomalu po špičkách zmizeli pryč a my se na sebe jen dívali s očividným pobavením z toho, co na nás připravili. Divil jsem se, že i Brianovi to přišlo vtipné, člověk by řekl, že se sebere a půjde okamžitě pryč, ale on se místo toho s chutí pustil do jídla. Že bych přeci jen začal vyhrávat ve svém plánu, aniž bych se vlastně jakkoliv snažil?

J: "Bylo to dobré," utrousil jsem, když jsem dojedl, jen abych zaplnil to ticho.

B: "Jo, bylo to fajn," nepřiznal by to, ale bylo znát, že mu to moc chutnalo.

Zvedl jsem se od stolu a oba talíře jsem odnesl do džezu a začal je mýt. Tak nějak z hloubi duše jsem doufal, že se na mě zezadu natiskne Brianovo tělo... jen ta představa mě šíleně vzrušovala.

B: "No, asi už bych měl jít..."

Skoro jsem kvůli tomu upustil ten talíř. Ne, ne, ne, ne, ne! Hrálo mi to v hlavě, jako bych byl zaseklá gramofonová deska. Tak moc jsem nechtěl, aby odešel, a absolutně jsem nevěděl, co mám udělat, abych mu v tom zabránil.

J: "Noc je ještě mladá."

B: "Máš snad nějaké plány?"

Sakra, to jsem trochu nedomyslel. Plány totiž fakt nemám, než Brian přišel, jsem měl namířeno do postele. Takže nějaké žhavé plány u mě nehrozí.

J: "Kouknul bych na nějakej film," jako vážně, Justine?

B: "Aha," zasmál se. Kdo by se mu divil, že?

J: "Ale no tak, Briane, máš snad lepší plány na dnešní noc?" začal jsem být zoufalý.

Brian se nadechoval k odpovědi, která určitě měla být nějak peprná, ale pak se tak nějak zasekl, jako by mu snad došla slova.

B: "Fajn, chvíli bych mohl posedět."

Ani nemůžu popsat, jak moje vnitřní já začalo tancovat. A ještě víc jsem nemohl uvěřit tomu, že on tu opravdu chtěl zůstat. Sice je pravda, že ve výsledku jsem zase dobýval já jeho, ale... ani to nebylo tak těžké. On tu chtěl zůstat, jen to nemohl říct přímo. A to je něco, co mi nikdo nevyvrátí.

Šli jsme si hned sednout k televizi, já přebral Debbiinu sbírku kazet a jednu z nich pustil, měl to být nějaký horor, bylo mi to ale jedno. Zajímal mě pouze a jedině Brian.

A nemohl jsem si nevšimnout toho, jak napnutý vedle mě byl. A taky toho, jak jeho noha neustále "strkala" do té mojí. Jeho ruka se sem tam "omylem" dotkla mojí ruky. Jeho dech tak nějak těžknul, neustále polykal, jako by měl vyprahlá ústa... přesně jsem věděl, co to znamená. Byl vzrušený. Stačila jen má blízkost a byl šíleně nadržený. A to vědomí mi dělalo tak zatraceně dobře.

Položil jsem mu ruku na stehno, jen jsem chtěl vědět, co to s ním udělá, zda mi bude nějak vzdorovat. Ale už rovnou jsem věděl, že nebude. A taky, že nevzdoroval. Spíš se ještě víc napnul. A tak jsem začal směřovat blíž k jeho rozkroku a pomalu mu rozepl zip kalhot. Brian začal rychleji dýchat a já strčil svou ruku dovnitř. Mohl jsem cítit, jak je tvrdý, jeho kůže byla horká. Chytil jsem ho do dlaně a Brian zasténal, což mě donutilo k úsměvu. Miluju, když mu dělám dobře a tohle je poprvé, kdy mě tak nechává převzít kontrolu nad situací. Myslím, že si ani neuvědomuje, že to dělá, je zkrátka pohlcen tou rozkoší.

Začal jsem jen zlehka přejíždět po celé délce a víc jsem se k němu přisunul, abych dosáhl na jeho krk, který jsem mu začal něžně líbat. Brian rychle dýchal a blahem zakláněl hlavu. V tu chvíli moje ruka zrychlila a i stisk jsem měl pevnější. Brian trochu pohyboval boky proti mé ruce, sám se o ni třel, zatímco jsem ho honil. Viděl jsem na něm, že by nejradši křičel slastí, ale věděl, že kvůli těm dvěma nahoře nemůže a trochu jsem si užíval to, že nemůže.

Stačilo už jen pár pravidelných tahů a Brian vyvrcholil tak bouřlivě, až se kousl do rtu, přímo do mé ruky. Následně se jen opřel a těžce oddechoval. A já si užíval vědomí, že pro jednou jsem si já hrál s ním, i když v trošku jiném slova smyslu.