Nový díl.
BRIAN
Místo toho, abych se sebral a jídelnu opravdu rychle opustil, jen abych neriskoval, že se za mnou Debbie vrátí ještě moudřejší, než ode mě odešla, aby odnesla objednávku, jsem tam dál zůstával sedět jako bych k té židli snad přirostl, připadal jsem si až zneužitě, nikdy se k mému zadku, krom Justina, nikdo nedostal tak blízko a na tak dlouhou dobu jako právě tahle židle! Jenže já prostě nevěděl, kam mám jít, bylo teprve před polednem a já už neměl ani páru o tom, co bych měl dneska dělat, když jsou tu kluci a především Justin, mám naplánované dny, týdny, dokonce i měsíce dopředu, ale bez nich ani nevím, co budu dělat následující minutu natož celý den, prostě nevím! Proto je pro mě asi snazší tu sedět a riskovat, že mi Debbie bude dál promlouvat do duše, než se vrátit do loftu a slyšet pouze své myšlenky, navíc už takhle mě má Debb dost dobře zpracovaného, myslím, že není daleko od toho přeměnit mě na vzorného občana, takže teď přeci odejít opravdu nemůžu... Měl bych spíš doslova utíkat, jenže já se zkrátka nedokážu pohnout!
Debbie: "Překvapil si mě."
B: "S čím jako?"...Otráveně jsem na ní pohlédl.
Debbie: "Myslela jsem, že už tu nebudeš."
B: "Jo, asi jsem usoudil, že mi to tady vyhovuje víc, než... Doma,"...Přiznal jsem tiše, ale její uši nic nepřeslechnou!
Debbie: "Chybí ti, že jo?"
B: "Debb!"...Téměř jsem jí žadonil, aby zmlkla, jenže je to Debbie, ta nikdy nezmlkne!
Debbie: "Tohle na mě nezkoušej, já tě znám a bohužel až moc dobře."
B: "No můžeš si za to sama, ty se mi pořád pleteš do života."
Debbie: "Jo, v tom máš asi pravdu,"...Zasmála se. Nebyl jsem si jistý tím, zda je to dobře anebo špatně, raději jsem se na ní tedy ostražitě díval, nechtěl jsem riskovat nečekaný pohlavek!
B: "Tak vidíš,"...Ušklíbl jsem se.
Debbie: "Ale i když jsem pro tebe asi jen bláznivá ženská s proříznutou pusou a neustálou potřebou se ti plést do věcí tak si můj syn, Briane, ať se ti to líbí nebo ne, tudíž s tím nepřestanu, naopak ty by sis měl začít konečně zvykat a přestat mi lhát do očí... Ty Justina miluješ a chybí ti stejně moc jako ty jemu."
V tu chvíli jsem se cítil jako malej kluk, který něco provedl a právě dostal kázání, které mu otevřelo oči a on má teď pocit, že se choval jako spratek, který si lásku někoho takového nezaslouží... Debb je jednoduše to nejblíž rodiči, kterého potřebuji a má se mnou svatou trpělivost, za což jsem jí nesmírně vděčný! Proto jsem se zmohl jen na skelný pohled a omluvný úsměv se slovy "Promiň... Mami."
Debbie: "Jednou se z tebe zblázním, víš to?"
B: "Myslím, že to ti můžu zaručit, pokud se tedy dřív nezblázním já."
Debbie: "O tom opravdu pochybuji."
B: "Ale já ne... Už teď šílím... Bez něj,"...Sklopil jsem pohled, nedokázal jsem se při tomto velkém přiznání na ní koukat.
Debbie: "Děkuju, že si mi to řekl,"...Políbila mě na čelo a věnovala mi jeden mateřský úsměv.
Musím se přiznat, že jsem cítil částečnou úlevu, díky tomu, že jsem se jí k tomu dokázal přiznat, ale pořád jsem byl přesvědčený o tom, že bez něho zkrátka zešílím a to pravděpodobně už dnes!
B: "Tak ta tu ještě scházela,"...Protočil jsem oči.
Debbie: "Briane!"...Okřikla mě.
Melanie: "Taky tě strašně ráda vidím,"...Posadila se vedle mě.
B: "To si dokážu představit... Co to máš v té tašce - kyselinu?"
Melanie: "Debb, dám si kafe a něco na zub."
Debbie: "Hned to bude, zlato."
B: "Co to je?"...Udivoval jsem se nad štosem papíru, který z té tašky vytáhla.
Melanie: "Případ, na kterém teď dělám... Začínám z něho šílet."
B: "Ty? Jsi ten typ člověka, který se řídí rčením 'Co tě nezabije, to tě posílí,' takže myslím, že budeš v pohodě."
Melanie: "Díky,"...Upřímně se usmála.
Uznávám, že jsem jí právě teď složil poklonu, která neobsahovala sarkasmus, ironii a ani jinou klasickou přísadu, kterou rád používám, jednoduše jsem viděl, že je strhaná a něco takového slyšet potřebovala, přeci jen není to tak, že bych jí úplně nesnášel, spíš naopak, ale to ona vědět nemusí!
B: "Kde je Lindsay?"
Melanie: "Doma s Gusem,"...Utrousila zvláštním tónem.
B: "Zdá se mi to nebo se něco děje?"
Melanie: "Co si - detektiv?"
B: "Nech mě hádat, tomu případu věnuješ příliš času a jí se to nelíbí, proto dřepíš tady, je to totiž lepší, než se doma vyhýbat létajícím talířům a skleničkám."
Melanie: "Vsadím se, že máš radost."
B: "Ne, Mel, fakt nemám proč, Linds tě miluje a ty jí, nemám potřebu vyžívat se na vašem neštěstí."
Melanie: "Jen bych chtěla, aby mě pochopila, tenhle případ pro mě hodně znamená."
B: "Jak mi jednou řekl jeden moudrý člověk - nemůžeš po milovaném člověku žádat pochopení, pokud se na danou situaci nedokážeš dívat jeho očima."
Debbie to vážně dokázala, teď už její rady rozdávám na potkání, ale už si ani nevzpomínám, k jaké příležitosti jsem jí od ní dostal, jenže do teď jí mám zarytou v paměti! A Melanie se nad tím očividně zamyslela...
Melanie: "Myslíš teda, že za tohle můžu já?"
B: "To jsem neřekl, jen bys možná měla zvolnit a dát prostor i Lindsay... Kdy jste spolu naposled spaly?"
Melanie: "Co? Tohle ti nebudu říkat!"...Smála se.
B: "Ani nemusíš, dokážu si to domyslet... Pojď se mnou,"...Zvedl jsem se, čapnul hromadu jejich věcí a potom pomalu i jí.
Melanie: "Kam?"
B: "Potřebuješ si vrznout se svojí manželkou."
Chytil jsem jí za ruku a doslova jí za sebou vlekl, Debbie za námi ještě pořvávala o Melaniné objednávce, ale na jídlo nebylo čas, lesbičky mají problém a kdo jiný, než já, by to mohl vyřešit? Proto jakmile jsem nás oba naložil do mého auta, jsem se rychle vydal k nim domů!
Lindsay: "Co, co se děje?"...Přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, když jsme vrazili dovnitř.
Melanie: "On se zbláznil."
B: "Ne to vy dvě, zbytečně si vytváříte problémy, pak se hádáte, jedna tvrdne doma, druhá se zašívá v jídelně a já pak budu jako vždy ten, kdo vás bude usmiřovat, takže teď to jednoduše urychlíme... Běžte na sebe něco hodit, užijte si den a někde si vrzněte, já zatím pohlídám Guse."
Ty dvě se na sebe podívaly a čekaly na reakci té druhé, jim ale stačil jen ten jeden pohled, aby věděly, že s tím obě souhlasí, poté se vášnivě políbily a se smíchem spěchaly po schodech nahoru, aby se připravily a pak se vydaly ven užít si společné chvíle, které jim jsou kvůli povinnostem odpírány... Možná jsem se zbláznil, když tohle pro ně dělám, ale ony si to zaslouží, alespoň někdo musí mít normální vyzrálý vztah!
S Gusem jsem potom strávil báječné odpoledne, nejprve jsem s ním zašel na hřiště, kde mě všechny maminky okukovaly jako bych byl svatej, potom jsme usedli k televizi, když si vydupal Teletubbieus a následně jsem ho nakrmil, vykoupal a uložil ke spánku, přesně ve chvíli, kdy se vrátily ty dvě...
B: "Doufám, že jste si vrzly... Nerad bych tohle všechno dělal zbytečně."
Lindsay: "Pro tvou informaci - ano, a i kdyby ne... Zbytečné to nebylo, byl si s Gusem."
B: "Jo, to máš pravdu."
Lindsay: "Moc ti za to děkuju... Potřebovaly jsme to."
B: "Nemáš zač,"...Políbil jsem jí.
Následně jsem se s oběma rozloučil a vydal jsem se k Woody's, potřeboval jsem svou psychiku připravit na další noc bez Justina a když jsem se následně vydal domů, doufal jsem, že lehnu, usnu a neprobudím se dřív, než v sobotu, jenže když jsem nakonec vyjel výtahem až nahoru, všechno bylo v hajzlu...
B: "Co tady, kurva, děláš?"
Steve: "Promiň, Briane, já jsem..."
B: "Co se stalo?"...Zhluboka jsem se nadechl.
Steve: "Ta prezentace na zítra... Já jí asi smazal."
B: "Cože si?!"
Steve: "Procházel jsem si jí a připravoval si poznámky, pak vím jen, že jsem něco zmáčkl a byla fuč."
B: "Připomeň mi, proč jsem si tě, kurva, vybral jako svojí náhradu?!"
Steve: "Protože Ted nemohl."
B: "Proč si mi, sakra, nezavolal? Hned bych přijel!"
Steve: "Zkoušel jsem to, jenže tys měl záznamník, který mimochodem nezněl moc jako, že bys to někdy zvedl a na tvůj mobil číslo nemám, takže jsem jel rovnou sem a stepuju tu už pár hodin... Fakt mě to mrzí, Briane."
B: "Přísahám bohu, že jestli tě nezabiju, tak tě rozhodně vyhodím... Pojď dovnitř, musím se vysprchovat, ty si mezitím připrav závěť."
Rychle jsem otevřel dveře a šel jsem si dát rychlou sprchu, při které jsem se sám sebe pořád ptal, proč, sakra, zaměstnávám tak neschopný jelita?!
B: "Co je?!"...Zaječel jsem na něj, když jsem vyšel z koupelny a on se tvářil jako by viděl ducha.
Steve: "Někdo ti volal."
B: "A kdo?"
Steve: "Já nevím, jméno neřekl a prakticky hned zavěsil."
V ten moment mě ihned napadl Justin, chtěl jsem, aby to byl on tak moc, že jsem se z té myšlenky málem zbláznil, ale neměl jsem jistotu, jenže na to, abych na to číslo zavolal zpátky a zjišťoval to, jsem neměl čas, vím, že to možná vypadá jako, že jsem dal přednost Kinneticu před Justinem, ale pokud nechci přijít o jednoho z mých nejlepších klientů, díky kterému si můžu dovolit tenhle loft, Armani hadry a všechen podělanej italskej nábytek včetně toho, že se se mnou Justin bude mít dobře, tak jednoduše nemám na vybranou!
B: "Tak pojď, ty neschopnej idiote."
Jakmile jsme dorazili do Kinneticu, kde byla i Synthia snažící se zachránit situaci, jsem věděl, že tohle je naprosto v hajzlu, tu prezentaci jsem dělal asi týden, takže nemám šanci jí za pár hodin udělat znova i kdybych se postavil na hlavu, tohle je fakt vtipné, ani ne před týdnem jsem byl ve stejné situaci, kdy jsem málem přišel o klienta a díky Tedovi jsem z ní vyšel jako vítěz, teď mám Steva a modlím se, abych se ovládl a nezabil ho!
B: "Bože, děkuju!"...Radostně jsem vykřikl, když jsem zjistil, že se mi ta prezentace zálohovala na mém počítači.
Synthia: "Ty máš takový štěstí."
B: "Ne, to tady Steve má štěstí, že ho nezabiju."
Steve: "Ale hádám, že se svým místem se můžu rozloučit?"
B: "Řeknu ti to takhle, pokud to zítra nezvoráš, ještě o tom popřemýšlím... A teď dobrou noc."
Vyřítil jsem se z Kinneticu v naději, že se snad už konečně bez problému dostanu do postele a oddám se tomu potřebnému spánku, jenže v momentě, co jsem nasedl do auta, mi začal zvonit telefon a na displeji bylo neznámé číslo... Tohle Justin být nemohl, leda by ztratil telefon a volal od nějakého lesního muže!
B: "Prosím?"
"Brian Kinney?"
B: "Ano, u telefonu."
To, co následně vycházelo z úst té ženské, bylo snad to nejděsivější, co jsem kdy přes telefon slyšel... Justin je v nemocnici uprostřed nějaké prdele a já jsem v záznamech uvedený jako kontaktní osoba!
B: "A co... co mu je?"
"Informace o jeho stavu může podávat pouze doktor, je mi líto... Až přijedete, všechno vám bude řečeno."
B: "Co to je, kurva, za blbost?"
"Je mi to opravdu líto."
B: "A můžete mi aspoň říct, v jakém vidlákově mám vaší nemocnici hledat?"
Jakmile mi sdělila adresu nemocnice, ve které najdu Justina, okamžitě jsem se vydal domů, zabalil jsem si nějaké věci, poté jsem tu podělanou adresu zadal do GPS a okamžitě jsem se tam rozjel! Měl jsem takový strach, že to nejde ani vyjádřit, ani jsem nevěděl, zda je to s ním vážné anebo ne, nevěděl jsem, kurva, vůbec nic!
No comments:
Post a Comment