Nový díl.
JUSTIN
Jen jsem se tak procházel venku a přemýšlel, domů za Ethanem se mi z nějakého důvodu nechtělo, Brian mě jednoduše úplně rozhodil a teď mám v hlavě ještě větší zmatek, než předtím. Myslel jsem si, že už je to za mnou, nějakou chvíli jsem žil v domnění, že je mi bez Briana líp, nemohl jsem ho vlastně ani vidět, protože jsem měl vždycky takový vztek a ptal jsem se sám sebe, jak to, že jsem to s tímhle idiotem vydržel tak dlouho... A pak stačilo, aby jednoho dne v jídelně porušil to ticho mezi námi, aby se na mě díval tak, jak se na mě díval pokaždé, když jsem z jeho tváře poznal, že mu na mně záleží, aby u mě prostě jen stál... A byl jsem v háji! Nemohl jsem na něj pak přestat myslet a to mě dovedlo až do včerejšího večera a do toho okamžiku u něj doma, kdy jsem si uvědomil, že ho pořád miluju, že mu pořád patřím...
Melanie: "Justine, ahoj, co se děje?"
J: "Jen jsem šel kolem, můžu dál?"
Melanie: "Samozřejmě, akorát děláme oběd, dáš si?"
J: "Neodmítnu."
Melanie: "Tak pojď."
Ani nevím, proč jsem zavítal právě sem, ale neměl jsem zkrátka kam jinam jít, jak už jsem řekl, domů se mi nechtělo a v jídelně je Debbie, která by se mě pořád snažila přesvědčit o tom, že si musím v hlavě srovnat, co vlastně chci a to jsem nepotřeboval.
Melanie: "Koukni, koho jsem našla u dveří."
Lindsay: "Justine!"
J: "Ahoj, Linds."
Gus: "Stlejda,"...Přiběhl mi naproti a já ho vzal do náruče.
J: "Ahoj, Gusi."
Lindsay: "Kde ses tu vzal?"
J: "Řekl jsem si, že by nebylo na škodu přijít na návštěvu po dlouhé době."
Melanie: "Já myslela, že si šel kolem."
J: "Jo... Však jo - šel."
Ach jo, já bych se fakt měl naučit lhát, jsem v tom totálně neschopnej! Ale naštěstí se zdálo, že jim to nepřišlo nijak podezřelé, protože pravda je, že jsem sem přeci jen přišel z určitého důvodu, ale k tomu později.
Lindsay: "Tak jak ti chutnalo?"
J: "Bylo to výborný, takhle jsem se nenajedl dlouho... Vlastně celých pět hodin,"...Začal jsem se smát.
Melanie: "Copak, copak?"
J: "Ethan mi udělal báječnou snídani."
Lindsay: "Hmmm, tady si někdo užívá."
J: "Jo to on dělá pořád, žiju si jak král."
Melanie: "A kde si ho vůbec nechal? Mohl si ho vzít s sebou, říkaly jsme ti přeci, že jsme jak Brianovi tak tvoje kamarádky, takže to není problém."
J: "A taky, že mě máte možná i radši, já vím."
Melanie: "Rozhodně tě máme radši."
Lindsay: "Já vás mám ráda stejně."
Melanie: "Ty aby ses ho nezastávala."
J: "Můžeme o něm prosím přestat mluvit?"
Ani nevím, proč jsem to řekl, ale zkrátka jsem o něm nechtěl slyšet ani slovo, potřeboval jsem na něj chvíli nemyslet, protože jinak bych se dříve či později zbláznil!
Melanie: "Já jsem pro."
Lindsay: "Jo, jasně, Justine."
Melanie s tím souhlasila s nadšením, vím, že ho nesnáší, i když ho má vlastně ráda, ale na Linds jsem viděl nevyřčenou otázku, bylo jí jasné, že v tom je něco víc, ale díky bohu to nechala být.
J: "Holky?"...Začal jsem zlehka.
Lindsay: "Co?"
J: "Můžu mít na vás prosbu?"
Melanie: "Samozřejmě, zlato, o co jde?"
J: "Já jen kdyby se vás Ethan náhodou někdy zeptal, tak jsem tu včera byl... Mohly byste mu to říct?"
Obě mě v tu chvíli propichovaly pohledy, hned jsem věděl, že tohle byl blbý nápad, ale jednoduše jsem potřeboval mít záruku, že mu to potvrdí, kdyby se náhodou měl v plánu jich na to zeptat jen tak v meziřeči.
Lindsay: "Proč?"
J: "Jen tak."
Melanie: "Jsem právnička, mě neoblbneš."
J: "Řekněme, že jsem včera byl opilý, přišel jsem pozdě domů a řekl jsem mu, že jsem byl u vás."
Lindsay: "Pořád nechápeme proč."
B: "Protože okupoval Woody's a Babylon a to by se jeho příteli nelíbilo,"...Rozrazily se kuchyňské dveře a v nich stál on - samotný Brian Kinney!
Dokázal jsem jen přivřít víčka a zhluboka se nadechnout, nejen že mi právě zkazil všechno, o co jsem se tu pokoušel, aby se holky nedozvěděly, co jsem včera vyváděl, ale samozřejmě, že mě opět vyvedl z míry - tím svým božským, do očí bijícím vzhledem a jeho brianovským úsměvem - já jsem snad umřel a dostal se do nebe... pardon do pekla.
Melanie: "Tak nejen, že nevoláš, ty už se ani neobtěžuješ zvonit."
B: "Dveře byly otevřené."
Melanie: "A to snad znamená, že můžeš jít dovnitř?"
B: "Lepší než zloděj ne?"
Melanie: "Ty si vážně pitomec."
B: "Ahoj, sonny boy,"...Ignoroval jí a vzal si Guse na klín, když se vedle mě posadil... VEDLE MĚ! Já snad zešílím!
Lindsay: "Hádám, že máš hlad?"
Melanie: "Ještě ho nakrm,"...Pronesla ironicky.
B: "Díky, Linds, dám si,"...Řekl to se zapíchnutým, vítežným pohledem v Melanie.
Brian dostal porci těch báječných špaget a po celou dobu, co se jimi cpal mě naprosto ignoroval, mluvil na všechny, jen ne na mě, skoro jako bych tam nebyl a i když bych měl být rád, že mi to usnadňuje tím, že mi dává najevo, že mu jsem u zadku, tak právě naopak... Představa, že už pro něj nic neznamenám pro mě byla naprosto nepřijatelná!
B: "Můžu vzít Guse na hřiště?"
Lindsay: "Jasně."
Melanie: "Měl by jít spát."
Lindsay: "Hodinka ho nezabije."
Melanie: "Fajn, to je fuk... Dojdu ho obléknout."
Lindsay: "Děkuju, zlato."
B: "To je teda zlato,"...Pronesl hned, jak se za ní a Gusem zavřely dveře.
Lindsay: "Mohli byste se alespoň jednou nepozabíjet?"
Brian se jen uchechtl a zakroutil očima, hned bylo jasné, že ti se budou snažit pozabíjet už pokaždé, nechápu, že je to pořád baví a Linds taky ne.
Melanie: "Linds, mohla bys sem prosím?!"...Ozvalo se z horního patra.
Lindsay: "Jo už jdu!"
Tak teď jsem byl totálně v háji... Já nemůžu být s Brianem o samotě, prostě nemůžu! Protože vím, že se v jeho přítomnosti nejsem schopný ovládat, tohle prostě nemůže dopadnout dobře!
B: "Proč si tady?"
J: "Co?"...Nechápal jsem.
B: "Nečeká tě náhodou Ethan?"
J: "Páni, to je poprvé, co si jeho jméno řekl správně, blahopřeji."
B: "Měl bys jít."
J: "Proč jako?"
B: "Protože tě tady nechci."
J: "Co to má znamenat?"
B: "To, že tě tady nechci."
J: "Myslím, že tenhle dům nevlastníš a Linds a Mel mě tu chtějí, takže..."
B: "Prostě tě tu nechci."
Jen jsem na něj vykulil oči a nemohl jsem uvěřit tomu, že tohle myslí vážně, tohle prostě nemohl myslet vážně, nemohl! Protože jestli jo, tak se asi rozbrečím! Nemůže mě přeci až tak nenávidět... že ne?
Lindsay: "Mel s ním čeká u dveří, tak můžete jít."
B: "Super, tak zatím, Linds,"...Políbil jí na tvář a zmizel.
Lindsay: "Justine?"
J: "Hm?"
Lindsay: "Co se stalo?"
J: "Co? Nic."
Lindsay: "Máš skleněný oči."
J: "To nic není, jen mi něco spadlo do oka... Měl bych jít."
Lindsay: "Vážně si v pohodě?"
J: "Jasně, nic mi není. Jo a mohla bys prosím udělat to, o co jsem žádal?"
Lindsay: "Jo, jasně, řeknu Ethanovi, že si byl tady."
J: "Děkuju."
Následně jsem rychle opustil jejich dům a utíkal jsem, dokud jsem už nemohl, pak jsem se zastavil, zahnul do nějaké uličky, kde jsem se podél zdi sesunul k zemi a brečel jsem... Měl jsem doslova panický záchvat, nemohl jsem to zastavit, nikdy v životě jsem se necítil takhle - on už mě vážně nechce!
No comments:
Post a Comment