BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Stojím před zrcadlem ve svém nejlepším černém obleku a pořád se sám sebe ptám "Co to, sakra, děláš, Kinney?" Opravdu sám sebe nutím jít na svatební obřad jenom proto, že doufám že se tam Justin ukáže? A k čemu mi to vlastně bude? Dal mi jasně najevo, že se mnou být nechce, tak proč by to mělo být po pouhém týdnu jinak? A i kdyby bylo, to mu opravdu zase dovolím se mnou hrát tu jeho oblíbenou hru 'chci tě - nechci tě'? Moje důstojnost je oficiálně v háji! Ale i tak jsem rozhodnutý tam jít... a když už nic, kdo ví, třeba chytnu kytici a někdo jinej mě dostane do chomoutu. Ano přiznávám pár drinků už jsem měl, proto ty bláboly!
Emmett: "Jak vypadám?"
B: "Jako cukrová vata! Víš, že to je svatba a ne matějská pouť, že jo?"
Emmett: "Kušuj, růžová je moje barva."
B: "Mě z tebe jednou hrábne... počkat, to už se stalo."
Emmett: "Co kdybychom radši šli, co ty na to?"
B: "Skvělý nápad,"...Poplácal jsem ho po rameni a neodolal ironickému úsměvu.
Nevím proč, ale když jsme tak jeli autem a přibližovali se na místo určení, začal jsem mít žaludek na vodě... tohle jsem mohl být já, před 12 lety jsem to mohl zažít, ale nezažil, protože jsme s Justinem udělali obrovskou chybu, rozhodli jsme se nevzít, protože jsme se jednoduše nechtěli obětovat. Ale měl jsem dobře vědět, že pro mě by to nebyla oběť, já ho chtěl i za cenu toho, že už nikdy nebudu takový, jakým jsem byl, s ním jsem byl totiž lepší a mohl jsem mít mnohem víc, kdybych ho jednoduše nenechal odejít těmi dveřmi. A místo toho teď jedu na svatbu jeho nejlepší kamarádky v naději, že tam bude krásný od hlavy až k patě a dá mi ještě jednu šanci o něj zabojovat.
Emmett: "Půjdeme na ten obřad nebo budeme sedět celou dobu v autě?"
B: "Hm? Jo... ne, klidně běž napřed, hned jsem tam."
Emmett: "Určitě?"
B: "Jo, jen si... prostě jdi."
Emmett: "Dobře."
Připadal jsem si jako idiot, nechávám se tím až moc ovlivnit a pak to dopadá tak, že jsem naprosto duchem nepřítomný! Ale musel jsem se zkrátka dát dohromady. Když v tom jsem však uviděl něco neuvěřitelného...
B: "Co tady děláte?"
Byli to Linds, Mel, Gus a J.R., měl jsem za to, že to bude zase trvat měsíce, než se mi je podaří všechny vidět, ale zázraky se dějí.
Lindsay: "Nemohli bychom si nechat ujít její svatbu."
Melanie: "Za to ale nechápu, co tu děláš ty... nesnášíš svatby."
B: "Taky tě rád vidím... Ahoj, Gusi."
Gus: "Ahoj, tati."
I přes to, že mezi námi stále bylo jisté napětí, nezabránilo nám to v tom, abychom se objali. Objímat vlastní dítě je zkrátka pocit k nezaplacení.
J.R.: "Já chci taky!"
B: "Tak pojď na mou hruď,"...Ta holka je zkrátka celá Maikey.
Chvilku jsme si ještě povídali a následně jsme se vydali dovnitř, i když dovnitř, je to zahradní svatba, takže tam moc vnitřku není.
Našli jsme se s ostatními a vesele klábosili. Opravdu jsem měl za to, že k něčemu takovému už nikdy nedojde a přes to - stojím tu se svou celou rodinou a mám pocit, že na světě nic lepšího neexistuje. I když vím, že existuje... a tak jako blázen koukám na všechny strany v naději, že se Justin ukáže. Možná mě jen nakazil svou naivitou, ale jednoduše doufám v to, že přijde, protože jestli ne... já, sakra, ani nevím. Jenom myšlenka na něj mě stále drží pohromadě, ale zároveň mě ničí, je to jako začarovaný kruh.
Lindsay: "Hledáš ho."
B: "Co?"
Lindsay: "Rozhlížíš se tu jako šílenec."
B: "Já jenom..."
Lindsay: "Nesnaž se, stejně ti to nesežeru. Já doufám s tebou, že se ukáže, ale nechci, aby si měl zlomené srdce, pokud ne."
B: "Linds, nemyslíš, že na to už je trochu pozdě?"
Ach jo, kdy přesně jsem začal přiznávat lidem, že mám zlomené srdce? Kdy se ze mě stal tenhle měkkota? Anebo mě naopak to, že jsem schopný vyjádřit, jak se cítím, dělá silným? Je v tom jednoduše zmatek.
Maikey: "Briane?"
B: "Co?"
Maikey: "Viděl jsem Daphne... ona chce, aby si za ní šel."
B: "Co, prosím?"
Maikey: "Mě se neptej, měl jsem ti jednoduše vzkázat, ať za ní jdeš."
Opravdu jsem nevěděl, co by po mně tak mohla chtít a docela jsem se toho i obával, vlastně si ani nepamatuju, jak dlouho už to je od chvíle, kdy jsem jí viděl naposledy, ale i přes to jsem se za ní vydal.
Daphne: "Dále,"...Ozvalo se po tom, co jsem zaklepal.
B: "Chtěla si se mnou mluvit?"
Daphne: "Páni, ani žádný pozdrav?"
B: "Co takhle náš oblíbený? Vypadáš sexy-hned bych tě ošukal... i když s tím balonem by to asi nebylo nic snadného,"...Neodolal jsem úsměvu.
Daphne: "Ty taky, Briane.
B: "Vypadáš šťastně."
Daphne: "Taky, že jsem... však se vdávám."
B: "Jo... to je pravda. Moc ti to přeju."
Daphne: "Děkuju."
B: "A o čem si se mnou teda chtěla mluvit?"
Daphne: "Vím, že tu jsi kvůli Justinovi... možná i z části kvůli mně, ale Justin je ten hlavní důvod, který tě sem dostal. Měl bys proto vědět, že než Justin odešel tak mi zavolal... řekl mi, že na mou svatbu nepřijde. A já nechci, aby si tu seděl a kvůli mně se cítil ještě hůř, pokud se opravdu neukáže... jestli chceš, můžeš jít domů."
Slyšet jí tohle říkat... jednoduše jsem na to nebyl připravený, vážně jsem věřil tomu, že by se tu mohl ukázat, ale pokud Daphne dokonce dokázal říct, že ne... tak možná není takový, za jakého jsem ho považoval. Vím moc dobře, kolik toho pro ni znamená a pokud tu nebude na její velký den... tady už nejde jenom o mě a to, co chci já, jsou tu i jiní lidé, co ho ve svém životě potřebují a pokud se otočí zády i k nim...
B: "Možná jsem přišel kvůli němu... ale zůstanu kvůli tobě."
Daphne: "To budu ráda."
Ještě jsme si chvíli povídali, ale následně se byla nucena vrátit k tomu... no však víte, prostě k těm ženským věcem, co zajistí, aby bylo krásná, i když ona moc pomoci nepotřebuje. A tak jsem se vrátil zpátky za ostatními. Pořád jsem podvědomě hledal tu jeho blonďátou hlavinku, ale už jsem se nesnažil tak urputně.
A ani jsme se nenadáli a Daphne procházela uličkou. Vypadala jednoduše dokonale, jsem gay, ale to neznamená, že neumím ocenit ženskou krásu a vidět jí k tomu s tím bříškem, to bylo zkrátka něco. Její nastávající se na ni díval jako na svatý obrázek. Hlavou mi probleskl obrázek toho, jak by asi vypadala moje a Justinova svatba, jak by vypadal on... nebudu lhát, slzy se mi tlačily do očí.
A když následně Daphne došla až na konec uličky a postavila se vedle - jo dobře, uznávám, nevím, jak se jmenuje - byl to zkrátka dokonalý pohled. Hned na to se Daphne podívala na nás na všechny s úsměvem naprostého štěstí... který se však zničehonic změnil v úsměv naprosté radosti, jako by snad zahlédla něco úžasného, mým instinktem samozřejmě bylo se ohlédnout, ale to jsem ani nemusel, to něco úžasného se vzápětí posadilo vedle mě "Ahoj, Briane."
No comments:
Post a Comment