BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Neměl jsem ani páru o tom, co budu dělat, ale najednou mi to bylo jedno. Věděl jsem jen jedno - chci o něj bojovat, děj se, co děj. Možná mi zabouchne dveře před nosem, řekne mi, že mě nenávidí, že jsem ho zničil a že už mě nikdy nechce vidět, ale na tom nesejde. Protože horší možnost, než žít s tím, že mě nenávidí, je ta, žít s tím, že jsem ho nechal bez boje jít - zase. Já už to zkrátka znovu neudělám, udělal jsem to až mockrát, stejnou chybu nezopakuju. Možná, že jsem duší pořád ten naivní 17letej kluk, co se bezhlavě zamiloval do dospělého tvrdohlavého muže a vzájemně jsme si změnili životy, ale i tak jsem se za těch 12 let něco naučil a to to, že když něco chci, tak si za tím musím jít... a on je to, co chci, to, co jsem vždycky chtěl a potřeboval. Teď už vím, že na ničem jiném nezáleží tak moc, jako na tom být s těmi, koho milujeme a já ho tak strašně moc miluju, tak strašně moc! Konečně mám ten rozum dospělého muže, který si uvědomuje, co je důležité a hodlám mu naslouchat, i kdybych u toho měl tvrdě dopadnout.
Bylo zvláštní tu být zpátky, naprosto přesně si pamatuju, jak jsem se cítil, když jsem tu byl poprvé, když jsem z Brianových úst slyšel, že tenhle palác koupil pro nás - pro mě. Byl jsem tak šťastný a tak jsem se cítil ještě několik dní potom... než jsem to podělal ve všech směrech, v jakých šlo. Nevěděl jsem, jestli zazvonit, zaklepat anebo vlézt dovnitř oknem v naději, že mě něčím nepřetáhne v domnění, že jsem zloděj... i když on mě asi přetáhne tak jako tak. Ale nakonec jsem přeci jen zvolil tu možnost zazvonit...
B: "Emmette, já ti ty klíče normálně dám na krk, protože tohle je... do háje,"...Jeho oči se rozzářily, ale hned zase zledovatěly.
J: "Než mi bouchneš dveřmi před nosem, tak mě, prosím, vyslechni...."
B: "Jak si mě tu vůbec našel?"
J: "Emmett, on za mnou přišel, nezlob se na něj... řekl mi o Drewovi a o tom, co pro něj děláš... je teď s Maikeym a ostatními."
B: "Paráda, konečně za něj někdo jinej převezme zodpovědnost. A teď buď tak hodnej a běž pryč,"...Chystal se zavřít, ale já mu v tom zabránil svojí nohou.
J: "Bri..."
B: "Zbláznil ses, Justine?!"
J: "Jo, zbláznil a neodejdu odtud, dokud si nepromluvíme."
Brian pořád držel dveře přivřené a já je vší silou držel z druhé strany, naše pohledy se v tu chvíli střetly, bylo to jako by na světě najednou neexistovalo nic jiného, jenom my dva. Chtěl jsem ho políbit tak hrozně moc, ale věděl jsem, že nemůžu, že je jenom na něm, jak to mezi námi teď bude dál, ale i tak jsem se zkrátka nehodlal vzdát!
J: "Briane, prosím, jen pět minut... a pokud i po tom budeš chtít, abych odešel, tak to udělám a tentokrát už nadobro."
Brian polkl tak, že jsem to mohl slyšet, ale následně udělal přesně to, co jsem potřeboval - nechal mě vejít. Zůstali jsme spolu ale stát na místě, byl mezi námi asi metrový rozestup, ale i tak jsem měl pocit, že se vzájemně dotýkáme... ani si nedovedete představit, jak moc mi chybí cítit jeho ruce, jeho rty, jeho doteky na mém obnaženém těle, které po něm touží způsobem, až to bolí!
B: "Takže?"
J: "Můžeme se posadit nebo tak?"
B: "To si na to potřebuju sednout? Paráda."
Musel jsem se ušklíbnout a pousmát zároveň, jeho sarkasmus ho rozhodně neopustil, ačkoliv ho asi opustilo všechno ostatní - především vůle žít jako Bůh.
B: "Takže sedím, uši mám napnutý... je třeba udělat ještě něco?"
J: "Briane, prosím..."
B: "Co, Justine?"
J: "Nemluv takhle..."
B: "Jak nemám mluvit?"
J: "Jako, že je ti na obtíž strávit se mnou pár minut... když dřív jsme spolu byli schopní strávit celé dny v kuse a nikdy jsme se neměli dost... pamatuješ?"
Brianovi škublo v lícních kostech a já i přes to, že už ho 12 let vlastně neznám, jsem věděl přesně, co to znamená... byl na mě naštvaný protože ho nutím vzpomínat na nejlepší chvíle našeho vztahu, ale zároveň v tu chvíli cítil přesně to samé, co já - chtíč, touhou, vzrušení.
B: "Jo, pamatuju,"...Přiznal s takovým zvláštním tónem v hlase... jako by snad byl konečně opravdu ochotný mi naslouchat.
Proto jsem věděl, že mu to musím říct, to, co mám na srdci, dřív než se vrátí k tomu chladnému chování a vynese mě odtud klidně v zubech.
J: "Podělal jsem to, já to vím... zničil jsem tě, zničil jsem náš vztah, zničil jsem sám sebe... těch 12 let od tebe jsem žil ve lži, v domnění, že jsem se přes tebe dostal, že je nám takhle oběma líp, nalhával jsem si, že jsme se rozhodli správně, když jsme se tenkrát rozhodli zrušit naší svatbu a jít každý svým směrem... neměl jsem to nechat dopustit, teď už to vím. Potřebovali jsme se, potřebovali jsme být spolu. Místo toho jsem se ale radši hnal za svým snem a tebe tu nechal a i když vím, že to asi ničemu nepomůže, tak se ti zcela upřímně a hluboce omlouvám. Tak moc všeho lituju... ve svým životě nelituju jen jediný věci a to toho, že jsem tě poznal a zamiloval se do tebe."
V mojí hlavě to znělo sice o něco líp, než když jsem to teď řekl nahlas, ale i tak jsem doufal v alespoň malou pozitivní odezvu. Brian ale stále jen seděl a díval se na mě, vlastně skoro skrze mě. Děsilo mě to, protože jsem nevěděl, co si mám myslet. Bylo to k zešílení.
J: "Briane?"...Skoro jsem zašeptal.
B: "Ty si mě nejenom zničil... zlomil si mě. To, čemu jsem se chtěl odjakživa vyhnout, si mi udělal hned po tom, co si mě přiměl tě milovat, po tom, co jsem ti to byl konečně schopný říct... a já vím, že to není jenom tvoje vina, sám jsem ti řekl, abys do New Yorku šel, chtěl jsem pro tebe to nejlepší a ty si mě poslechl, to ti nemůžu vyčítat, ale... ty si prostě zmizel, nevěděl jsem, co s tebou je, co děláš... s kým jsi. Doslova jsem umíral. Byl jsem sám a ty sis žil svůj velký americký sen. A nakonec když jsem ztratil všechno a všechny, jsem došel k závěru, že se musím dostat zpátky na svoje nohy, jenže pak umřela Debbie... a objevil ses ty."
Nezvládl jsem to a po tváři se mi skutálela první slza, rty se mi třásly a ruce jakbysmet. Do teď jsem slyšel všechny okolo, jak moc špatně na tom Brian byl, ale slyšet to přímo od něj, od toho Boha, kterého nikdy nic nesrazilo na kolena, dokud jsem mu nezkřížil cestu já, to bylo zkrátka zničující. Ještě před 12 lety bych na něj zkusil svojí metodu 'mě neodeženeš' a šel bych rovnou k němu a udělal cokoliv, abych to napravil... ale teď? Co jsem mohl dělat, když bylo víc než zřejmé, že bych mu akorát víc ublížil?
B: "Myslím, že by si měl jít."
J: "Vážně to chceš?"
Brianův pohled mě v tu chvíli bodl až u srdce. Bylo v něm tolik bolesti, kolik si nikdo ani nedovede představit. Ani mi na to nemusel říkat odpověď, věděl jsem, že to chce.
B: "Ne,"...Zašeptal a já stál jako opařený.
J: "Co?"...Vydechl jsem.
B: "Ale potřebuju, aby si šel."
J: "Briane..."
B: "Prosím."
To bylo poprvé v životě, co jsem z úst Briana Kinneyho - všechno je mi jedno, slyšel tak žalostné a zoufalé 'prosím'. V tu chvíli jsem věděl, že opravdu musím jít.
Ještě chvíli jsem se na něj díval a v rychlosti se snažil zapamatovat každý jeho detail, protože jsem věděl, že tohle je naposledy, co ho vidím. Potom jsem se vydal ke dveřím se srdcem roztrženým vejpůl.
"Justine?" zničehonic se za mnou ozvalo a já se otočil. Brian přišel až ke mně a udělal něco naprosto nečekaného, svou dlaň položil na mou tvář a hluboce se mi zadíval do očí... Políbil mě.
No comments:
Post a Comment