BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
S mámou jsme ho pozvali dovnitř a on začal nervózně pochodovat sem a tam, vůbec mi nešlo do hlavy, proč je právě teď tady. Za někým, koho neviděl 12 let. Měl by na mě být jednoduše naštvaný za to, že jsem ho opustil stejně jako další kupu lidí. Měl by právě teď nervózně pochodovat po Tedově nebo Maikeyho domě. Jednoduše jsem to moc nechápal, ani jsem si nebyl jistý, že mu můžu vůbec nějak pomoct. V hlavě mi kolovala myšlenka na to, že prostě někomu zavolám, aby sem přijel a vyřešil to nějak, měl jsem za to, že na tohle nestačím. Jenže pak jsem si vzpomněl na to, že Emmett je jejich kamarád úplně stejně jako můj a že jsem slíbil, že mu pomůžu. A pokud se rozhodl přijít za mnou, nesmím zradit jeho důvěru... zase.
J: "Emme? Nechceš si sednout?"
Emmett: "Jo, to... to by bylo super,"...Zamířil rovnou na gauč a já ho následoval.
Máma: "Dáš si něco, zlato? Kafe nebo čaj?"
Emmett: "Čaj bych si dal."
Máma: "Dobře, dojdu ti ho udělat."
Všiml jsem si, že se mu hrozně třesou ruce, bylo to zvláštní, vlastně celkově působil tak nějak divně. Pamatuju si na to, jaký byl, když jsem tu žil, byl pořád plný energie, jeho šatník byl tak výstřední a pusa tak proříznutá ve všech směrech, co existují... ale teď to bylo jako bych se koukal na někoho, koho znám, ale přitom na někoho naprosto cizího. Šla z toho hrůza.
J: "Tak co se děje, Emmette?"
Emmett: "Tohle byl blbej nápad, neměl jsem sem chodit."
J: "Asi si měl důvod, abys sem přišel... odkudkoliv, kde teď žiješ."
Emmett: "Je to tak, že mi do toho vlastně nic není... a on by se tak zlobil, kdyby věděl, že jsem tady... a to nechci, ne po tom, jak mi pomohl."
V tu chvíli se mi neskutečně rozbušilo srdce. Nevím, jak jsem to věděl, ale věděl jsem, že mluví o Brianovi. A bál jsem se zjistit, co mi přišel říct.
J: "Co se děje, Emmette?"
Emmett: "Brian... on... zase měl ve tváři ten výraz, co tam měl, když tě ztratil, když to s ním šlo až na úplné dno. Byl na tom tak mizerně, pořád se jen opíjel, na všechny byl hroznej a ze všeho nejvíc sám na sebe, byla z něj troska... ani nevíš, jaký to bylo, vidět někoho, jak on v takovém stavu. Ale když mě před pár měsíci zachránil před mým vlastním dnem, bylo to jako by začínal žít nanovo, jako by se přes tebe dostal... jenže teď si zpátky a on... má zase ten výraz."
Do tváří se mi nahrnula krev z toho, jak jsem zadržoval slzy, v tu chvíli mi i bylo jedno, jak tohle Emmett vlastně ví, protože jediné, na co jsem mohl myslet, bylo to, že jsem právě asi slyšel tu nejvíc reálnou verzi toho, jak na tom Brian vlastně byl a že mu to všechno způsobuju znova. Cítil jsem se jako monstrum. A nenáviděl jsem se víc, než kdy dřív.
J: "Vím, že jsem ho zničil... já to vím. A nejsem tu pro to, abych to udělal znovu. Já jen... prostě ho pořád miluju."
Emmett: "Vím, jaký to je někoho milovat a pak ho ztratit. Drew on... on umřel. A mě to naprosto zničilo, tak moc, že jsem začal pít a nebýt Briana, který mě našel v baru a odtáhl k sobě domů tak... nevím, co by se se mnou stalo."
J: "Proboha... Emme..."
Objal jsem a on mě objal nazpět tak pevně, že jsme ani jeden nemohl dýchat. Brečeli jsme, ani nevím, kdo z nás víc. A ani jsem nevěděl, co mu mám říct... já jsem se Briana vzdal a bojím se toho, že už nikdy nebudu mít možnost s ním mluvit a přitom Emmett... ten někdo, kdo ho miloval, mu umřel... to je prostě strašný.
J: "Je mi to tak líto. Jestli se můžu zeptat, tak co se stalo? Ale nemusíš o tom mluvit."
Emmett: "To je dobrý... my jsme zrovna byli na cestách po všech krásných koutech světa, konkrétně ve Španělsku, zažívali jsem nejlepší chvíle života... chtěli jsme si udělat hezkej večer a Drew se rozhodl, že zajede do obchodu pro nějaké šampaňské... to auto se tam prý objevilo zničehonic, řidič byl na mol a Drew byl na místě mrtvý..."...Pomalu ani nemohl mluvit.
Znovu jsem ho objal, potřeboval to nejen on, ale i já. Přitom jsem si všiml, že máma stojí opodál a pláče, všechno to slyšela a zlomilo jí to stejně jako mě. Emmett si nic z tohohle nezasloužil, vždycky to byl takový blázínek, který nikdy nikomu neublížil... tohle zkrátka není správné.
Emmett: "Jestli Briana opravdu miluješ, musíš mu to říct, i kdyby to nechtěl slyšet, musíš ho přimět poslouchat, pokud s ním chceš být, musíš pro to něco udělat... ale nezlom mu znova srdce, když ho sotva dal dohromady."
Nepřišlo mi správné po tom, co mi právě řekl s ním teď řešit Briana a svoje problémy, které jsou v porovnání s těmi jeho prťavé, ale viděl jsem na něm, že on potřebuje mluvit o něčem jiném.
J: "Jak vůbec tohle všechno víš... ty se s ním vídáš nebo tak?"
Emmett: "Já s ním bydlím. Nebo on tomu říká dočasný přístřešek - už 5 měsíců. A i když je to s ním někdy o hubu, nijak zvlášť se nikam neženu, když jsem byl na dně, nechtěl jsem, aby mě někdo viděl, hlavně Ted ne, všem jsem se vyhýbal a čím déle jsem to dělal, tím víc jsem se styděl a věděl jsem, že jim nemůžu jít na oči... dokud se nestalo to s tou Debbie, ani nevíš, co to se mnou udělalo, nebýt Briana, který měl sám co dělat, zase bych do toho spadl. A když jsme přišli na ten pohřeb, nedokázal jsem za vámi jít, tak jsem se styděl..."
J: "Počkat co? On tam byl?"
Emmett: "Nešel dovnitř, čekal venku a když jsem pak vyšel, byl už pryč, našel jsem ho doma úplně opilého, zničilo ho to... a i když ti to nerad říkám, tys ho teď dodělal."
J: "Kde teď vůbec bydlí? Když jsem zjistil, že už nežije v loftu, nechápal jsem to... následující dny jsem se ho snažil všemožně najít, kdybych na něj nenarazil na hřbitově, nejspíš bych ho už nikdy neviděl. A i když jsem myslel, že bude lepší ho nechat jít tak teď... já nemůžu. Takže kde bydlí? A neříkej mi, že to nemůžeš říct a ať si to zjistím sám."
Emmett: "Kde myslíš, ty trdlo?"
Nechápal jsem, co tím myslí, protože v mých myšlenkách žije někde na pláži a nechává se obskakovat, ale... Proboha. PROBOHA!
J: "To myslíš vážně?"
Emmett: "Očividně tě taky pořád miluje."
Bylo mi víc, než jasné, že tohle se už vůbec nehodí, ale Emmett mě s tím úsměvem ve výsledku předběhl, takže jsem se taky začal usmívat jako nějaká puberťačka... nebo jak by řekla Debbie - jako Sunshine.
No comments:
Post a Comment