Nový díl.
BRIAN
S Justinem jsme se celé dopoledne a část odpoledne snažili vymyslet cokoliv, čím by se nám podařilo Browna udržet ve Vangard's, ale zdálo se to naprosto nemožné, už když jsem ho získal tenkrát tak mě to stálo veškerou snahu a vlastně taky vztah s Justinem, kdybych tenkrát nebyl nucen jet za Brownem, odjel bych s Justinem do Vermontu a Justin by nezačal zpochybňovat náš vztah a nedal by se dohromady s tím fidlálkem, všechno by teď bylo jinak, jenže není a tak teď obývám nějaký zavšivený motel ve Wyomingu s Justinem, který mi pořád nepatří, snažím se vymyslet zázrak, který by mi zachránil práci a dělám vše pro to, abych Justina nepovalil na postel a nepomiloval se s ním, protože je jeho úkolem to mezi námi napravit, ne mým!
J: "Já se vzdávám, prostě mě nic nenapadá."
B: "Mě taky ne,"...Povzdychl jsem si.
J: "Proč je ten klient tak moc důležitý? Když u vás nechce být, tak ho nechte, jeho chyba."
B: "Tomu bys nerozuměl."
Popravdě když jsem Justinovi oznámil, aby na mě ráno v brzkých hodinách čekal před domem, protože spolu jedeme do Wyomingu za klientem, nevykládal jsem mu zrovna detaily jako třeba to, že můžu ztratit práci a že ten klient je důvodem, proč se to mezi námi tenkrát začalo rozpadat.
J: "Myslím, že jsme se oba přesvědčili o tom, že jsem docela génius, takže to můžeš zkusit,"...Použil na mě svůj sunshine úsměv.
B: "Měli bychom se pustit do práce."
J: "Do práce? Do jaký? Jsme vyšťavení, děláme na tom už několik hodin a došli jsme leda k tomu, že mu nabídneme neomezený počet viagry jako úplatek."
B: "V tom máš recht, vůbec mi to nemyslí."
J: "Měli bychom si dát prostě oraz, máme čas do zítra."
B: "Jo zítra se vetřeme na svatbu jeho vnučky a budeme ho přesvědčovat, jak je Vangard's nejlepší a že by rozhodně měl zůstat a já se budu modlit, že to zabere, protože jinak..."...Zarazil jsem se dřív, než jsem řekl příliš mnoho.
J: "Jinak co?"
B: "Nic."
J: "Briane!"
Justine, proč to prostě nenecháš být? Proč mě nutíš k tomu, abych tu s tebou začal řešit původ našeho rozchodu, to, že jsem se tenkrát rozhodl pro svou práci místo pro tebe a teď to dělám znova.
B: "Pro tebe jsem pan Kinney."
J: "Prosím tě, přestaň s tím, už mě to divadlo unavuje."
B: "Ty si s ním začal."
J: "Jo, protože jsem myslel... Myslel jsem, že..."
B: "Že co? Že se mi nasáčkuješ do práce a já ti opět podlehnu, že se všechno vrátí tam, kde to skončilo?"
J: "Tak nějak."
B: "To máš smůlu."
J: "Hádám, že to jsem mohl čekat, ani si nechtěl, abych ve Vangardu začal dělat, nechtěl si vidět můj obličej každý den, když přijdeš do práce... I přes to, ale část mě doufala, že by ti to nakonec nevadilo, že by sis na to možná i zvyknul."
B: "Jo,"...Začal jsem se smát.
J: "Asi jsem se mýlil, když jsem... Mmm, uh, do hajzlu s tím, to je jedno,"...Justin se zvedl z postele.
B: "Co? Že když tvůj malý románek s Paganinim Juniorem skončil, mohl bys přiběhnout zase zpátky?"
J: "Jo něco takovýho."
B: "Promiň."
J: "Já vím, je to stupidní."
B: "Skoro tak stupidní jako v první řadě skočit na ty jeho hovadiny... Ale ty seš mladej a nezkušenej."
Měl jsem fakt vztek, tohle už nebylo jen o tom, že chci, aby si Justin vyžral to, co podělal, aby cestu zpátky ke mně měl hodně trnitou, protože jsem na něj tam moc naštvaný za to, že mě opustil a zaslouží si ten pocit, že o něj už nemám zájem, ačkoliv opak je pravdou, tady šlo o to, že už jsem víc nemohl všechny své pocity, svůj vztek a rozhořčení skrývat, musel vědět, že mi ublížil a to hodně!
J: "A ty seš snad tak chytrej? Kdyby si vůbec měl nějaký rozum, nikdy by si mě nenechal odejít, řekl by si mi, že dělám největší chybu svého života, že toho budu litovat celý život, že to, co si mi dával ty, bylo tisíckrát... milionkrát víc, než cokoliv, co mi on mohl nabídnout... Řekl bys mi, že mě miluješ, že mě budeš milovat dokonce i po tom, co budu pryč."
Během jeho proslovu se mi v hlavě mísily miliony myšlenek, všechny říkaly, že má pravdu, že jsem o něj mohl bojovat, všechno mu to říct, dát mu najevo, kolik toho pro mě znamená, dělat vše pro to, aby si vybral mě... Jenže já na to nebyl připravený, pořád nejsem, to jednoduše nejsem já, já to neumím, dokud jsem nepotkal jeho ani jsem nevěděl, co to znamená někoho milovat, natož být schopný to vyslovit, teď vím, že jeho miluju, ale říct to zkrátka nedokážu.
B: "Tak tohle čekáš, že uslyšíš?"
J: "Ano... Ale jako obvykle to nikdy neřekneš, takže je prostě jasný, že už není o čem mluvit."
Justin se vydal ke dveřím, chtěl jsem ho zastavit a něco říct, udělat, prostě cokoliv, jen abych ho přiměl zůstat, ale místo toho jsem jenom mlčel a díval se na to, jak za sebou zavřel dveře.
Třískl jsem pěstí do zdi, až mi z kloubů začala téct krev, měl jsem fakt neskutečný vztek, jak na něj, tak na sebe, tohle začínalo být čím dál tím horší a já nevěděl, co mám dělat.
Proto jsem se vrátil zpátky k práci a snažil se něco vymyslet, ale jeden nápad byl horší, než druhej, takže jsem nakonec vzdal a šel na čerstvý vzduch, bylo už docela pozdě a Justin byl pořád pryč, nakonec jsem ho ale našel v jedné hospůdce opodál - tancoval na nějakou prapodivnou hudbu mezi místními, smál se a všemožně vlnil v rytmu hudby, v tu chvíli jsem věděl, co na něm tak moc miluju. I přes to jsem však viděl ten smutek v jeho očích, byl z mého odmítnutí zničený, dělal však všechno pro to, aby na to nemusel myslet, chtěl jsem tam jít za ním, ale nedokázal jsem to, nebyl jsem připravený na to s ním mluvit a říct mu, že ho chci zpátky, ale když jsem ho tak sledoval, konečně mi na mysl přistál nápad, který by možná Browna mohl přimět zůstat.
No comments:
Post a Comment