Nová povídka. - 18+
BRIAN
Stojím opřený o zeď v zadní místnosti Babylonu, sténám a vzdychám tak hlasitě, že mě musí slyšet snad všichni, přivírám rozkoší víčka a rty vlním do hříšného vzrušeného úsměvu, prsty při tom zatínám do vlasů mého dnešního už ani nevím, kolikátého tricka, jsem na pokraji naprosté blaha, jeho mokrá ústa se pohybují po mé chloubě sem a tam, cítím, jak mi tělem koluje vroucí krev, samou rozkoší sotva stojím, kolena jako by mě pomalu zrazovala, ale pořád se snaží mě udržet a pak už jen cítím, jak se můj orgasmus ocitá v puse mého velmi nadaného tricka!
Nemohl jsem se chvíli hnout, jen jsem se dále opíral a vydýchával svůj dnešní již několikátý orgasmus, cítil jsem, jak se celý chvěju a po tvářích mi stékají kapičky potu, sotva se mi dařilo otevřít oči, ale když se mi to konečně podaří, přede mnou se zjevují ústa snažící se vrazit mi jazyk až do krku, ale já uhýbám a rázně mu sděluji, že se nelíbám... I když, co mi v tom vlastně brání? Dá se říct, že už nic, Justin je pryč, ale i tak to zkrátka nedokážu, zapínám si rifle a dalšího tricka v řadě, který mi poskytl potěšení, nechávám napospas jeho osudu a odcházím...
Maikey: "Briane!"...Zachytil jsem pohledem jeho naštvaný výraz, ale nebyl jsem dostatečně při smyslech na to, abych si s tím dokázal lámat hlavu.
B: "Co tu chceš?"
Maikey: "To se ptám já tebe!"
B: "Dělám to, co chci dělat."
Maikey: "Co chceš nebo, co potřebuješ dělat, aby ses mučil?"
B: "Přestaň s tím kázáním, nejsi můj otec ani matka, nejseš ani svoje matka, která by mi moc ráda sdělila něco podobného, takže se ztrať a nech mě!"
Maikey: "Máš pravdu nic z toho nejsem, ale jsem tvůj nejlepší přítel... Nebo na to už si snad zapomněl?"
B: "Ne,"...Sklopil jsem pohled, ani jsem se mu nedokázal podívat do očí.
Maikey: "Tak si přestaň hrát na hrdinu a pojď domů a tentokrát tam nejlíp i zůstaň a neutíkej, zatímco se na pět minut vzdálím."
B: "O to právě jde, nepotřebuji, abys mě hlídal, chápeš? Nechci, abys mi dělal chůvu, máš doma rodinu, běž si za ní."
Maikey: "Tys byl mojí rodinou dřív."
Nesnáším, když mi lidi, na kterých mi záleží, říkají lítostivý žvásty a podobný věci těm, co mi právě řekl Maikey, zrovna když jsem na naprostém dnu, tak kurevsky to nenávidím, cítím se pak ještě hůř jako nějaký citlivka a měkkota, který nedokáže ustát ani to, že se jeho milovaný přítel rozhodl pro jiného!
B: "Jak jsem řekl, nepotřebuji tě, takže běž a nech mě žít!"
Maikey: "Žít?! Tomuhle říkáš žití, že se každej den ožereš a vyšukáš si mozek z hlavy?"
B: "Byl to můj život před tím, proč by nemohl být i teď?!"
Maikey: "Ano, Briane, před tím, než se ti ten blonďatej zmetek dostal pod kůži a pak ti zlomil srdce."
B: "Drž hubu!"
Maikey: "Uvědom si, co si vůbec děláš, ničíš se kvůli někomu, kdo tě zahodil jako kus smetí... Měl bys na něj zapomenout a přenést se přes něj!"
A v tu chvíli se to stalo - má pěst se vtiskla do Maikeyho tváře a on se poté ihned sesunul k zemi, svět kolem nás jako by se na chvíli zastavil společně s mým myšlením, jen jsem tam stál jako zmrazený a díval se na něj, jak si tiskne tvář a v očích má naprosté nepochopení...
B: "Promiň... Já..."
Nedokázal jsem nic říct ani mu pomoct na nohy a jen jsem rychle šel pryč, potřeboval jsem se dostat na vzduch, potřeboval jsem cítit, že jsem stále naživu, že nejsem jen schránka chodící po této zemi bez duše, bez srdce, bez lásky, potřeboval jsem zkrátka něco cítit, prostě cokoliv! Vyšel jsem na ulici a držel se za hlavu, chodil jsem od ničeho k ničemu, jako nějaký blázen, nevěděl jsem, co dělám, nevěděl jsem naprosto nic, jen to, že potřebuji zastavit tu bolest - tu vnitřní bolest... A tak jsem se z celých sil napřáhl a svou pěst jsem opět použil, tentokrát jsem však silou bouchl do zdi, až mi z kloubů začala téct krev, bolelo to jak čert, ale za ten chvilkový pocit úlevy to stálo!
Z očí mi uniklo pár slz, nešlo je zastavit, ačkoliv jsem se snažil, ale více z nich jsem prostor již nedal, to bych se raději zadusil než něco takového dopustit a po chvíli lapání po dechu jsem se konečně dokázal trochu vzchopit a dojít ke svému autu. Necítil jsem se na to jet domů, do těch čtyř studených zdí, kde se všude nachází něco, co mi ho připomíná, to bych si rovnou mohl přiložit pistoli k hlavě a zastřelit se, ale vsadím se, že s mým štěstím by se zasekla a ten hajzl nahoře by se mi tím jen vysmíval! A tak jsem po chvilkovém uvažování zvolil jedinou přijatelnou, za to pekelně ujetou možnost - jednomu Novotnymu jsem teď rozbil hubu za jeho kecy a druhému se teď klidně vydávám do spárů, ale tak nějak potřebuji někam, kde je to ještě v mezích normy pro mě normální!
Zastavil jsem před jídelnou a chvíli se jen díval, Debbie opět poletovala sem a tam, musel jsem se nad tím usmívat, je to neuvěřitelná ženská, ale někdy by se udřela k smrti, jen aby si dokázala, že zvládne všechno, co si zamane, počínaje nekonečnými směnami! Po pár minutách jsem se však dokázal překonat a vystoupit z auta, jakmile jsem došel až k jídelně, zhluboka jsem se nadechl a pak jsem vstoupil...
Debbie: "Briane?"...Pohled, který mi věnovala mě nějakým zvláštním způsobem neuklidnil, ale naopak vyděsil.
B: "Co je, Debb? Jsi nějaká..."
A když jsem se následně podíval za ní, zastavilo se mi srdce, u jednoho ze stolů seděl Justin s tím svým podělaným houslistou, kterému bych nejraději zlámal všechny prsty, aby si už nikdy nezahrál!
B: "Myslím, že zase půjdu,"...Otočil jsem se a chystal se vyjít.
Debbie: "Briane, počkej!"
B: "Nemám důvod."
Rychle jsem vyšel na ulici a téměř jsem se sesunul k zemi, nemohl jsem uvěřit tomu, že Debbie nechala Justina, aby si toho zmetka přivedl do jídelny, jako by mě i ona zradila, jako by se mi celý svět hroutil pod rukama!
Ke svému autu jsem se snažil jít, co nejrychleji jsem mohl, potřeboval jsem se odtud dostat tak moc, že jsem byl schopný porušit nejen policejní, ale i fyzikální zákony!
J: "Briane!"...Ozvalo se za mnou, zrovna, když jsem strkal klíč do zámku.
B: "Bože, co?!"...Neovládl jsem a ani nevím, kde se v mém hlase vzala taková síla.
J: "Já jen jestli... Jsi v pořádku?"
B: "Co prosím?"
J: "Jestli jsi..."
B: "Já tě slyšel, jen se bojím, že špatně."
J: "Chci jen vědět, zda..."
B: "Je mi báječně, díky za optání!"
J: "Co máš s rukou?"
B: "To není tvoje starost!"
J: "Nesmíš mě nenávidět,"...Zlomil se mu hlas.
Pohlédl jsem na něj a viděl jsem, jak se v jeho očích odráží sklo, měl doslova na krajíčku a já jsem se nedokázal ovládnout, přišel jsem k němu blíž a přitáhl si ho k polibku, bylo to tak vášnivě, ale přitom něžné, že jsem myslel, že se snad začnu vznášet...
B: "Je tohle nenávist?"...Vydechl jsem
Vzápětí jsem se otočil, nastoupil do auta a ještě jednou na něj pohlédl a poté odjel pryč, chvíli jsem jej ještě viděl ve zpětném zrcátku, ale pak se mi ztratil z dohledu a já zastavil u kraje, cítil jsem uvnitř sebe, že tenhle polibek byl nejspíš opravdu poslední a že já jsem naprosto zlomený!
No comments:
Post a Comment