Nový díl.
BRIAN
Jak jsem se, sakra, dostal od slibovaného nejlepšího orgasmu v mém životě až k tomuhle? Po tu nejšílenější myšlenku v mém dosavadně kurevsky mizerném, ale zároveň skvělém životě?! Do teď mě nikdy nic takového nenapadlo, ani nemuselo, věděl jsem, že se mnou se nikdo nemůže srovnávat, že já jsem já a pak jsou tu všichni ostatní, je hnusné si takhle věřit, ale taky to to jediné, co ze mě dělá tak dobrého obchodníka a parchanta v jednom, musím si věřit, být sebevědomý, působit dokonale, dosahovat těžkých cílů, ať už jsou jakkoliv nedosažitelné, musím zkrátka být takový, jaký jsem, abych udržel svoje jméno v podvědomí všech... Jenže, co se to děje právě teď? Ano, jsem si vědom toho, že kvůli Justinovi jsem se, neřekl bych, změnil, spíš obohatil dalšími vlastnostmi, které už sice tolik nepodtrhují mojí bezcitnou povahu spíš tu s těmi city, ale, jak je možné, že najednou pomalu upadám do zapomnění a Justin je ten, kdo se stává mnou?
Bohužel odpověď na tuhle otázku je snažší, než by se mohlo zdát - já ho to naučil, to díky mě už tolik neodhaluje své city, jeho romantická duše jako by se schovávala a jeho temnější stránka se stává najednou silnější a to jen kvůli mně! Když nad tím přemýšlím takhle, musím se sám sebe zeptat již na několikátou otázku - zkazil jsem Justina svým chováním, jednáním a povahou a udělal jsem z něj tohle? Už jsem sice říkal, že na něj musím být hrdý za to, kam to dotáhl a že mu v tom nemám žádné právo bránit, ale jaká je jistota, že takový opravdu chce být? Co si vzpomínám, byl tím nejusměvavějším, modrookým blonďáčkem s velkým srdcem a najednou je téměř dokonalou kopií mě a to si nejsem jistý, že je dobře... Jasně, můžete to brát tak, že se bojím o své místo a je to pravda, ale čeho se bojím víc je, že se z Justina možná stal někdo, kým být ani nikdy nechtěl!
J: "Briane!"
B: "Co?"...Špitl jsem.
J: "Ty si na mě naštvaný?"
B: "Nemám city, vzpomínáš? Nemůžu být naštvaný."
J: "Tak dobře, co se děje?"
B: "Nic."
J: "Chápu, asi jsem to přepískl, myslel jsem, že budeme hrát naší hru, ale nečekal jsem, že tě to takhle vezme."
B: "Co mě vzalo, prosím tě?"...Pohlédl jsem na něj.
J: "Že jsem s nimi tancoval,"...Spíš se mě ptal, než oznamoval.
B: "To je to poslední, co by mě právě teď trápilo."
J: "Tak co je s tebou?"
B: "Zkazil jsem tě?"
Netuším, jak se mi tohle vůbec podařilo, přísahám bohu, že jsem nic takového nezamýšlel, spíš to byla taková ta otázka, co mi měla znít pouze v hlavě, ale ona si bohužel našla cestu skrze mé hrdlo a už nebylo cesty zpět!
J: "Cože?"...Vytřeštil na mě ta svoje modrá kukadla.
B: "Ale nic,"...Napil jsem se ze své sklenky.
J: "Víš, že mě začínáš děsit?"
B: "Možná by to tak bylo lepší, děsil bych tě a ty by ses o mě tolik nesnažil."
J: "Briane?"...Chytil mě za bradu a donutil mě se mu podívat do očí.
B: "Co?"
J: "Mohl bys mi vysvětlit, co se to s tebou děje?"
B: "Spíš, co se děje s tebou?"
J: "Prosím?"...Uchechtl se, ale když pochopil, že svou otázku myslím vážně, jeho úsměv zkameněl.
B: "Já nevím, Justine, jen jsem přemýšlel..."
J: "Jo tak tys přemýšlel? Od kdy to není nebezpečné?"
B: "Snažím se ti říct, že jsem si ani nevšiml, jak moc ses změnil, až do dnes."
J: "Briane, já jsem jen tančil, nikoho jsem nezabil ani nic podobného."
B: "Ty mě nechápeš... Vzpomínám si na to, jaký si byl dřív, pořád ses jen usmíval, tvoje romantická duše mě doháněla k šílenství a kdykoliv si měl možnost, řekl si mi, co ke mně cítíš, i když si věděl, že mě to vytočí do běla a najednou je z tebe tenhle kluk... Jako bych viděl sám sebe, když se na tebe dívám."
Nestává se často, že jsem ochotný o něčem mluvit, jenže tohle se týká Justina a v takových situacích je nutné o tom mluvit, ať už se mi to jeví sebevíc odporně nebo nemožně! Já vlastně ani nemám moc na vybranou, nevzpomínám si totiž, že by mě někdy něco tak žralo jako právě tohle... Jedna věc je chovat se jak hajzl, ale udělat z někoho úplně jiného člověka, to už je věc druhá!
J: "Ano, Briane, změnil jsem se, ale to se stalo už dávno... Ovšem tvá chyba to není, tys mě nezměnil ani nezkazil."
B: "Kdy se to vlastně stalo?"
J: "Myslím, že to oba víme."
B: "Hobbs,"...Odtušil jsem.
J: "Ten parchant mi toho dne vzal tolik, že jsem už nikdy víc nechtěl být osobou, kterou jsem před tím plesem byl, potřeboval jsem se posunout dál, tys mi k tomu pomohl a za to ti můžu být jedině vděčný, naučil si mě být silným, sebevědomým... Sexy,"...Usmál se.
B: "Jo a teď mi kradeš moje místo,"...Zasmál jsem se.
J: "Co prosím?"
B: "Emmett měl takovou hloupou poznámku o tom, že mi kradeš místo."
J: "Je to Emmett!"
B: "Měl pravdu."
J: "Neměl, tebe nikdo nemůže nahradit."
B: "Někdo jo a byl bych i schopný to tomu dotyčnému přát, pokud bych ovšem nebyl parchant, který si své místo pěkně střeží."
J: "Proto se ani neodhodlávám to zkoušet."
B: "To máš štěstí."
Oba jsme se začali smát, bylo to to první úlevné, co se mi od příchodu do Babylonu stalo, dnes to spíš bylo moje přemýšlecí místo a doufám, že "poprvé a naposled" bude v tomto případě fungovat!
B: "Vážně bys na to měl."
J: "Proč si to myslíš?"
B: "Protože si to dokázal."
J: "Dokázal?"
B: "Stal ses nejlepším homosexuálem, jakým je možné být."
J: "Měl jsem skvělého učitele."
B: "Já učenlivého žáka."
J: "A přesně proto vím, že bych tvé místo nemohl obsadit, i kdybych chtěl, protože chci být s tebou, s takovým, jaký jsi... Nejžádanějším parchantem Liberty Avenue. Miluji na tobě to, kým jsi."
B: "Proč, Justine?"
J: "Protože vím, že ať už budeš s kýmkoliv, vždycky se vrátíš ke mně."
V tomhle má Justin pravdu, už jednou jsem mu řekl, že se vždycky vrátím domů za ním a bude to přesně to, co budu chtít udělat, protože ať už bude na tomto světě kdokoliv, já patřím k němu!
J: "A teď už bychom mohli jít domů."
B: "A přijít o všechnu tu zábavu tady?"
J: "Myslím, že ti něco dlužím."
B: Takže už sis vzpomněl!"
J: "Jedeme nebo ne?"
B: "Jedeme."
Mohl jsem si oddychnout, mé děsivé představy o tom, jak přijdu o své místo a Justin se stal kvůli mně někým úplně jiným, se konečně rozplynuly a já se teď mohl těšit už jen na jedinou věc - nejlepší orgasmus v mém životě! Anebo na trestání Justina!
No comments:
Post a Comment