Nová povídka.
JUSTIN
varování: žádné
Už jsem si celkem zvykl na to, že jsem na konci svého pracovního týdne tak vyčerpaný, že jsem rád, že žiju. Ale vidět Briana, jak je na tom úplně stejně... to je jednoduše ojedinělý jev. On se většinou skrývá za tou svojí maskou alá 'jsem nezničitelný, jen do mě,' a něco jako únava se mu vyhýbá obloukem, ale tentokrát... tentokrát by mu pravděpodobně asi stačilo, kdybych do něj šťouchnul prstem a složil by se. I když, beru to zpátky, on už se složil, hned po tom, co dorazil z Kinneticu a praštil sebou do postele, do teď spí jako nemluvně. Prošvihnul jak hodinu na Woody's, tak hodinu Babylonu. A to, dámy a pánové, je něco, co se nikdy nestalo - opakuji... NIKDY. A pokud už je i Brian v takovém stavu, znamená to, že je něco vážně špatně. A aby ne, poslední měsíc nedělá nic jiného, než že se stará o řádný chod Kinneticu, tedy on to dělal vždycky, ale teď se do toho pustil doslova po hlavě a já jakožto někdo, kdo na něj nikdy moc neplatil v těhle věcech a sám mám co dělat, abych na šichtě udržel oči otevřené, mu nemůžu říct, aby trochu ubral. Na tohle se bude muset jít jinak, ale úplně jinak... jen ještě nevím jak, ale já to vymyslím. Teď se ale na to budu muset taky vyspat, protože, bože, já jsem odrovnanej.
B: "Jo, jasně, budu tam."
Začal jsem pomalu přicházet k sobě a uviděl jsem Briana, jak sedí na kraji postele s telefonem u ucha... už jen z toho jsem věděl, že to neznamená nic dobrého.
J: "Briane?"
B: "Nechtěl jsem tě vzbudit."
J: "Nevzbudil, ale proč jsi ty vzhůru?"
B: "Volal mi klient."
J: "V 8 ráno?"
B: "Jo, asi nebyl dobrej nápad lákat klienty na to, že budu neustále na telefonu,"...Uchechtl se.
J: "A co chtěl?"
B: "Sejít se, potřebuje novou reklamu, prý to spěchá."
J: "Je sobota, máš volno."
B: "Tak asi nemám."
J: "Ale..."
B: "Žádný ale, starej se o sebe pro jednou."
Zarazil mě, nebudu lhát, člověk se tady snaží starat o jeho blaho a on vás uzemní takovým způsobem, že máte chuť mu jednu vrazit mezi zuby.
B: "Promiň, já... prostě promiň."
Nestává se často, že by se Brian omlouval, zvlášť mně ne, ale asi si podle všeho všiml, že mě vážně naštval... a znáte mě, já mu vždycky všechno odpustím, zvlášť, když je vážně znát, že ho to mrzí - další ojedinělý jev.
J: "V kolik přijdeš?"
B: "Netuším, snad brzo."
J: "Myslel jsem, že si tenhle víkend užijeme... je to po dlouhý době, co jsme oba doma."
B: "Já taky, ale... víš, že je to pro mě důležitý."
J: "Jo, jasně, jenom běž."
Snažil jsem se znít jako, že ho naprosto chápu a i jsem ho chápal, vím, jak důležité to pro něj je... jen bych byl jednoduše rád, kdybych aspoň pro jednou byl pro něj důležitý já.
Brian se hned na to vydal k odchodu, bylo hrozné sledovat, jak ode mě odchází, měl jsem z toho doslova stažený žaludek, protože jestli tahle náš společný život, že se ani neuvidíme pomalu, bude pokračovat dál, nevím, jaký to na nás bude mít dopad. Jenže Brian mě přeci jen něčím překvapil - těsně u dveří se zastavil a vrátil se zpátky za mnou...
J: "Co je?"
B: "Jen jsem na něco zapomněl,"...Natáhl se ke mně a políbil mě. Měl jsem motýlky v břiše.
A jen, co se za ním zaklaply dveře, musel jsem se usmívat jako zamilovaná puberťačka, div jsem nezačal pobíhat po bytě a zpívat si. Fakt miluju tyhle okamžiky, kdy si Brian sundá masku a nechá mě nahlídnout i pod ní... kdy mě jednoduše miluje.
Chtěl jsem ještě zkusit něco naspat, abych nabral co nejvíc energie na další vyčerpávající směny v jídelně, ale asi jednoduše nejsem schopný usnout v posteli, kde není Brian. A být ostatně sám v loftu bez Briana stojí za starou bačkoru. Proto je perfektní čas na snídani v jídelně.
Debbie: "Sunshine, ty to tady musíš milovat."
J: "Tentokrát jsem tady pouze jako host."
Debbie: "A kde si nechal svojí drahou polovičku?"
J: "V práci."
Debbie: "V sobotu?"
J: "Mě se neptej."
Debbie: "Měl by trochu zvolnit, začíná to přehánět."
J: "To zkus říct jemu, mě by neposlechl... nikdy mě neposlouchá."
Debbie: "To by ses divil. A co to teda bude?"
J: "Mám šílenou chuť na lívance."
Debbie: "Tak to ti je splním."
Zatímco jsem čekal na svoje lívance, jsem se snažil přijít na způsob, jak přimět Briana, aby trochu zvolnil dřív, než si něco udělá. Vím, že je silnej a zvládne toho hodně, ale tentokrát už to zkrátka vážně přehání. Jenže co udělat, abych mu a vlastně nám oběma zařídil nějaký oddych?
J: "Ahoj, Emme, nějaký ranní ptáče, ne?"
Emmett: "Vzbudil mě Ted, který mi volal, aby se vyvztekal, protože ho tvůj přítel zaúkoloval, aby se dostavil do práce... mohl bys Brianovi říct, že normální lidi mají nárok na volno... nejlíp dovolenou?"
To je ono! Emmett na to kápnul! Dovolená - tak prosté to je. S Brianem oba potřebujeme dovolenou, relax, moře, sluníčko, zábavu a především žádnou práci. Jen čas strávený spolu v nějaké krásné zemi. Proste perfektní. I když jeden zádrhel to má a tím bude určitě Brian... ale to se stopro zařídí.
J: "Bože, díky, Emme!"...Vrazil jsem mu pusu na tvář.
Emmett: "Eh... já... není... není zač... asi. Za co přesně mi děkuješ?"
J: "Za to, že jsi génius."
Debbie: "Copak udělal tak geniálního? Mimochodem tady máš ty lívance."
J: "Děkuju. Vymyslel, jak zařídit, aby Brian zvolnil."
Emmett: "To, že jsem udělal?"
J: "Dovolená! Zařídím nám dovolenou."
Oba se na mě podívali a pak i na sebe vzájemně a potom to přišlo - smích - hlasitý, dávivý, nekonečný. Jasně, díky za tu podporu!
Debbie: "To spíš pokvetou kameny, než se Brian sebere a pojede někam na dovolenou."
Emmett: "Ale dobrej pokus."
J: "Ještě se budete divit."
Oba se dál smáli, ale já jednoduše věděl, že docílím svého. Přeci jen, jak těžké asi tak může být přemluvit Briana k něčemu, co je vlastně jen luxus v nějakém hotelu u moře se mnou? To bude hračka, jsem si tím jistý. Bože, já se tak těším!
No comments:
Post a Comment