BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, protože abych pravdu řekl, tak tuhle možnost jsem ani nezvažoval. Jak bych taky mohl? Brian se přeci zbavil všeho, co mu mě připomínalo, aby dokázal jít dál, tak jak by si mohl nechat místo, kde jsme chtěli začít náš konečně oficiální vztah se vším všudy? Místo, kde jsme se zasnoubili a stvrdili to tam tím nejkrásnějším milováním? Místo, které podle jeho slov patřilo jeho princi? Jak by si mohl nechat náš Britin? Když je zcela jasné, že mě nenávidí. Anebo má Emmett pravdu a pod tou nenávistí ke mně pořád cítí lásku? Je tu opravdu možnost, že mě nikdy i přes velkou snahu nepřestal milovat?
Máma: "Tady máš ten čaj, zlato."
Emmett: "Děkuju, Jennifer."
Zase jsem se z těch svých růžových myšlenek vrátil zpátky na zem a uvědomil jsem si, že Emmett momentálně zažívá to nejhorší období svého života, a že i když je znát, že o tom nechce mluvit, budu ho muset k něčemu přimět.
J: "Zrovna jsme vyráželi k Maikeymu, s Benem pořádají večeři... budou tam všichni."
Emmett: "Justine, já... to, to nejde. Nemůžu tam jít."
J: "Samozřejmě, že můžeš, jsou to tví přátelé. Ted je z toho opravdu špatnej, chybíš mu a má o tebe strach. My všichni."
Emmett: "Nemohl bych se na ně ani podívat... nejspíš si myslí, že jsem se zbláznil, což asi bude pravda. Posledních několik měsíců jsem byl prostě na dně, už ani nevím, co to je se normálně vyspat..."
J: "A přesně proto potřebuješ jít za nimi, pomůžou ti."
Máma: "Má pravdu, Emmette, potřebuješ je a oni zase tebe."
Emmett: "Nemůžu,"...Emmett se náhle zvedl a odešel pryč.
Chtěl jsem ho zastavit, ale věděl jsem, že ho nemůžu k ničemu nutit. To ale neměnilo nic na tom, že mi bylo hrozně z toho, že mu nemůžu nijak pomoct.
Máma: "Snažil ses, zlato."
J: "Ne dost."
Sice jsem teď ničeho nedosáhl, ale aspoň už vím, co se s Emmettem děje a kde přebývá. Nehrnu se zrovna k tomu, abych s ostatními Emmetta konfrontoval právě v Britinu, kde žije Brian, kterému jsem zničil život, ale slíbil jsem Emmettovi pomoc a tak se musím přemoct a doufat, že si třeba Brian začne zase zvykat na tu představu, že bych se vrátil do jeho života.
J: "To je Maikey... ptá se, kde jsme,"...Reagoval jsem na zprávu v telefonu.
Máma: "Měli bychom jít."
J: "Jo."
S mámou jsme se dali trochu dohromady, posbírali vše potřebné a vydali se na večeři. Jenže před domem jsme našli něco velmi nečekaného...
J: "Emme?"
Emmett: "Já... možná bych přeci jen... chci jít s vámi."
Jen jsem se na něj pousmál a přikývl. Následně jsme ho s mámou naložili do auta a vydali se k Maikeymu. Bylo na něm vidět, že je hodně nervózní, ale potřeboval to. Jsem si jistý, že Brian mu byl hodně nápomocný a nejspíš ho zachránil před něčím mnohem horším, i když co může být horší, než smrt milovaného? Ale i tak bylo na čase, aby si nechal pomoct od dalších přátel, od přátel, kterým tak chybí a kteří o něj mají strach.
J: "Jsi připravený?"
Emmett: "Ani ne."
Bylo to zvláštní, ale ani já jsem nebyl moc připravený, věděl jsem totiž, že kromě Emmetta dojde řeč i na Briana a nebyl jsem si jistý, že to zvládnu, ale i tak jsem radši zazvonil dřív, než jsem sám vzal nohy na ramena, natož pak Emmett.
Maikey: "No sláva! Už jsem myslel, že... Emmette?"
Emmett: "Ahoj, Maikey,"...Jeho oči se proměnily na sklo.
Maikey: "Proboha,"...A Maikey ho vší silou přitáhl k objetí. Emmett se ho držel jako klíště, bylo to tak smutný, ale zároveň krásný pohled.
Emmett: "Moc mě to mrzí, Maikey."
Myslel tím Debbie a Maikey se na něj v tu chvíli podíval taktéž se slzami v očích a odpověděl "To je dobrý, Emme," byl totiž hrozně rád, že ho vidí a že ví, že je v pořádku... i když vlastně není.
Maikey nás následně vyzval, abychom šli dovnitř, bylo mi z toho divně, takže si ani nedovedu představit, jak bylo Emmettovi. A když jsme následně vešli do obývacího pokoje, kde všichni seděli a jejich šokované pohledy se na nás doslova přilepily, bylo mi ještě hůř.
Ted: "Bože můj, Emmette!"
Ted se málem přetrhl, když za ním šel, aby ho objal. Na Emmettovi bylo vidět, že se mu hrozně ulevilo, myslím, že tak nějak v srdci potřeboval Tedovo odpuštění ze všech nejvíc.
Ted: "Kde si, sakra, byl, ty blázne?"
Lindsay: "Měli jsme o tebe takový strach."
Melanie: "Už jsme chtěli vyhlásit pátrání."
Všichni ho ihned začali objímat a Emmettovi se každým dalším objetím začaly do jeho očí vracet jeho známé jiskřičky. Bylo mi sice jasné, že to bude chtít mnohem víc, než jen objetí, aby se Emmett co nejvíc vrátil k tomu, kým byl, ale věděl jsem, že je na dobré cestě.
A když všem následně začal vysvětlovat, co se stalo a kde posledních několik měsíců byl, všichni měli co dělat, aby zadrželi slzy, ale ne všem se to dařilo. Nikdo nechápal, proč za nimi Emmett nepřišel, ne že by to řekli nahlas, nechtěli mu dávat pocit, že se zlobí, ale bylo to vidět v jejich tvářích. Co se týče té části Brian, všechny to zaskočilo, představa, že někdo jako on, kdo se pyšnil tím, že se stará jen o sebe a nikdo ho nezajímá, se postaral o to, aby se Emmett zase dokázal postavit na nohy, byla hodně překvapující. I já sám jsem to pořád nedokázal zpracovat.
Daphne: "Ještě před pár dny byl můj život tak klidný... a pak ses mi objevil u dveří ty a je to jedna rána za ránou."
J: "Eh..."
Daphne: "Nemyslím to zle, jsem ráda, že ses tam ukázal. Jen jsem zapomněla, jak komplikovaný život může vlastně být."
Abych pravdu řekl i já na to zapomněl. Do teď jsem si žil tak nějak jednoduše, pořád jsem cítil, že mi něco chybí a všichni víme, co to bylo nebo spíš kdo, ale můj život byl tak nějak jednoduchý, obyčejný... vlastně vcelku nudný. Chybí mi ten život, co jsem měl předtím, tak hrozně moc.
V tu chvíli jsem věděl, že si musím vzít Emmettovu radu k srdci. A tak jsem se vyplížil a nasedl do máminého auta, kterým jsem se vydal za svým srdcem.
No comments:
Post a Comment