BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Byl to on. Brian Kinney. Brian milujohosakra Kinney... stačil jeden pohled a naprosto všechno, každý sebemenší detail, který s ním souvisí, mi projel tělem jako přívalová vlna, jako podělané tsunami! Celý jsem se třásl a snažil se ze sebe dostat víc, než je zvuk šoku. Místo toho jsem ale jen stál a díval se přímo na něj, jako on se díval na mě. Byl to takový okamžik, kdy se naše pohledy střetly, a naše těla vysílala známé signály, jako by snad těch 12 let, co jsme jeden o druhém nic nevěděli, neexistovalo a všechno bylo při starém. Všechno bylo zase zpátky ve chvíli, kdy jsme se bezhlavě milovali a chtěli spolu strávit zbytek našich životů. Jenže ta chvíle musela nakonec pominout, pro nás oba...
J: "Briane?"
Vyslovit jeho jméno bylo tak snadné, ale zároveň tak zatraceně těžké, tu možnost ho oslovit, jsem neměl tak moc dlouho, že jsem už zapomněl, jak moc dobrý pocit to vlastně je.
B: "Co tady děláš?"
J: "Já... byl jsem tu... kvůli Debbie."
Popravdě jsem si představoval hodně scénářů, jak naše setkání, pokud k němu vůbec někdy dojde, bude vypadat, ale vždy jsem se tak nějak držel naděje na šťastné shledání... tohle to ale nebylo, spíš jsem měl pocit, že Brian dělá vše pro to, aby mi nedal najevo žádný kladný pocit... jako by snad ani trochu nebyl rád, že mě vidí.
B: "To mi došlo... jen mě to překvapuje."
J: "Co tím myslíš?"
B: "Nic, Justine, vůbec nic,"...Chtěl kolem mě téměř bez povšimnutí projít a jít na hřbitov jako by snad chtěl předstírat, že tam nejsem.
J: "Briane... ty... ty to víš?"
B: "Co vím?"
J: "O Debbie."
B: "Samozřejmě, že to vím."
Vím, že bych měl cítit úlevu, ale nebylo tomu tak, jako by snad část mého ďábelského já doufala v to, že budu mít tu možnost říct mu to a nějak se díky tomu aspoň na chvíli zase sblížíme. Ale zbytek mě najednou věděl, že to se nestane, že ať už jsem doufal, že se stane cokoliv, tak tohle ani jednomu neodpovídá... Byl to pořád ten samý Brian Kinney, na kterém je dokonalé naprosto všechno a to všechno musíte bezmezně milovat, ale i tak na něm bylo něco jinak, něco, co jsem nepoznával, protože to vzniklo až po mém odchodu. Bylo to jako by mě snad ani nechtěl znát, ničilo mě to, protože pokud mám být upřímný... chtěl jsem ho prostě popadnout a políbit.
J: "Myslel jsem, že ne... je mi to líto."
B: "Jo, mně taky. Měl bys jít."
J: "Ale... nemůžeme si...?"
B: "Justine, já chápu, proč si tady, byl jsi pro ní jako syn, ale co se týče nás dvou... už není co řešit, takže prostě běž."
Věřte, že mě to bolelo ještě hůř, než jak to znělo. Měl jsem jednoduše pocit, že zatímco já několik let žil v domnění, že jsem se přes něj dostal a o Brianovi jsem dosud slyšel jen to, jak špatně můj odchod snášel, tak to momentálně vypadalo, že on je ten, kdo se přes to dostal, zatímco já uvnitř doslova umíral.
J: "Nech mě, prosím, něco říct."
B: "A co chceš říct? Že tě to mrzí? Že si měl zavolat? Že si měl poslat pohled 'už se nevrátím'? Na ničem z toho už nezáleží..."
J: "Mně na tom záleží... nemůžu dál žít s tím, že jsem tě tak zradil."
B: "Nikoho si nezradil, Justine... oba jsme se shodli, že bude lepší, když odjedeš do New Yorku a že každý budeme žít svoje životy."
J: "Kdyby sis to opravdu myslel, choval by ses teď jinak."
B: "A jak bych se choval? Mám snad předstírat, že jsem rád, že tě vidím?"
J: "To ne, ale... Máma mi řekla, co se stalo... že si za ní před dvěma lety byl a řekl si jí, že... a ona ti řekla, ať jdeš dál. Já vím, že si čekal..."
B: "A pak jsem šel dál."
J: "Prosím, nepředstírej, že si v pohodě, jen abys mě odbyl..."
B: "Já nejsem v pohodě, Justine, ani trochu nejsem v pohodě... to, že tady teď stojíš přede mnou, se mnou dělá hodně, část mě tě chce jen chytit a obejmout tě... další část tě chce vzít do toho auta a... ale ta poslední část, ta část tě nechce vidět, slyšet... znát."
Bylo to jako by mi vyrval srdce z hrudi a zadupal ho do země. Najednou jsem přesně věděl, jak se musel tenkrát cítit, když jsem ho opustil včetně všechno, co jsme spolu vybudovali... musel to pro něj být tak těžké. A já se mu tu teď pomalu plazím k nohám a doufám v jeho odpuštění... víc ubohý už snad být ani nemůžu. Tohle všechno si jednoduše zasloužím, jen mi trvalo chvíli, než jsem se si to dokázal připustit.
J: "Kéž bych to mohl vzít zpátky."
B: "Ale nemůžeš... a teď už na tom nesejde. Vrať se do New Yorku a žij si dál svůj život a já budu žít ten svůj taky."
J: "Omlouvám se, Briane."
Najednou jsem věděl, že to nemá cenu. Že nemá smysl nutit ho znova prožívat všechno to, co jsem mu způsobil, když mu dalo tolik práce se přes to dostat. Věděl jsem, že na to zkrátka nemám právo, že je na čase nechat ho opravdu jít. Proto jsem k němu přistoupil, abych ho mohl políbit na tvář, jeho prsty se při tom dotkly mé ruky a já potom odešel pryč. Zlomilo mě to.
Brian's POV
Bylo to jako prožívat noční můru a splněný sen zároveň. Jako by mě všechno špatné a krásné, co s ním souvisí, v jednu chvíli dohnalo a srazilo k zemi. Je to zatracených 12 let co odešel a já mám pořád pocit, že je to jen chvíle, že naše láska nikdy neskončila, že naše pohádka měla své 'žili šťastné až do smrti'. A zároveň mám pocit, že jsem v tomhle utrpení žil celá staletí.
Vidět ho, cítit jeho rty na své tváři, jeho kůži na té mé, i když jen malinko... jako by se mi snad vrátila každá jedna podělaná vzpomínka na něj a já ho chtěl jen vzít a ulíbat ho k smrti. A stejně tak jsem cítil neskutečnou zlost za to, co mi udělal. Za to, že mě nechal tolik let čekat na něco, o čem od začátku musel vědět, že se to nikdy nestane. Cítil jsem nenávist... ale i tak jsem věděl, že ho pořád bezhlavě miluju. Ale musel jsem ho poslat pryč, nemohl jsem mu dovolit, aby mě zase dostal a znovu mě opustil.
Hned potom, co jsem se stavil u Debbiina hrobu, jsem se vydal domů. I když je těžké zvát to tam domovem, když... na tom nezáleží.
B: "Jsem doma!"
Svítilo se, ale nedostalo se mi odpovědi, takže jsem se vydal rovnou do kuchyně v naději, že tam najdu něco, co mě uklidní a nejlíp na nějakou dobu uspí.
Emmett: "Briane! Vylekal si mě!"
B: "Řval jsem, že už jsem doma... co to děláš?"
Emmett: "Vařím, dáš si?"
B: "Je noc."
Emmett: "Nemohl jsem spát a měl jsem hlad."
B: "Je na čase, aby ses spát zase naučil, tohle tvoje noční potulování je na nervy..."
Emmett: "Promiň, já..."
B: "Nech to bejt,"...Vzal jsem si svojí flašku Jima Beama a chtěl jsem se vydat do postele.
Emmett: "Noční popíjení?"
B: "Moje věc. Jo a mimochodem... díky za info, že Justin je tady."
Emmett jen na prázdno otevřel pusu a já hned věděl, že mi to opravdu zatajil. Ale vzhledem k tomu, jak na tom je, jsem věděl, že nemá smysl na něj řvát, proto jsem radši odešel a následující hodinu jsem se při opíjení snažil zabít všechny myšlenky na Justina... ale to bylo prostě nemožné. Zas byl v mojí hlavě... naprosto!
No comments:
Post a Comment