BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Dnes jsem se v Babylonu nezdržel dlouho, neměl jsem na nic chuť, takže jsem všechny ty chtivé pohledy musel ignorovat a ve výsledku jsem se akorát nechal vykouřit, abych nepošpinil svojí reputaci - ošuká všechno, co se hýbe - řekl bych totiž, že pusa se taky hýbe a tu jsem rozhodně ošukal. A hned na to jsem se vydal domů, najednou jsem litoval toho, že jsem si nevzal auto, protože procházka nočním Pittsburghem mě dnes nikterak nevzrušovala, byl jsem fakt jak tělo bez duše. Myslel jsem, že tohle už mám za sebou a možná bych i měl, kdyby neměl narozeniny. Vědomí, že je zase o rok starší, hezčí, víc sexy mi na náladě moc nepřidávalo - byl pryč a já s ním nemohl být. Ano já zastánce protinarozeninových opatření jsem se cítil špatně, protože jsem s ním nemohl být na jeho narozeniny.
Být při smyslech, tak bych nejspíš i dokázal dojít domů, aniž bych si rozbil hubu, ale já při smyslech nejsem a tou rozbitou hubou myslím přednášku od Debbie - z nějakého mně neznámého důvodu jsem totiž skončil přímo u ní v jídelně.
Debbie: "Ahoj, zlato."
B: "Jsi milá, to je divný."
Debbie: "Co tím chceš říct?"
B: "Že takhle milá nejsi nikdy, ne na mě, leda bys... mě litovala. Tak si to odpusť."
Debbie: "Nic nedělám."
B: "Pravda, tak bys mohla začít a nalít mi kafe."
Debbie to beze slova udělala a já hned věděl, že jsem v maléru a ne proto, že bych snad byl podle jejich slov drzej, ale proto, že ona mě fakt litovala. Tohle snad nemůže být horší.
B: "Díky."
Debbie: "Volal si mu?"
B: "Prosím tě! Nech toho."
Víte, v čem je ta největší ironie? Že to, kvůli čemu se tu právě teď vztekám, je vlastně důvod, proč jsem za ní přišel - chtěl jsem o něm mluvit, ale neměl jsem s kým, jen ona to nemusí vědět.
Debbie: "Nebyl bys tady, kdyby si o tom nechtěl mluvit."
Fajn, ta ženská je fakt děsivá! Zná mě jako svoje vlastní boty a to ani nejsem její krev. Ani nechci vědět, jaké všechny detaily ví o Maikeym.
B: "Anebo jsem prostě jen dostal chuť na kafe."
Debbie: "To ti nevěřím."
B: "Tak nevěř."
Debbie: "Byl jsi v Babylonu?"
B: "Ano, mami. Chceš i detaily?"
Debbie: "To není třeba. Nemyslím si totiž, že bys jich měl tolik, když si tam byl stěží dvě hodiny."
B: "A jak to můžeš vědět?"
Debbie: "Chodíš tam v 11 a je půl 2."
Já jsem byl na matiku vždycky blbej, ale něco mi říkalo, že tenhle výpočet bude správně. Už chybí jen, aby mi do zadku zabudovala sledovací zařízení, a bude to mít komplet!
Debbie: "Tak volal jsi mu?"
B: "Má narozeniny teprve hodinu a půl, myslím, že to nespěchá."
Debbie: "Určitě na ten hovor čeká."
B: "Ne, že bychom spolu v posledním roce provolali volný minuty."
Debbie: "Oba jste totiž blbý, ani jeden z vás není schopnej zvednout ten podělanej telefon a spolknout svojí hrdost."
B: "A proč bych to měl být já?"
Debbie: "Protože on má narozeniny a chybí ti."
B: "Myslím, že žiju."
Debbie: "Spíš přežíváš."
B: "I to se počítá."
Čím víc se mě snažila přesvědčit o tom, že zavolat mu je ten nejlepší nápad tím míň jsem o tom byl přesvědčený. K čemu mi bude slyšet jeho hlas přes telefon a popřát mu všechno nejlepší, když už ani pomalu nevím, jaké to je se ho dotýkat, líbat ho, držet v náruči? Hovor by mě nespasil.
Debbie: "Nemůžeš se na něj vykašlat."
B: "To nedělám, jen ho nechci otravovat. Má určitě dost práce, takže teď vyspává a je rád, že je rád. To poslední, co potřebuje je telefon ode mě."
Debbie: "Víš, když se Justin sebral a odjel do New Yorku, tak to rozhodně neznamenalo, že ty v jeho životě už nemáš místo. Ale pokud to takhle dál povedeš, tak přesně o to se připravíš."
Ty její moudra jsou fakt jako nějaká kyselina. Rozleptají vám celé tělo a vy se pak cítíte - no dost blbě. Ale ona si všechno maluje až moc růžově, Justin i já jsme věděli hned, co znamená jeho odjezd - konec toho, co jsme mezi sebou měli.
B: "O to už jsem přišel dávno, nemyslíš?"
Debbie: "Jediný, kdo si to myslí jsi ty."
Jaksi jsem nevěděl, co jí na to říct a tak jsem radši zkoumal obsah svého hrnku. Ona se díky bohu musela jít věnovat nově příchozím strávníkům a tak jsem se chystal nepozorovaně zdrhnout...
B: "Sakra."
Maikey: "Takhle vítáš nejlepšího kamaráda, kterého si několik týdnů neviděl?"
B: "Ahoj, Maikey! Lepší?"
Je sice pravda, že jsme se několik týdnů neviděli vzhledem k tomu, že on je teď z vyšší vrstvy a jeho pohádka na předměstí je dost náročná, ale já nějak neměl chuť ani na něj a ty jeho historky ze života Stepfordské paničky.
Maikey: "Mnohem,"...Vrhl se mi do náruče a já pochopil, že má něco napito.
B: "Co se mu stalo?"...Obrátil jsem svou pozornost na Bena.
Ben: "Schválili mi knihu a budou jí vydávat, tak jsme šli slavit."
B: "A ve výsledku slavil jen on?"
Ben: "Tak nějak."
Maikey: "Já jsem pořád tady."
B: "To vidím,"...Pomohl jsem mu se sezením.
Debbie: "Co se ti, sakra, stalo?"
Ben: "Slavili jsme - teda on."
Debbie: "Oni ti to schválili?"
Ben: "Jo už je to tak."
Debbie: "Jsem na tebe pyšná, zlato,"...Vrhla se mu kolem krku.
Tohle jejich "roztomilé" vrážení do sebe a smání se na celé kolo bylo jasným signálem pro mě vzít nohy na ramena a nepozorovaně se vypařit.
Maikey: "Že přeju Justinovi všechno nejlepší!"
Ozvalo se za mnou těsně, než jsem vyšel ven a zhoupl se mi z toho žaludek. Buď to Maikey pod vlivem alkoholu zapomněl, že je Justin už téměř rok pryč a dobývá New York anebo jako každý jiný počítá s tím, že mu budu volat - paráda!
Raději jsem už neriskoval možnost dalších nežádoucích poznámek a vydal jsem se konečně domů a jasným cílem - vyřešit to, zda mu zavolám anebo to nechám plavat.
No comments:
Post a Comment