BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Bál jsem se otevřít oči, buď vedle mě Justin pořád leží a já nebudu vědět, co si s ním mám počít anebo už tam nebude a já se budu cítit vážně mizerně, protože teď už vím, že ho nechci ztratit, znova už ne. Nebudu tvrdit, že jsem připravený na to se s ním znovu vrhnout do vztahu, kdy jsme jednou nahoře a pak zase dole a dennodenně žít ve strachu, že dneska je ten den, kdy si ta jeho blonďatá hlavinka usmyslí, že mě má zase dost, ale rozhodně nejsem a nikdy nebudu připravený na to, že bych ho už nikdy neviděl. Má mě jednoduše v hrsti, je jedno, jak moc daleko je, je jedno, co dělá, je jedno, jak moc mě vytáčí, je jedno, kolikrát mi vytrhne srdce z hrudi a zadupe ho do země... já ho prostě miluju - hluboce, bláznivě, doživotně.
Proto, ačkoliv jsem nevěděl, zda ho chci vedle sebe najít nebo naopak, jsem nakonec otevřel oči a uviděl to, čeho jsem se bál víc - prázdno, nebylo po něm ani památky.
Emmett: "Dobré ráno, Růženko,"...Překvapil mě v kuchyni, když jsem se tam stěží doplazil v naději, že najdu Justina.
To bylo fakt divný, takhle culit jsem ho neviděl... já ani nevím, jak dlouho. Bylo to až děsivý, ta jeho aura bláznivé gay královničky se rozhodně navrací.
B: "Proč se tváříš takhle? Ty a Ted jste...?"
Emmett: "Cože?! Je ženatý a je to můj kamarád!"...Smál se ještě víc, to je vážně zastrašující, ještě před pár dny by se na mě za takovou poznámku utrhl kvůli, no kvůli Drewovi a teď se směje?
B: "Ty sis něco vzal?"
Emmett: "Nemůžu mít radost?"
B: "Ty? Ne. Poslední měsíce si jak bludná mánička."
Emmett: "Tak co kdyby si byl rád, že jsem na tom líp? A jsem rád, že i ty."
B: "Co tím myslíš?"
Emmett: "Řekněme, že jsem zahlídl Justina, jak opouští tvojí ložnici po špičkách."
Tak o tohle tu jde! Ne o to, že se pomalu, ale jistě vrací do světa živých, ale o mě a Justina! Nejvtipnější, no možná spíš nejsmutnější na tom je ten fakt, že já a Justin jsme stále na bodu mrazu, možná jsme včera na okamžik polevily ledy a já si dokázal uvědomit, že bez něj už nejspíš nedokážu žít, ale i tak nejsme ani zdaleka na dosah k řešení.
B: "Můžu tě uklidnit, že jen spal, byl tak nalitej, že si asi v noci spletl ložnici, když šel na záchod."
Emmett: "To čekáš, že tomu budu věřit?"
B: "Je mi jedno, čemu věříš."
Emmett: "Ach jo, jak mi chybělo tohle tvoje chování, kdy se chováš jako vůl, ale přitom si vlastně úplný zlatíčko."
B: "Ještě někdy mě takhle nazveš a pověsím tě za koule."
Emmett: "Co kdyby sis nechal výhružky pro sebe a šel ho vzbudit?"
B: "Nemyslíš, že... počkat, co? On je tady?"
Emmett: "No... jo. Je v pokoji pro hosty. Měl by snad být někde jinde?"
B: "Já myslel, že odešel."
Emmett: "Aha, proto ta nabručenost."
B: "Jdi se vycpat."
Nechal jsem Emmetta a jeho nevymáchanou pusu a vydal jsem se za Justinem. Nebudu lhát, měl jsem z toho žaludek na vodě, jako bych snad byl nějaká pubertální roztleskávačka, co chce poprvé oslovit svého idola, rozhodně jsem teď nebyl ten alfa samec Brian Kinney, i když si přiznejme, že jím nejsem už hodně dlouho, ale i tak... s ním bych se takhle cítit neměl, znám ho, znám ho i v těch nejintimnějších směrech, zažil jsem si s ním toho víc, než kdokoliv jiný, ale i přes to - mám strach.
I přes jsem následně otevřel dveře jeho pokoje, a když jsem ho uviděl, nemohl jsem se ubránit úsměvu. Vypadal tak roztomile, ale přitom byl sexy. On je asi jediná lidská bytost, která se může opít a stejně po ránu vypadat takhle. Je až neuvěřitelné, že zrovna já jsem měl tu čest s ním chodit, žít a skoro si ho vzít.
J: "Vím, že na mě zíráš."
Nadskočil jsem, fakt jsem tohle nečekal a cítil jsem se vážně trapně. Myslel jsem si, jak je v bezvědomí a já děsně nenápadnej a přitom jsem se akorát tak ztrapnil.
B: "Jen jsem se chtěl ujistit, že ještě dýcháš."
J: "Promiň, že jsem se ti v noci vkradl do postele."
B: "Co? O tom ani nevím."
J: "Objímal si mě."
Popravdě? O tomhle vážně nevím! Jsem si vědom, že byl v mé posteli, ale po tom, co jsem usnul vůbec nevím, co se dělo, proto věřte, že jsem opravdu překvapený, že jsem něco takového udělal... i když, je to vůbec překvapující?
B: "Jak jsem řekl - nic o tom nevím."
Měl jsem chuť si nafackovat. Chci, aby se to mezi námi dalo do pořádku, ale i tak dělám vše pro to, aby si myslel, že už mě nezajímá. Jak může být někdo tak blbej jako já?
J: "Za chvíli odejdu, už se se mnou nebudeš muset zahazovat."
Bože, jak ten mě naštval! On se před 12 lety sebral a zmizel mi ze života, nezavolal, nenapsal, neposlal ani poštovního holuba se vzkazem 'žiju, ale už mě nikdy neuvidíš' a já ho i přes to zachránil před tím, aby se otrávil alkoholem, aby se vyspal s někým, kdo by ho donutil mít výčitky a nechal jsem ho spát u sebe doma, ve své posteli, v mém tričku a on si teď bude hrát na uraženého, protože jsem si jednou dovolil udělat něco jinak, než jak by on chtěl? Protože jsem si pro jednou vybral sám sebe místo něj, i když to rozhodnutí netrvalo ani 24 hodin a on mě měl zase v hrsti?
B: "Já bych tě nejradši..."
Emmett: "Nerad ruším, ale máme návštěvu."
B: "Cože?"
Emmett: "Je tu Maikey."
B: "To se mi snad zdá."
Existuje snad někdo s horším načasováním, než Maikey? Rozhodně ne! A už teď mám sto chutí ho odtáhnout za vlasy za tím jeho profesorem, donutit je si znovu vyznat lásku, obnovit sliby a nechat je žít šťastně až na věky, jen aby konečně pochopil, že já rozhodně nejsem lepší náhrada!
J: "Měl bych jít."
B: "Ne ty zůstaň... ty pojď za mnou, Emmette."
Pokud jsem chtěl mít jistotu, že se Maikeyho zbavím, potřeboval jsem Emmetta, aby ho nějak zaměstnal a odtáhnul odtud. Byl jsem odhodlaný se ho jakkoliv zbavit, i když jsem v hloubi duše věděl, že ho chci zase nazývat mým nejlepším přítelem. Jenže právě teď jsem potřeboval mluvit s Justinem... protože jinak bych se asi zbláznil žít ještě další den v nevědomí, jak to mezi námi vlastně bude dál.
No comments:
Post a Comment