BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Celou noc jsem se převaloval na gauči a nebyl schopný usnout, měl jsem Briana plnou hlavu. Já vím, že tohle už jsem říkal hodněkrát, ale tentokrát to bylo jiné, tentokrát jsem poprvé pochopil, že je opravdu konec. V jednu chvíli jsem žil v domnění, že kapitola Brian Kinney je uzavřena, v další chvíli jsem věděl, že tomu tak není a chtěl jsem udělat cokoliv, abych ho ještě někdy viděl a teď? Brian mě už nechce znát. Chce na mě jednoduše zapomenout. Možná, že už zapomněl a já se mu opět na chvíli vkradl do života. Ten pohled v jeho očích byl tak... zlomený. Bylo na něm znát všechno, co se mu během těch 12 let stalo, každá špatná věc, ale to, co jsem mu udělal já, to tomu kralovalo a i on věděl, že všechno je to moje vina.
Každá kost v mém těle mi teď říká, že to takhle přeci nemůžu nechat... ale můj rozum ví, že už jsem mu ublížil dost. Dal mi jasně najevo, že se mnou skončil a já to musím respektovat.
Máma: "Dobré ráno."
Část mě se na ni pořád zlobila, i když jsem věděl, že ona za nic vlastně nemůže. Ale nešlo to zkrátka ovládat, pořád jsem měl pocit, že se mohla zachovat jinak.
J: "Ahoj,"...Pronesl jsem nepříjemným tónem.
Máma: "Pořád naštvaný?"
J: "Mami... já... já nevím. Chápu, proč si udělala, co si udělala... ale nechápu, proč si mi to prostě neřekla."
Máma: "Měla jsem strach, že mi to neodpustíš... což podle všeho neodpustíš. Kdybych věděla, že s Brianem ještě počítáš ve svém životě, tak bych mu nic neřekla, ale..."
J: "Včera jsem ho viděl,"...Vypadlo ze mě.
Máma: "Co?"
J: "Nenávidí mě."
Když jsem to vyslovil nahlas, zlomil se mi hlas. Bylo to najednou tak zatraceně skutečné, tak bolestivé! Chtěl jsem se jednoduše vrátit o těch 12 let zpátky a nikdy odsud neodejít... prostě s ním být! Ale nemohl jsem. Nenávidí mě.
Máma: "Zlato..."...Sedla si ke mně a objala mě, chtěl jsem vzdorovat, ale nakonec jsem jí nechal... brečel jsem jak malej kluk.
Nakonec jsem šel ale radši ven, nejdřív jsem si zavolal do práce, že se tu ještě pár dní zdržím a pak jsem skončil v jídelně. Už mi to ani nepřipadalo špatné, bylo to zkrátka místo, kde Debbie pořád existuje, i když jen duchem.
J: "Ahoj, Nicole."
Nicole: "Myslela jsem, že už si odjel."
J: "Jo, ještě tu mám něco na práci."
Nicole: "Aha. A můžu ti něco přinést?"
J: "Nějaký návrh?"
Nicole: "Myslím, že potřebuješ trochu osladit život... palačinky?"
J: "To by šlo."
Sice jsem věděl, že palačinky mě nezachrání, ale trochu osladit život jsem opravdu potřeboval. Možná když ode dneška do konce života budu jíst jenom palačinky, tak to třeba nakonec přestane tolik bolet.
Nicole: "Dobrou chuť."
J: "Děkuju."
Nicole: "A teď bys mi mohl povědět, co se stalo?"
Od včera jsem se poprvé dokázal upřímně zasmát... znám jí jen chvíli a i tak mám pocit, že jí znám celý život... jako by snad v sobě měla Debbiina ducha, která by ze mě tahala rozumy úplně stejným způsobem.
J: "Trable s láskou... i když... já vlastně ani nevím, jak to nazvat."
Nicole: "Hmmm... Brian?"
J: "Co? Jak to víš?"
Nicole: "Debbie hodně mluvila a on sám se tu párkrát stavil. Měl v očích ten samý pohled, co tam máš teď ty."
Najednou jsem měl nutkání na ní všechno vybalit a vylít si srdce, ale v tu chvíli odešla, aby zařídila objednávky nově příchozích a tak mi zbývaly pouze palačinky, které měly za úkol zlepšit mi náladu... nešlo to moc dobře.
Maikey: "Ahoj!"...Zničehonic se vedle mě posadil.
J: "Maikey..."
Maikey: "Chtěl jsem ti volat, ale ukázalo se, že nemám tvoje číslo."
J: "Dám ti ho. A co si potřeboval?"
Maikey: "S Benem dneska pořádáme takovou menší večeři... budeme tam všichni."
J: "Menší? A s Benem?"
Maikey: "Dobře, trochu větší. Vím, že se to moc nehodí, když je to teprve dva dny, co jsme... ale Mel a děti zítra odjíždí, tak je to takové rozloučení a navíc potřebuju přijít na jiné myšlenky. A co se týče Bena, jen jsem ho požádal, aby mi pomohl, nic v tom nehledej."
J: "Myslím, že Ben ti pomůže s radostí... viděl jsem, jak se na tebe kouká."
Makey: "Nech toho,"...Začal se červenat.
J: "Dobře, dobře. A přijdu rád, jen asi... nebudu zrovna dvakrát zlepšovat náladu."
Maikey: "Jak to?"
J: "Včera jsem viděl Briana."
Maikey na mě jen nevěřícně zíral, moc jsem se mu nedivil, myslím, že ani on si nemyslel, že ho ještě někdy uvidí, natož, že to "štěstí" budu mít já.
Maikey: "Ou... aha."
J: "O Debbie ví."
Myslím, že tohle byl ten pohled úlevy, který jsem měl mít včera já. Bylo vidět, že Maikeymu spadl velký kámen ze srdce.
Maikey: "Chtěl bych děkovat bohu... ale myslím, že jsem pořád idiot. A co říkal?"
J: "Převážně to, že si přeje, aby mě už nikdy neviděl."
Maikey: "Co?"
J: "Jop. Poslal mě jemný způsobem do hajzlu."
Maikey: "Možná byl jen v šoku, že tě vidí."
J: "Jo to byl... ale i tak věděl, co říká. A ani se mu nedivím, všechno jsem zničil."
Maikey: "Nemohl si vědět, že to takhle dopadne... kdyby si do toho New Yorku neodešel dobrovolně, tak by tě donutil... víš moc dobře, že chtěl, aby sis splnil svůj sen."
J: "A já si ho splnil a v New Yorku zůstal, protože jsem myslel, že to pro nás bude lepší, když prostě mezi námi bude konec navždy."
Maikey: "A to se teď změnilo?"
J: "Já nevím... nejdřív jsem myslel, že s ním chci mluvit proto, abych mu vysvětlil, proč jsem se nevrátil, abych se mu omluvil... ale když jsem ho včera viděl, bylo to jako bych byl zase 17letej."
Něco mi říká, že co se týče Briana, tak v srdci jsem pořád ten 17letý naivní kluk, kterému se líbila jeho kuchyně. Byl jsem tak mladý, když jsem ho poznal, když jsem ho poprvé ucítil uvnitř sebe, když jsem byl schopný určit, že ho opravdu hluboce a bláznivě miluju... člověk by řekl, že jsem byl jen malej kluk, co nevěděl, co chce, co ještě neměl rozum na to, aby to poznal... ale ne, já to věděl moc dobře, chtěl jsem ho, bylo mi jedno, že je mezi námi takový věkový rozdíl, emocionálně byl spíš na mé úrovni, to si přiznejme... ale jednoduše moje láska k němu vznikla okamžitě a nikdy úplně nevymizela, Brian se musel naučit mě milovat, protože se toho bál a nakonec když se rozhodl dát lásce šanci, já ho opustil, v podstatě jsem mu řekl, že něco jako láska opravdu neexistuje, protože já se jí vzdal a on se zase uzavřel zpátky, jenže tentokrát už asi nadobro a i kdybych chtěl dál bojovat, tak už teď vím, že jsem prohrál.
No comments:
Post a Comment