BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Díval jsem se na něj a nevěřil tomu, že tu opravdu je, měl jsem za to, že mě někdo přetáhl po hlavě a já právě teď zažívám to nejlepší bezvědomí v historii. Ale ve skutečnosti to bylo ještě lepší, protože on tu opravdu byl a vypadal... sakra, existují vůbec slova na to, jak moc mu to slušelo? Mohl bych mít každého na téhle svatbě, ale on jediný dokáže přitáhnout veškerou mou pozornost! Ten černý oblek a kravata - vidět ho v tom je zkrátka moje slabina, v ničem mu to nesluší tak moc jako v tomhle. Nemůžu ani uvěřit tomu, že je opravdu už o 12 let starší, protože stále vypadá jako ten naivní kluk, který mi naprosto změnil život, ale i přes to jeho mužnost z něho přímo křičí! A ty jeho oči, kterýma se na mě dívá, mohl bych se v nich utopit. Jeho úsměv je ale jednoduše třešničkou na dortu! Vím, že je to týden, co si vybral, že radši bude sám, než se mnou, jen aby mi znovu neublížil a já ho za to chtěl nenávidět, ale jde to vůbec? Jde nenávidět něco tak úžasného jako on?
B: "Justine..."
J: "Shhh,"...Přiložil mi prst na rty.
Zase to udělal, zase mě nenechal nic říct, už jsem myslel, že na něj zařvu, aby mě nechal promluvit, aby mě nechal mu říct, že ho miluju víc, než cokoliv, že chci jenom jeho a že je mi jedno, jak moc těžký náš vztah bude, ale on mě prostě nenechal. Pak mi ovšem došlo, že právě teď sedím na svatbě a řešit naše drama uprostřed Daphniina velkého dne vážně není dobrý nápad. A tak jsem Justinovi alespoň položil ruku na stehno a vzápětí jsem se snažil ze všech sil dělat, že nešílím z toho, jak vedle mě sedí a místo toho jsem sledoval obřad... který ano uznávám - byl směšně romantický.
Když si řekli své ano a políbili se způsobem, že se zdálo, že na nás zapomněli, všichni jsme se zvedli, abychom jim zatleskali, byl to neskutečný okamžik, ale můj mozek stále pracoval na plné obrátky kvůli Justinovi
B: "Můžeme si promluvit?"...Zašeptal jsem jeho směrem.
J: "Já... ehm... potřebuju chvilku."
Zničehonic odešel pryč a já za ním koukal jak puk. Moje první myšlenka samozřejmě byla, že zase vzal nohy na ramena a tentokrát nehodlá čekat na to, až ho zase bude přemlouvat, aby zůstal, ale musel jsem jednoduše věřit, že opravdu potřebuje chvilku. Jenže ta chvilka se nějak začínala protahovat...
Lindsay: "Tak on přišel?"
B: "Vidělas."
Maikey: "Co říkal?"
B: "Předtím než se vypařil? Že potřebuje chvilku. Nevím, v jakým světě žije, ale v tomhle je chvilka docela krátká... vzal roha."
Emmett: "Určitě se vrátí, neletěl by sem jen proto, aby tě rozhodil."
B: "Rozhodil? Jsem v pohodě."
Ted: "Klepou se ti ruce."
B: "Už jsem říkal, jak jsem rád, že jsme zase přátelé?"
Ted: "Určitě ses zmínil."
Myslel jsem, že mi z nich hrábne, jak mi vůbec mohli někdy chybět? Měl jsem se fajnově, když jsem neměl pořád za zadkem, aby mě o něčem poučovali. No dobře, tak kecám, není to tak úplně pravda, ale to nemění nic na tom, že jsem z nich fakt šílel. Proto jsem byl vážně vděčný, když všichni opustili náš stůl, aby šli ploužit na parket společně s novomanželi. Dokonce i Emmett si omotal kolem prstu svědka manžela. Nebudu však lhát, když jsem tam tak seděl sám, viděl všechny šťastné a zamilované, začínal jsem mít na Justina fakt vztek... kde, kruci, vězí?!
J: "Smím prosit?"...Zčistajasna se objevil.
B: "Kde si, sakra, byl?"
J: "Na něco jsem se ptal."
B: "To já taky! Chci si promluvit ne tančit."
J: "Jeden tanec, Briane, ten tě nezabije."
B: "Já... fajn,"...Vzdal jsem svou snahu... i když já se vlastně ani moc snažit nechtěl, protože tančit s ním? Jasně, že jsem se nebránil.
Když jsme dorazili na parket ruku v ruce pohledy všech se na nás upnuly, chtěl jsem se propadnout... ale ve skutečnosti jsem je ani tolik nevnímal, to Justin měl mou plnou pozornost. A když následně položil ruce kolem mého krku a já ty své kolem jeho pasu a naše těla se k sobě natiskla... měl jsem jednoduše pocit, že jsme tu jen my dva a nikdo jiný. Bylo to jako ze snu, v tu chvíli jsem ho miloval snad ještě víc!
J: "Řekni to."
B: "Co mám říct?"
J: "Ty víš co,"...Podíval se na mě a usmál se, v tu chvíli jsem to pochopil.
B: "Jsme směšně romantičtí."
Je to už téměř 17 let od jeho maturitního plesu, který změnil hodně věcí, který mě přiměl uvědomit si, že ho miluju a že bych zešílel, kdyby se mu někdy něco stalo, kdybych ho ztratil... a tuhle frázi asi nikdy nedokážu zapomenout. Byli jsme směšně romantičtí tehdy a jsme směšně romantičtí i teď.
B: "Proč si se vrátil?"...Vážně jsem potřeboval slyšet, že se vrátil kvůli mně... a kvůli Daphne samozřejmě.
J: "Nevrátil."
B: "Nerad ti to říkám, ale vrátil... ty máš horečku?"...Zasmál jsem se.
J: "Myslím to tak, že jsem nikde nebyl."
B: "To nechápu."
J: "Do toho letadla jsem nenastoupil... řekl si, že mi to nikdy neodpustíš a tak jsem jenom seděl na letišti jako idiot několik hodin a hledal odvahu k tomu koupit si letenku na další let, ale nakonec jsem to nedokázal."
B: "Počkat ty si tu byl celou tu dobu?"
J: "Byl jsem u mámy... nikdo to nevěděl, pokud právě teď uvažuješ o tom, komu bys dal co proto."
Nechápal jsem to. On tu celou tu dobu byl a nebyl schopný za mnou přijít? Nebyl schopný zvednout ten telefon ani jednou za celý týden? Nebyl schopný udělat vůbec nic a přes to tu teď je a tancuje se mnou? Já ho jednoduše nechápu.
J: "Nech mě hádat, říkáš si, proč jsem se neukázal dřív... proč jsem nezvedal ty telefony."
B: "Já to prostě nechápu. V těch vzkazech si musel slyšet, jak zoufalý jsem. A pokud si neodletěl a zůstal si kvůli tomu, že ses bál, že ti to nikdy neodpustím... tak proč si předstíral, že si odletěl? Nerozumím tomu."
"Pojď se mnou... vysvětlím ti to," Justin mě chytil za ruku a následně se se mnou vydal altánku. Byl jsem nervózní, poněvadž jsem věděl, že právě teď chci víc než jenom vysvětlení, já chci jeho... ale pokud to vysvětlení bude zahrnovat to, že si potřeboval urovnat myšlenky k tomu, aby si byl jistý, že se mnou už nechce být a tohle je jen jeho způsob, jak se rozloučit? No všichni víme, jak to v tom případě dopadne.
No comments:
Post a Comment