BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
"Jdi," vyšlo z mých úst, jakmile jsem se od něho odtáhl. Bylo to jako bych se probudil ze snu. Jako bych právě zažil naprostou euforii, která ovšem trvala jen malou chvíli. Na moment jsem si dovolil na všechno zapomenout, na to, jak mě zlomil. Na to, že když jsem ho ztratil, tak mi vzal veškerou vůli k tomu žít jako dosud nebo snad být tím, kým jsem byl předtím, než jsem ho poznal a následně i tím, kým jsem byl, když jsem se do něj zamiloval... po jeho odchodu už jsem zkrátka nevěděl, kdo jsem, byl jsem troska a teď když jsem se zase začal dostávat zpátky na vlastní nohy, nemůžu mu dovolit, aby mě opět stáhl zpátky ke dnu, nemůžu mu věřit, i kdyby mi slíbil, že už mě nikdy neopustí, protože on už to slíbil a stejně to udělal - několikrát.
J: "Briane..."...Natáhl se k dalšímu polibku. Bojoval jsem ze všech sil, abych mu odolal. Byl to tak těžké!
B: "Nech toho a běž."
Nechápal to a jen se na mě díval, ruce měl stále položené na mých pažích a na rtech si držel takový nepatrný úsměv, který se čím dál tím víc ztrácel. Ničilo mě to... je to přeci tak zřejmé - pořád ho miluju, jak bych mohl vůbec někdy přestat? Ale znamená to snad, že mu dovolím mi po 12 letech nakráčet zpátky do života a předstírat, že se nic nestalo? Ještě mám nějakou sebeúctu. Ale bože... jestli hned teď neodejde, tak nevím, co se stane.
B: "Musíš odejít."
J: "Políbil si mě..."
B: "A? Ber to jako rozloučení."
Chtěl jsem se v tu chvíli propadnout do země, on mi ublížil milionkrát víc, ale i tak jsem se cítil hrozně při představě, že jsem mu tímhle ublížil já. Ale musel jsem to říct, musel jsem ho odtud jednoduše dostat. I když si moc dobře pamatuji, jak vytrvalý býval, nezáleželo mu na tom, jak moc jsem ho odháněl, on se stejně nenechal. Ale teď už je dospělý muž, sice stejně krásný, sexy, roztomilý, vlastně ještě víc, ale už by měl mít dostatek rozumu na to, aby věděl, že když je na čase jít, tak je zkrátka na čase jít.
J: "Nemůžeme se takhle rozejít."
B: "To už jsme udělali - před 12 lety."
J: "Kdyby sis tohle opravdu myslel, nenáviděl by si mě celou tu dobu za to, že jsem odešel a už se nevrátil."
B: "Nechytej mě za slovo."
J: "Nemůžeme...?"
B: "Nemůžeme,"...Zarazil jsem ho.
J: "Takhle to bylo i předtím... vždy ses snažil ze všech sil mě odehnat, ale kolikrát ti to vlastně vyšlo?"
Zmýlil jsem se - ten rozum mu očividně pořád chybí. On slovu 'odejdi' asi zkrátka nerozumí! Přitom to všechno akorát zhoršuje, protože nejsem daleko od toho strhat z něj všechny šaty a... do háje, tak už jdi!
B: "Jestli sis myslel, že tady budu po 12 letech ještě čekat s otevřenou náručí, tak si víc naivní, než jsem si myslel. Prostě zmiz."
Možná vám dělá problém tohle pochopit, přeci jen jsem na to čekal od chvíle, kdy nasedl do letadla směr New York a snil jsem o tom, že ho uvidím v podstatě ještě v ten den, kdy jsem ho následně opravdu uviděl na hřbitově... ale fantazie a realita je jednoduše jiná. Ve fantazii můžu zapomenout na všechno špatné a oprostit se od toho, kolik utrpení mě těch 12 let stálo, ale ve skutečnosti? Stačí mi se na něj podívat a svírá se mi žaludek. A ano to, že ho miluju nade vše, s mým žaludkem taky dost souvisí, ale ve skutečnosti se mi svírá především proto, že při představě, že mě zase zradí, si přeju, aby se sem nikdy nevrátil. Ale ve skutečnosti si taky přeju, aby byl zase můj... avšak jak jsem řekl, mám ještě zachovanou nějakou sebeúctu, i když všechno ostatní už jsem ztratil.
J: "Fajn, ale kdyby si změnil názor, budu tu ještě pár dní, víš, kde mě... no jsem si jistý, že mě najdeš."
B: "Myslím, že to nebude třeba."
Justin přivřel oči ve snaze zabránit tomu, aby se mu po tváři skutálela slza, trhalo mi to srdce, vždycky jsem pro něj chtěl to nejlepší a právě teď jsem mu způsoboval to nejhorší, ale jaksi nemám na vybranou, což je něco, co by řekl srab jako já, ale radši budu srab, než zase zlomený po zásahu Justina Taylora.
Následně vyšel ze dveří a já je za ním zavřel, musel jsem se o ně opřít a zhluboka dýchat. Myslel jsem si, že se mi uleví, ale ve skutečnosti mi bylo ještě hůř. Tentokrát jsem ho opravdu vyhnal a nejspíš nadobro. Ale i když každá část mě chtěla z těch dveří doslova vyběhnout, zamířil jsem raději do kuchyně pro flašku Jima Beama. Potom jsem si zapnul televizi, uvelebil se na gauč a s každým dalším loknutím jsem se snažil vymazat si ho z hlavy, ale asi je jasné, že by mě někdo musel utopit v moři chlastu, aby to vyšlo.
Začal jsem pomalu, ale jistě usínat, proto jsem zabzučení zvonku nebral jako realitu, když se však začalo opakovat a prodlužovat, pochopil jsem, že to není jenom v mé hlavě. A jak vás asi napadlo moje první myšlenka byla, že je to zase ON.
B: "Shit,"...Místo toho jsem za dveřmi, ale našel naprosto jiný dáreček a když říkám dáreček, tak fakt dáreček.
Maikey: "Taky tě rád vidím."
Stál tam jako nějaká sudička s Emmettem omotaným kolem ramen. Myslel jsem, že dnešek už nemůže být horší, ale spletl jsem se - může!
B: "Co dělal?"
Maikey: "Trochu to přehnal s pitím."
B: "A sem si mi ho dotáhl protože?"
Maikey: "Protože tu bydlí, podle všeho."
B: "Přežívá."
Maikey: "Ať už tak nebo tak, kam ho mám dát?"
B: "Do jeho... do postele. Pojď za mnou... spíš se mnou,"...Šel jsem Emmetta chytit z druhé strany.
A následně jsme ho společnými silami odtáhli do postele. Nebudu vám lhát, byl jsem opravdu překvapený, že tu Maikeyho vidím, naposledy, když jsem s ním mluvil, tak to bylo opravdu naposledy, udělal jsem mu zkrátka službu a dostal ho z těch sraček Briana Kinneyho. Proto mě zaráží, že ze sebe dobrovolně udělal Emmettův doprovod... i když pravda, kdo jinej by se toho ujal, když mě všichni nenávidí stejně a on jediný se mě vždy držel i přes mrtvoly?
B: "Díky za pomoc, dveře jsou... no víš kde."
Maikey: "To je jako všechno?"
B: "Co tím myslíš?"
Maikey: "Nic vůbec nic."
B: "Proč si tady, Maikey?"
Maikey: "Protože Emmett by se sem sám nedoplazil."
B: "Jak dlouho tě znám?"
Maikey: "Spíš - jak dlouho už mě neznáš?"
B: "Fajn - jak dlouho jsem tě znal předtím?"
Maikey: "Dlouho."
B: "A ty si fakt myslíš, že jsem tak blbej, abych nevěděl, že si Emmetta použil jako záminku k tomu sem jít? Když už, nechal bys ho u sebe anebo u toho nudného účetního... ale rozhodně bys ho sem bezdůvodně nevlekl."
Stačil jeden jeho pohled a hned jsem věděl, že mám pravdu, Emmett byl opravdu záminka, jak se mnou mluvit. Copak ses, Maikey, pořád nepoučil? Já ti za to nestojím.
Maikey: "Byl tu Justin?"
B: "Tohle nedělej, nehraj si na kamaráda."
Maikey: "Já jsem tvůj kamarád."
B: "Byl jsi."
Maikey: "Jo, než ses zachoval jako kretén... a zachránil si mě před tebou."
B: "Někdo to udělat musel."
Maikey: "A proto si zaplatil mámin pohřeb, protože nejsme přátelé?"
B: "Co?"
Maikey: "Když nám Emmett říkal, co všechno si pro něj udělal... došlo mi to, ten anonymní dar byl od tebe, že jo?"
B: "Myslím, že anonymní se tomu neříká bezdůvodně."
Maikey: "Vím, že si s ní byl, když umřela... sestra mi to řekla. Řekla mi, že si za ní chodil skoro každou noc a že si tam byl i tu poslední... omlouvám se, že jsem tě nepozval na její pohřeb, byl jsem na tebe naštvaný za to, že si mě od sebe odehnal... a nejspíš i za to, že si měl tu možnost strávit s ní její poslední chvíle."
Věc se má tak, že jsem za to na něj naštvaný nebyl, vlastně jsem se mu nedivil, já sám bych se taky nepozval. To mi ale nezabránilo v tom čekat alespoň venku. A to, že Maikey si domyslel ten anonymní dar je jedna věc, ale to, že ví o mých nočních návštěvách Debbie v nemocnici a především o tom, že jsem s ní strávil poslední chvíle jejího života, to je věc druhá... myslím, že nikdy nezapomenu na to, jak tam jen tak bezvládně ležela a...
Maikey: "Neboj, nikomu jsem to neřekl... ani Justinovi ne."
B: "Justin už je minulost."
Maikey: "Pokud si tohle myslíš, tak ses nic nenaučil. Ublížil ti, chápu, stojí to za nic, ale ani ty nejsi pan dokonalý... vlastně se k sobě perfektně hodíte a to, že jste spolu ztratili 12 let, neznamená, že musíte i zbytek života."
B: "Tuhletu romantiku si cvrlikej s profesorem."
Maikey: "Nejsme spolu."
B: "Ještě jednou?"
Maikey: "Přesně proto by si ty neměl zahodit svojí šanci, protože vím, jak to bolí. A kdyby tě to zajímalo, Gus je tady taky, ale ráno v 10 odlítá, nepromarnil bych ani tuhle šanci."
Maikey se vzápětí sebral a odešel, zatímco já tam zůstal s hlavou hodnou k výbuchu. Nejen, že mi řekl to, co jsem potřeboval slyšet, abych se vzpamatoval a to to, že s Justinem mám další šanci, kterou bych neměl jen tak promarnit, ale hlavně mi poskytl možnost, jak všechno napravit s mým synem. Ale mám vůbec na to, abych Justinovi odpustil a přiměl Guse odpustit mně?
No comments:
Post a Comment