BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Zíral jsem na ni, jak na zjevení a musím říct, že ona na mě taktéž, jako by snad ke mně jen zabloudila a nevěděla, co přesně tu chce nebo ještě hůř, kdo vlastně jsem a popravdě ani bych se nedivil, už je to nějaká doba, co jsem jí viděl naposledy a to, že to nebylo za dobré situace, vám asi říkat nemusím, to si domyslíte nejspíš sami!
Čekal jsem na to, až z ní něco vyleze a to dost rychle, protože tu byla opravdu velká šance, že se tu do pár minut objeví Justin a to by nedopadlo úplně nejlíp! Vím, že já jsem ten, kdo neustále tvrdí, jak se nemáme skrývat a být tím, kým jsme, ale jí a ani otci to zkrátka přiznat nedokážu, kdybych ty dvě slova "Jsem gay," vyslovil, podepsal bych si u nich ortel smrti a i když jsem bezcitná svině a na nich mi nezáleží nebo si to alespoň snažím vsugerovávat, tak nechci, aby to tak skončilo, je to prostě šílené!
B: "Půjdeš dál nebo tu budeme jen tak stát?"
Matka: "Očekávám nějaké pozvání."
B: "Oh, pardon... Pojď dál,"...Téměř jsem se uklonil, aby to pro ní bylo dostatečně vyhovující!
Když se zastavila, začala se rozhlížet všude kolem sebe, jako by tu snad byla poprvé, viděl jsem, jak z jejích očí sálá přímo nesnesitelná závist a nutkání říct mi něco chamtivého a vyčítavého a já měl opravdu co dělat, abych jí nevyšoupl ze dveří dřív, než se jí vůbec podaří něco říct!
B: "Takže si přišla proč?"...Začínal jsem být netrpělivý a moje uši byly nastražené, kdyby náhodou byl výtah v pohybu.
Matka: "Jsem tvá matka, nemohu se snad zastavit?"
Ano, matka - matka století! Udivuje mě, že si dovoluje samu sebe takhle označovat, možná tak Claire jí na tohle skáče, ale já ne, já už z toho vyrostl, takhle ženská byla jen mým dočasným "domovem", než jsem poznal svou opravdovou mámu - Debbie!
B: "Není zvykem, aby ses zastavila bezdůvodně."
Matka: "A tím chceš říct co, prosím tě?"
B: "To, co jsem řekl, vždycky něco, buď chceš, nebo potřebuješ."
Matka: "Ano, samozřejmě, udělej ze mě mrchu, jako kdybych pro tebe nikdy neudělala první poslední, můžeš být rád za to všechno, co jsem pro tebe udělala."
A v ten okamžik jsem se musel začít smát, doslova jako šílený! Nemohl jsem uvěřit tomu, že si ta megera dovolila něco takového vůbec říct! Přísahám tomu jejímu Bohu, že jestli odtud rychle nevypadne, tak za sebe neručím!
B: "To myslíš vážně?"
Matka: "Smrtelně... Takže bych byla vděčná, kdybys ty pro mě taky občas udělal něco na oplátku."
B: "A je to tady! Tak kolik?"...Došel jsem si pro svou šekovou knížku.
Matka: "Musíš to dělat s takovým odporem? Svému otci si včera naplnil peněženku, ale mnou opovrhuješ?"
B: "Tak o to tady jde? O to, že ze mě můj opilecký otec vytáhl tolik peněz, kolik se jen dalo, když jsem se za ním stavil, jen proto, že jsem s ním chtěl strávit nějaký čas a on o nic jiného než o mé peníze nestál?"
Matka: "Nemůžeš mě neustále vinit za to, jaký je... Za to, že tě nechtěl."
B: "Můžu, matko, můžu, protože nic víc nemám... Jen nenávist k tobě a k němu."
Matka: "Jak si tohle vůbec můžeš dovolit říct?"
B: "Velmi snadno a teď bych ocenil, abys mi řekla, kolik chceš a pak se mi zase hodně dlouhou dobu neukazovala!"
Vypsal jsem jí šek na požadovanou částku a následně jsem za ní velmi hlasitě zabouchl dveře, podél kterých jsem se následně sesunul k zemi! Cítil jsem se naprosto šíleně a ta bolest, která projížděla mým tělem, byla nesnesitelná! Proč, do háje, pořád věřím tomu, že se jednoho dne všechno změní, že si oba uvědomí, že mě svým chováním ničí, že jsem jejich syn a ne jen nějaká zátěž, kterou využívají ke svým potřebám?!
Věděl jsem, že se má za chvíli vrátit Justin a že jsem tak nějak měli dnes večer být spolu, alespoň všechno tomu napovídalo, ale po tom, co se právě teď stalo, jsem potřeboval vypadnout ven, potřeboval jsem zkrátka na vzduch a nějak se zbavit toho pocitu, že jsem jako syn naprosto nemilovaný a to jsem mohl dokázat jen u jediné osoby...
Debbie: "Copak tě přivádí do mé jídelny?"
B: "Jen jsem... Tě chtěl vidět."
Vím, že se asi divíte nad tím, co jsem právě řekl, ale bylo to to první, co mě napadlo, když jsem jí uviděl a především to byla pravda, opravdu jsem jí potřeboval vidět a připomenout si ty roky, kdy dělala vše pro to, aby mi vynahradila život u pana a paní Kinneyových, který byl přímo pekelný a ona mě stačila zachránit dřív, než se ze mě stala naprostá troska.
Debbie: "Ty snad máš horečku,"...Sáhla mi na čelo a smála se.
B: "Možná,"...Posadil jsem se s úsměvem na barovou židličku.
Debbie: "Co se stalo? Jsi bílý, jak stěna."
B: "Jen jsem... To je jedno."
Debbie: "Tak to ne, Briane, povídej... Něco s Justinem?"
B: "S Justinem? Ne, ten se má báječně... I když teď asi ne,"...Uvědomil jsem si, že se právě teď už asi budu nacházet v loftu a já tam na něj nebudu čekat.
Debbie: "Začínáš mě trošku děsit,"...Posadila se vedle mě.
B: "Jen jsem měl dost mizerné dva dny."
Debbie: "A důvod?"
B: "Včera otec, dneska matka."
Debbie: "Do háje."
Musel jsem se zasmát, když i Debbie jako první přijde na jazyk tohle po oznámení něčeho takového, musím na tom být už opravdu hodně špatně, co se týče rodinných vztahů ne, že bych to nevěděl, ale pokud to vidí i ostatní, je to pak najednou víc skutečné!
B: "Mi povídej."
Debbie: "Briane, podívej se na mě..."
B: "Hm?"...Stěží jsem se jí podíval do očí, věděl jsem, že by to nemuselo dopadnout dobře, kdyby se ze mě stal na pár vteřin měkkota!
Debbie: "Ať už ti řekli nebo udělali cokoliv, nesmíš si to připouštět, protože ty si výjimečný, někdy na zabití, ale výjimečný a já jsem na tebe hrdá, ano?"
B: "Jo,"...Neovládl jsem se a pevně jí objal, kdybych to neudělal, nedokázal bych se sebou žít!
Debbie: "A teď upaluj domů za Justinem, právě teď nepotřebuješ být s bláznivou starou ženskou, ale s ním!"
B: "Dobře,"...Ještě jsem jí políbil na tvář a pak jsem odešel.
Věděl jsem, že mi Debbie nakázala jít domů za Justinem a i já jsem to tak chtěl, ať už se snažím sebevíc dostat ho ze svého života, čím dál tím míň to chci a naopak jeho přítomnost spíš vyhledávám, ale pořád ještě nejsem připravený na to se mu otevřít, svěřovat se a nechat se jím utěšovat a právě proto jsem jít domů ještě nedokázal!
No comments:
Post a Comment