Nový díl. - 15+
JUSTIN
Připadalo mi to jako celá věčnost od chvíle, co jsem Briana líbal naposledy, pokud tedy pominu ten nepatrný, i když nádherný polibek v nemocnici, ale já myslím takhle - vášnivě, tak, že mám pocit, že bez jeho polibků na místě zemřu, pokud jich nebude dostatek a právě teď jich dostatek je, to mi věřte!
Brian mi stáhl tričko z ramene a začal mě na něj něžně líbat, poté začal stoupat výš po mém krku až do mých vlasů a vzápětí se zase vrátil zpět k mým rtům a jazykem je obkroužil, v tu chvíli jsem pociťoval mravenčení snad v celém mém těle!
Vzrušením jsem se začal třít rozkrokem o ten jeho, oba jsme vzdychali rozkoší a stále jsme se oddávali drsnému líbání, až nám natékaly rty! Cítil jsem, že se za chvíli udělám a Brian od svého orgasmu taktéž nebyl daleko! Když v tom najednou...
B: "Shit!"
J: "Co je?"...Nechápavě jsem na něj pohlédl.
B: "Jsou zpátky."
Ihned jsem pootočil hlavu a uviděl je přicházet zpátky, v tu chvíli jsem si jen představoval ten trapas, co by nastal, kdyby si jich Brian nevšiml!
J: "Sakra,"...Opatrně jsem z Briana slezl a chtěl jsem vystoupit z auta.
B: "Počkej."
J: "Na co?"...Otočil jsem se zpátky k němu.
B: "Na tohle,"...Chytil mě za bradu a něžně mě políbil, poté vystoupil.
Asi si dovedete představit, že jsem se tam zůstal dál sedět s přihlouplým úsměvem a s pocitem, že ani nevím, čí jsem... Ono totiž na tohle jinak reagovat ani nejde! Zdá se mi to nebo Brian se opravdu snaží dokázat mi, jak moc mě vlastně miluje?
Po chvíli jsem se dokázal vzpamatovat a podařilo se mi vylézt z auta, ihned jsem se vydal zpátky ke svému stanu v naději, že me kluci neuvidí, ale takové štěstí jsem bohužel neměl...
Emmett: "Zlatíčko, už se cítíš lépe?"...Nečekaně na mě z té tmy vykoukla jeho hlava a nebudu tvrdit, že jsem se nelekl, protože lekl, byl jak duch!
J: "Bože, Emmette! Chceš mi způsobit infarkt?"
Emmett: "Promiň,"...Provinile zašeptal.
J: "Dobrý, ale příště si tohle, prosím, odpusť... A ano je mi lépe."
Emmett: "To je moc dobře,"...Líbl mě na tvář. Docela se divím, že měl tu odvahu, když pár metrů od nás stál Brian, který byl ale naštěstí rozptýlený Maikeym a Benem.
Ted: "No ne, máme tady zmrtvýchvstání... Jak ti je?"
J: "Jak už jsem řekl Emmettovi, je mi o moc líp."
Ted: "Tak, aby to tak i zůstalo... Další tvoje zhroucení Brian neustojí."
J: "Prosím tě, zas tak to nedramatizuj."
Emmett: "Teddy má pravdu, Brian byl bílý jak stěna a pekelně vyděšený, nechtěl se od tebe ani hnout, když jsme odcházeli... No spíš, když nás prakticky vystrkal pryč."
J: "Co?"...Zaskočeně jsem na něj zamrkal.
Ted: "Tak on se nesvěřil? V podstatě nám nakázal, abychom se nějak zabavili... Že prý od toho tu přeci jsme."
Emmett: "Ale všem nám bylo jasné, že mu jde jen o to, aby tu s tebou zůstal o samotě... Neměli jsme tedy to srdce odmítnout."
Ted: "A dá se říct, že ani odvahu, nejspíš by nás usmažil zaživa, kdybychom zůstali."
V tu chvíli jsem nevěděl, zda se usmívat a vychutnávat si ten pocit, že Brian tohle udělal, aby se mnou byl sám i přes ten detail, že jsem byl v podstatě v bezvědomí a bylo mu to k ničemu, tedy krom těch pár minut v autě anebo, zda se mám pozastavit nad tím, jak vyčůraný Brian stále je a umí si všechno zařídit v domnění, že ke mně se to určitě nedostane... Myslím, že právě teď můžu praktikovat obojí.
Emmett: "A co jste vůbec dělali?"
Ted: "A žádné, že 'nic,' abys věděl, byla tam dost zima, doufám, že jsme tam nemrzli zbytečně."
Věřte nebo ne, ale v tu chvíli jsem se začal červenat jako nějaký nezkušený puberťák, ale díky Brianovi jsem už dávno víc než zkušený, jenže já jsem jednoduše nedokázal vydat ani hlásku, natož tak smysluplnou větu, kterou bych jim popsal tu situaci v autě, jednoduše jsem nechtěl, aby to věděli a sám nevím proč... Možná proto, že mám pocit, že to pořád nic nemění, pořád jsem připravený dát Brianovi co proto, jen ještě netuším jak a hlavně kdy, zatím se totiž zdá, že opět úspěšně propadám jeho kouzlu a v podstatě ani teď z něho nemohu spustit oči, protože vím, že to nemá cenu, za několik vteřin bych se na něj díval znova, tak proč se namáhat tím, že je z něj spustím? Je to zbytečné!
J: "Nooo..."
Maikey: "Tak, jak se cítíš?"
Přísahám bohu, že si ani nedovedete představit tu úlevu, která mě zaplnila, když se Maikey vedle mě, aniž bych si jej vůvec všiml, zjevil a s otázkou, která mě naprosto odvedla od předchozího tématu, kdy bych klukům nebyl schopný nic říct... Jenže když se k nám nakonec připojili i Ben s Brianem, který ze mě taktéž nedokázal spustit pohled, začal jsem opět rudnout způsobem, že jsem v té tmě musel doslova svítit, jako ty baterky, co kluci drželi!
Ben: "Už je ti líp?"
B: "Je čilí jako rybička, toho nic neskolí... V jednu chvíli se hroutí a v další je dravý jako..."
J: "Kdo má hlad?!"...Zastavil jsem ho dřív, než všem stihl vyžvanit, co jsme dělali.
Maikey: "No..."
J: "Všichni? Super! Tak jdeme jíst."
Naštěstí jsem nebyl tak daleko od pravdy, protože hlad, ať už malý nebo velký, měli opravdu všichni a tak jsem všem úspěšně zacpal pusu jídlem, abych se vyhnul další konverzaci, která by zahrnovala "Co jste s Brianem dělali?" jsem si totiž jistý, že Brian by se rozpovídal a to nechci, i když si pořád nejsem jistý tím, proč vlastně, asi prostě jen nechci, aby si o mně mysleli, že nejsem schopný nic vydržet, vždyť v jednu chvíli všem tvrdím, že ho nechci ani ve stanu, v podstatě nikde mi na blízku a v další chvíli mu strkám jazyk do krku... Sakra, já fakt nic nevydržím! Ale vždyť je to Brian Kinney - tvář boha... Kdo by asi tak vydržel?!
Po jídle si kluci šli lehnout do stanů a Brian do svého auta a já jsem se s Maikeym pustil do umývání nádobí, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, absence dřezu, jaru a houbičky je tu dost znatelná, ale já se jednoduše potřeboval zabavit, poněvadž jinak bych asi zešílel anebo Brianovi visel na krku a ani jedno nepřipadalo v úvahu!
Maikey: "Já to klidně dodělám, ty bys měl odpočívat."
J: "Dobrý, zvládám to."
Maikey: "Já bych tě jen nerad znova viděl omdlívat, nikdo z nás... Obzvlášť Brian."
J: "Věř mi, mytí nádobí je přesně to, co musím právě teď dělat a to i kdybych umíral."
Maikey: "Ty se snažíš nějak zabavit a rozptýlit, že jo?"
J: "Bohužel nemám na vybranou, Brian mě má zase v hrsti a to si nemůžu dovolit, pokud chci, aby si to všechno odskákal."
Maikey: "Justine, i kdyby si měl všechen čas světa tak ani tak bys ho neměl dostatek na to, aby si to Brian odskákal... Navíc, nemyslíš, že už si užil svoje? Myslím, že těch pár dnů doma, kdy byl bez tebe, byl pro něj dostatečný trest."
J: "Neříkám, že nebyl, jenže já chci, aby pochopil, že ode mě nemůže vždy očekávat odpuštění, které bude zahrnovat to, že budu předstírat, že se nic nestalo... Něco se zkrátka musí změnit."
Maikey: "V tom případě hodně štěstí."
J: "Díky, Maikey, to zní tak povzbudivě."
Maikey: "No v podstatě jo, protože máš pravdu, Brian si to potřebuje uvědomit."
J: "Jo, jenže, jak začít? Vůbec nevím, jak se při trestání někoho postupuje, v tomhle měl a má vždycky iniciativu on."
Maikey: "Víš, čím ho zajisté naštveš?"
J: "Povídej."
Maikey: "Řekni mu o noci v Emmettově posteli,"...Neodolal dusivému uchechtávání.
J: "Jo, jasně... To, abys pak sehnal dvě rakve, mou a tu Emmettovu."
Maikey: "Jo, to je pravda... Ale myslím, že spíš tři, to by Brian rozhodně nerozdýchal."
J: "To asi ne,"...Neovládl jsem se a taky jsem se musel smát, na jednu stranu mi to přišlo jako dobrý nápad, jak Briana potrestat, na druhou stranu jsem ale věděl, že to bych nepřežil a Emmett jakbysmet.
Jenže smích mě přešel v momentě, co se za mými zády ozvalo odkašlání, které nemohl vydat nikdo jiný než Brian... Když jsem se k němu otočil čelem a díky plápolajícímu ohni jsem mu dostatečně viděl do tváře, věděl jsem, že toho slyšel víc, než bylo dobré, ani nedovedu popsat to, jak vražedně se díval, doslova z něho šla hrůza a já hned měl jasno nejen v tom, že jsem s jeho trestáním úspěšně, i když neplánovaně začal, ale taky v tom, že on co nevidět začne s mým a s největší pravděpodobností i s Emmettovým trestáním nebo spíš asi vražděním!
No comments:
Post a Comment