BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Sice mi Maikey neporadil, jak bych to mohl dát s Brianem do pořádku, když on sám je na stejném místě jako já už pár let taky, ale bylo příjemné si o tom s ním promluvit a nedusit to jen v sobě. Člověk by řekl, že jsme spolu ušli kus cesty od dob, kdy mě nesnesl v Brianově přítomnosti, protože chtěl být na mém místě až po teď, kdy jsou z nás celkem dobří přátelé, kteří mají společnou jednu zásadní věc - a to tu, že nás Brian nechce ve svém životě.
Následně jsem se s ním dohodl na tom, v kolik mám přijít na tu večeři, co s Benem pořádají, a byl jsem zaúkolován, abych vzal i mámu. A hned potom jsem se vydal pozvat ještě jednu osobu, která doufám, že mé pozvání přijme.
J: "Ahoj, Daph."
Daphne: "Koukám, že se snažíš dohnat těch 12 let."
Sice se zasmála, ale tu výčitku v jejím hlase jsem dokázal zachytit. A asi měla pravdu, kdykoliv jsem měl nějaký problém, chtěl jsem si s ní o něm promluvit, ale nemohl jsem, protože jsem to s ní podělal, ale teď můžu.
Daphne: "Dělám si srandu."
J: "Neděláš... a chápu, proč si to myslíš, část mě chce asi ten ztracený čas nějak dohnat."
Eric: "Ty budeš ten slavný Justin,"...Objevil se vedle ní vysoký černovlasý pohledný muž.
Daphne: "Justine to je Eric, Ericu Justin."
J: "A ty budeš ten slavný Eric,"...Podali jsme si ruce, měl hodně pevný stisk.
Na Daphne bylo vidět, že je trochu v rozpacích, vlastně i já jsem byl, s klukem jsem jí viděl naposledy na střední škole, bylo zvláštní vidět jí s jejím snoubencem a ještě k tomu s jeho dítětem, co nosí pod svým srdcem... proč mám pocit, že Daphne žije tu pohádku, o které jsem snil já?
Eric: "Rád bych tě poznal víc, ale musím do práce."
J: "Určitě se ještě uvidíme."
Eric: "Jo. Ahoj, zlato,"...Políbil Daphne a následně odešel.
V tu chvíli mnou projel takový zvláštní pocit, byl to pocit smutku. Vidět, jak je Daphne šťastná a má všechno, o čem každý touží, zatímco já to mít mohl a vzdal jsem se toho... to prostě může udělat jedině vůl jako jsem já.
Daphne: "Tak jdeš dovnitř?"
J: "Jo, rád."
Daphne: "Dáš si něco k jídlu?"
J: "Už jsem měl, stačí voda."
Daphne: "Dobře."
J: "Eric je sympaťák."
Daphne: "Jo to je."
J: "Moc ti to přeju, Daph. Dočkala ses svojí pohádky."
Daphne: "Taky se jí dočkáš."
J: "Včera jsem se viděl s Brianem... a dal mi dost jasně najevo, že znova už se neuvidíme."
Daphne po mně hodila svůj obvyklý pohled šoku a zaskočení a já se v tu chvíli cítil ještě hůř, pokud je to vůbec možné.
Daphne: "Co? A kde jste se viděli?"
J: "Na hřbitově."
Daphne: "Co? Jsi si jistý, že si neměl jen halucinace?"
J: "Kéž by, Daph. Ale byl to on a měla si ho vidět... věděl jsem, že jsem mu zlomil srdce, ale to, jak se na mě díval, jak se mu třásl hlas, když říkal, že mě nechce ani vidět a znát... já ho zničil."
V tu chvíli se mi chtělo zase brečet jako bych byl nějakej malej teplouš. Jako bych snad zapomínal na to, že je mi přes třicet a už dávno nejsem to naivní dítě. Ale tady jde jednoduše o Briana, i kdyby mi bylo 70, tak bych brečel jako malej kluk, protože jsem zahodil celý život s ním pro pár let slávy.
Daphne: "Justine, vzhledem k tomu, že jsem tak trochu byla na Brianově místě a nenáviděla jsem tě za to, že ses na mě vykašlal, tak moc dobře jeho zlost chápu, ale... jsi můj nejlepší přítel a i kdybych chtěla sebevíc už se na tebe dál nedokážu zlobit... A myslím, že Brian jen potřebuje čas, aby vstřebal, že si zase zpátky a třeba ti nakonec dokáže odpustit."
Takhle jsem nad tím popravdě nepřemýšlel, možná má Daphne pravdu, možná Brian jen potřebuje čas a třeba mi nakonec dokáže odpustit... a třeba taky ne. Od začátku našeho vztahu nevztahu jsem si myslel, že to jsem já, komu se nedostává všeho, co souvisí se vztahem, že Brian mě nikdy nebude milovat tak jako já jeho a že se vždycky budu tak nějak cítit jako jeho přítěž, jenže ve výsledku to byl vlastně on, kdo to odnášel se mnou, já ho podvedl, několikrát od něj odešel, zatahoval do všech svých problémů, dával mu důvody, aby se o mě bál a ve finále, kdy chtěl jít do našeho vztahu na 100% jsem se nenechal ani nijak přemlouvat a odešel jsem do New Yorku. A ve výsledku, i kdyby mi odpustil, kam by to vlastně vedlo, vídali bychom se o víkendech? Přestěhoval by se za mnou do NY? Nebo bych se snad vrátil do Pitts? Mělo by to zkrátka vůbec nějakou budoucnost? Ale na druhou stranu otázky tohohle typu mě tenkrát přiměli k tomu se vzdát, protože jsem se bál, že nemáme žádnou budoucnost, pokud se pro sebe obětujeme.
J: "Něco mi říká, že takhle jednoduché to nebude."
Daphne se mě snažila několik následujícíh hodin rozveselit a přimět mě k pozitivnějšímu myšlení, jenže v mém životě už není nějakou dobu nic pozitivní a co se týče Briana, tak nějak už jsem ztratil naději.
A když jsem se následně s Daphne dohodl i na té večeři, na kterou se s sebou rozhodla vzít i Erica, vydal jsem se k mámě domů.
Máma: "Určitě chceš, abych šla na tu večeři?"
J: "Maikey to chce."
Máma: "Já se ptám, jestli to chceš ty... dnes si byl radši celý den pryč, jen aby ses mi vyhýbal, takže..."
J: "Nevyhýbal jsem se ti, byl jsem u Daph."
Máma: "Mezi vámi už je to dobré?"
J: "Doufám. A chci, abys na tu večeři šla."
Máma: "Tak dobře."
S mámou jsme se následně vypravili tak, abychom vypadali aspoň trochu k světu, i když nám to ve výsledku bylo asi oběma jedno, oba jsme byli myšlenkami jinde. Jenže když jsme se následně vydali k odchodu, našli jsme na prahu dveří překážku...
Emmett: "Ahoj."
Naprosto jsem ztuhl a jen jsem na něj zíral. Absolutně jsem nechápal, kde se tu vzal a nevěděl jsem, co mám dělat nebo říkat. Za to on vypadal, že mi přišel říct něco důležitého...
No comments:
Post a Comment