VAROVÁNÍ 18+
Justin's POV
Zase jsem se musel dívat na to, jak si Brian namlouvá další známost a je mu úplně jedno, že jsem tu já. Kdyby jen věděl, jak moc mě to bolí. Já vím, že jsem pro něj jen 17 letý prezident jeho fanklubu a že by se mě rád zbavil. Ale i tak věřím, že někde, hluboko uvnitř něj, je nějaký kousek, co ke mně cítí to samé, co já k němu. Však kolikrát ho nachytám, že se na mě dívá, když se já nekoukám. Nebo i přes to, že zastává pravidlo, že si do postele nikoho nebere víc, jak jednou, tak já jsem v té jeho byl už mnohokrát. Nechává mě u sebe občas i přes noc. Sakra, líbá mě, jako by ho moje rty měly udržet při životě. A přes to právě teď šeptá slůvka touhy nějakýmu náhodnýmu klukovi, který je na něj nadržený a těší se na svou první noc s Brianem Kinneym. A já s tím nemůžu vůbec nic udělat, protože na Briana nemám žádné právo. Dal mi jasně najevo, že my dva nejsme žádný pár a že si může dělat, co se mu zlíbí a pokud nechci přijít o to málo, co s ním mám, musím to respektovat. Jen je to tak hrozně těžké. Zatraceně!
V momentě, co Brian zmizel se svým úlovkem do zadní místnosti, jsem se sebral a odešel pryč. Nevím, proč mě to dneska vzalo o tolik víc, než obvykle. Nebo prostě už jen začínám chápat, že se to opravdu nikdy nezmění.
Debbie: "Dneska nějak brzy?" houkla na mě od televize, ve které opět běžel nějaký teleshopping, a v ruce měla kýbl zmrzliny.
J: "Jo no," posadil jsem se k ní a ona mi hned vrazila do ruky lžíci.
Debbie: "Co udělal tentokrát?"
J: "Nechci o tom mluvit."
Debb na mě zvědavě koukla. Já obvykle tu pusu nezavřu, takže se dá pochopit, že ji to dost zaskočilo. A pravda je, že mluvit o tom vlastně chci, jen už mě to vyčerpává, protože poslední dobou opravdu neřeším nic jiného, než to, že mě Brian nechce.
J: "Jenom nechápu, proč se mě vůbec namáhá brát s sebou do Babylonu, když tam stejně skončí s někým jiným v zadní místnosti."
Debbie si povzdychla a sama nevěděla moc, co mi na to má říct. Ona mu z nás všech rozumí asi nejlíp, ale i tak jsou tu věci, které ani ona nikdy nepochopí.
Debbie: "Brian je komplikovaný..."
J: "Jo, to už jsem si stihl všimnout."
Debbie: "Ale věř mi jedno, kdyby mu na tobě nezáleželo, nepouštěl by si tě k sobě tak blízko."
Ač jsem byl naštvaný, tak mě to přimělo k úsměvu, který jsem ale hned zahnal kousnutím do rtu. Protože i když tomu věřit chci, je tom čím dál tím těžší.
Debbie: "Znám ho už dlouhou dobu a nikdy tu nebyl nikdo, s kým by se tak moc snažil nedávat najevo žádné pocity... on sám podle mě neví, co se děje, tohle celé je pro něj nové a řekla bych, že on se toho bojí, protože do teď žil v přesvědčení, že láska neexistuje... a najednou ji má přímo před nosem a neví, jak s ní má naložit, protože... protože je to prostě Brian."
Jinými slovy buď to se stane zázrak a Brian se přestane lásky bát nebo už to můžu rovnou vzdát. Zatraceně, já se fakt asi zamiloval do toho nejsložitějšího chlapa na světě.
Nakonec jsem ale sám sebe radši přestal aspoň na chvíli týrat přemýšlením a vrhnul jsem se na tu zmrzlinu se šlehačkou, zatímco jsme s Debb koukali na telku, bylo to fajn, jen tak vypnout a neřešit životní problémy.
Hned potom jsem si šel lehnout a ve snech se nechal unášet k Brianovi. Aspoň, že ve snech nemusím pochybovat o jeho lásce ke mně, protože v nich je všechno přesně takové, jaké chci.
Debbie: "Sunshine..."
J: "Uh-hmmm."
Debbie: "Vstáváme, máš ranní šichtu."
J: "Hmm."
Debbie: "Pohni tím svým pěkným zadkem, než ti pomůžu."
A tohle je přesně ten rozdíl mezi Debbie, která mě včera tak dobře uklidňovala a tou Debbie, která vám klidně natrhne zadek, jen aby bylo podle ní.
J: "Však už se zvedám."
Nějakým zázrakem jsem se vyhrabal z postele a zamířil jsem rovnou do sprchy, kde Brianovi patřila moje první myšlenka na něj. Včera ráno jsem se totiž sprchoval u něj a Brian do sprchy zavítal za mnou jako už mnohokrát předtím.
Vzal jsem si mýdlo a pomalu jsem s ním klouzal po mém těle, když jsem byl dostatečně kluzký, chytil jsem svou stoupající erekci a začal se třít. Oči jsem zavřel, zaklonil hlavu a představil si, jak Brian stojí hned za mnou a jeho pulzující tvrdý penis proniká do mých útrob, zatímco mě Brian líbá na krk, ramena, záda. Vzdychal jsem slastí a prsty na nohou se mi kroutily. Horko se rozlévalo celým mým tělem. A s následným zalapáním po dechu jsem bouřlivě vyvrcholil a sklouzl se podél stěny na zem. Chvíli mi trvalo, než jsem to vydýchal. Ale dozvuky té rozkoše následně vyměnil smutek z toho, že tu Brian vůbec nebyl, protože se právě teď nejspíš probudil vedle svého tricka ve své posteli.
J: "Dobré ráno," zoufale jsem se složil na židli u jídelního stolu.
Vic: "Dobré ráno," s Debbie si vyměnily pohledy.
Debbie: "Najez se."
J: "Ehm."
Neměl jsem vůbec chuť na jídlo, ale jestli mám přežít do 4 odpoledne v jídelně, budu potřebovat aspoň energii z jídla, když už nic jiného.
Hned jak jsem dojedl, jsme s Debbie vyrazili a to za naprostého ticha. My dva jsme dost ukecaní, někdy bychom se dokonce mohli hádat o tom, kdo víc, jenže já na mluvení neměl náladu a Debbie se to pro jednou očividně rozhodla respektovat.
Když začali přicházet první strávníci, nasadil jsem ten nejfalešnější úsměv na světě, ale překvapivě i ten fungoval dost na to, aby mi dávali dýška. Jenže ten úsměv najednou už nebyl tolik falešný, když se ve dveřích objevili kluci v čele s Brianem. Jsem na něj naštvaný a přes to se nedokážu ovládat a usmívám se jako pitomec. Jenže to je přesně můj problém, dělám mu to až moc jednoduché, on ví, že mě může mít kdykoliv se mu zachce, proto mu nedělá problém chovat se ke mně jako ke kusu smetí... a já s tím musím něco udělat!
Debbie: "Až se vzpamatuješ, mohl bys je jít obsloužit? Já toho mám docela dost."
J: "Jo... jasně... promiň, už běžím."
Kluci se zatím usadili u zadního stolu. Brian se do teď ani nenamáhal navázat se mnou jakýkoliv oční kontakt, skoro mi přišlo, že víc, než kdy dřív dělá, že tu vůbec nejsem.
J: "Ahoj, tak co to bude?"
Až teď poprvé ke mně zvedl pohled, ale bylo to asi jen na nanosekundu, kdy se jeho oči střetly s mými a on se radši zase rychle zadíval do stolu. Fajn, když to chce dělat takhle, tak prosím, já končím se snahou se mu vtírat do života, když o to nemá zájem.
Maikey: "Něco na kocovinu nejlíp."
J: "Kafe?"
Maikey: "Silný. A míchaný vajíčka."
Emmett: "Mně prosím lívance a čaj."
Ted: "Já stejně jako Maikey."
J: "Dobrá."
Nevím, co se stalo, protože jsem to rozhodně neplánoval, ale najednou jsem se otočil k odchodu jako bych úplně zapomněl, že tam Brian sedí a stále si neřekl, co by chtěl on.
B: "Hej! Nezapomněl si na někoho?" ale teď mi teda hnul žlučí. Jsem snad nějakej 'hej počkej'?
Kluci se hned začali dívat jeden na druhýho a čekali, co bude následovat. Já se však rozhodl, že se tím nenechám nijak rozhodit a budu se chovat stejně jako Brian - jako, že je mi všechno jedno, že mě nic nezajímá.
J: "A co bys chtěl?"
B: "Kafe postačí, díky," nezapomněl na ironický tón.
J: "Hned to bude," opáčil jsem stejně.
Bože, ten mi pije krev, pitomec jeden! Fakt, jak jsem se mohl zamilovat do takovýho idiota? Sakra. Asi nejspíš proto, že i když je to idiot, je to pořád ten nejúžasnější a nejkrásnější chlap na světě, se kterým chci strávit zbytek života. Ale on mi to rozhodně nedělá jednoduché.
No comments:
Post a Comment