Nový díl.
BRIAN
Když jsem autem zastavil před Woody's, začal jsem uvažovat nad tím, zda je tohle opravdu tak dobrý nápad, jak jsem si nejprve myslel, přeci jen Justin má určitě něco napito, jinak by mi nepsal a to znamená, že se něco stalo, vsadím se, že s tím jeho fidlanem a jeho podle všeho nenapadlo nic lepšího, než napsat mně a můj první instinkt byl prostě za ním jít, což v jeho pohledu bude znamenat, že jsem se přes něj nepřenesl tak, jak se mu snažím vnutit a to pro mě nemůže dopadnout moc dobře, protože za prvé, ani nevím, jak to s tím houslistou teď má a já nechci být jen někdo, kdo ho bude konejšit, zatímco s ním má neshody a za druhé, i kdyby mi to bylo jedno, tak stejně nejsem ochotný mu všechno jen tak ulehčit, na to mám ještě nějakou hrdost a sebezáchovu.
J: "Tady jsi!"...Justin mi zničehonic nastoupil do auta a já úplně ztuhl... Zrovna jsem měl v plánu nastartovat a odjet a teď se zdá, že se ho jen tak nezbavím, protože není v moc dobrém stavu.
B: "Kdo řekl, že můžeš nastoupit?"
J: "Ty."
B: "Vážně? Moje pusa se ani nehnula."
J: "Nebyl bys tady, kdyby si mě nechtěl vidět."
B: "Vlastně jsem zrovna chtěl jet pryč, protože mi došlo, že mi může být jedno, co po mně chceš."
J: "Fajn,"...Justin mě probodl pohledem a následně zase vystoupil.
V ten okamžik jsem vší silou stiskl volant v dlaních a zhluboka se nadechl - tohle byl ten typický Justin, nelíbilo se mu, co říkám a dělám, tak se prostě sebral a šel pryč... Kdy se konečně naučí stavět k věcem jako chlap? A kdy se já konečně naučím nemít o něj starosti?
B: "Justine!"...Vystoupil jsem z auta a dohnal ho, i když ono nebylo moc co dohánět vzhledem k tomu, že ušel sotva pár kroků.
J: "Potřebuješ něco?"
B: "Aby sis sednul do auta."
J: "Proč? Před chvílí si mě z něj vyhodil."
B: "Protože jsem to řekl. Odvezu tě domů."
Je to zvláštní, s Justinem spolu už nejsme docela dlouho a i přes to jsem si pod tím 'domů' jako první představil loft a ne nějakou díru, kterou teď obývá s tím pitomcem.
J: "To mě tu radši nech."
Ne, že bych se nějak zvlášť vyžíval v cizím neštěstí, ale cukaly mi koutky z toho, jak se mi chtělo usmívat, bylo mi totiž jasné, že s Ianem zažívají opravdové trable v ráji a to především díky mně... Dobře, tak trochu se v tom vyžívám. Justin mi nikdy moc nevěřil, když jsem říkal, že něco jako pravá láska neexistuje a teď se podle všeho spálil natolik, že je víc než ochotný tomu uvěřit... Ale na druhou stranu, je tohle moje přesvědčení o lásce, vlastně ještě přesvědčení, přeci jen nebýt toho, co k němu cítím, tak tu teď nestojím a neužívám si ten pocit, že je tu možná ještě šance na to, abychom spolu byli.
Věděl jsem, že tím, co mu teď nabídnu, hodně věcí zkomplikuju, ale zároveň mi bylo jasné, že ho tu nemůžu a ani nedokážu jen tak nechat.
B: "Chceš, abych tě vzal k sobě?"
Justinovy modré oči ke mně vzhlédly a já v nich zahlédl něco, co už jsem dlouho neviděl - jiskřičky, radost a zároveň i úlevu... Jako bych mu tohle nabídkou dal najevo něco, co si ani neuvědomuju.
J: "A nebude to problém?"
B: "Kdyby byl, tak ti to nenabízím."
J: "Tak do-dobře."
B: "Tak pojď."
Justin mě vrávoravou chůzí následoval do auta, kde byl však naprosto neschopný zapnout si bezpečností pás a tak jsem se toho musel chopit já a v momentě, co jsem se přes něj přehnul... No řekněme, že to vyvolalo staré vzpomínky být v jeho blízkosti tak blízko, v ten okamžik se naše pohledy totiž spojily a jediné, co mi bránilo v tom ho políbit, bylo vědomí, že si z toho ráno stejně nebude nic pamatovat a tak jsem ho místo toho zapnul a následně jsem nás odvezl k nám domů - tedy jen ke mně domů.
B: "Měl by sis dát sprchu."
J: "To asi měl, páchnu."
B: "Právě proto, mám čistý povlečení."
J: "Počkat, ty mě snad necháš spát ve svý posteli?"
Tohle byla záludná otázka, poněvadž jsem nad tím do teď neuvažoval, měl jsem prostě za to, že bude spát ve své posteli, v naší posteli... Jenže ona to naše postel už dávno není a tak mám dvě možnosti, obětovat se a nechat ho tam spát, zatímco já se uvelebím na pohovce anebo tam uvelebit jeho a riskovat, že mu ráno bude ještě hůř, než už mu bude.
B: "Spaní vyřešíme potom, teď jdi do sprchy."
J: "Rozkaz, šéfe."
Chtělo se mi ho zaškrtit, ale zároveň jsem se musel pousmát, něco na té jeho drzosti bylo roztomilé, to něco mi připomínalo, že už mi nepatří a že se teď musím ovládat víc, než kdy dřív.
Vydal jsem se proto do kuchyně, abych byl od koupelny co nejdál a snížil tak šanci na to, že tam půjdu za ním, sice by asi bylo bezpečnější, kdybych odcestoval na druhou stranu zeměkoule, ale tohle zkrátka muselo stačit.
J: "Briane?!"
Tak teď to bylo fakt v háji, protože tohle mohlo znamenat pouze jediné - z nějakého důvodu potřebuje, abych za ním šel do koupelny a pokud tam vstoupím, tak si nejsem jistý, co se stane!
B: "Co je?"...Zeptal jsem se přes zavřené dveře.
J: "Potřeboval bych pomoc."
B: "S čím?"
J: "Bude snazší, když sem půjdeš."
B: "Prostě mi to popiš, mluvit snad ještě umíš."
J: "Briane!"
Tohle bylo normálně za trest, kdyby jen věděl, jak moc se snažím si od něj držet odstup, protože nedokážu myslet na nic jiného, jen na to jak moc ho chci, ale vím, že nemůžu, nejen, že je v tomhle stavu, ale zkrátka i přes to, jak moc si přeju, aby mu ten vztah s tím fidlanem nevyšel, tak to pořád neznamená, že mám právo na to mu ho ničit, což sice nekoresponduje s tím, jak jsem ho přimel k podepsání té smlouvy, ale... Prostě nemůžu, Justin za mnou musí chtít jít sám, ne jen proto, že spolu mají nějaké neshody.
B: "Tak co se děje?"...Vešel jsem dovnitř.
J: "Nemůžu to rozepnout."
B: "Co?"
J: "Ten zip se zasekl a já nemám sílu to nějak rozepnout."
B: "Tak běž do sprchy v tom."
J: "A nemám v tom náhodou i umřít?"
B: "Dělej si v tom, co chceš, ale já ti nepomůžu."
J: "Proboha, Briane, nebude to poprvé, co mi budeš rozepínat kalhoty."
Tohle snad nemohl myslet vážně, to fakt nemohl! Jak mu mám asi rozepnout kalhoty, který mu rozepnout nejdou, aniž bych se ho dotýkal na tak citlivém místě, které mi je už nějaký měsíc odepíráno, on se snad fakt musel zbláznit! A já vůbec nevím, co mám právě teď dělat!
No comments:
Post a Comment