Poslední díl. - Všem přeji krásného a štědrého Ježíška a šťastné a veselé Vánoce!!! 
BRIAN
24. prosince, to slavné, ďábelské datum je opět tady a já už mám jako každý rok nervy na dranc už při vstávání, nejraději bych celý den prospal hezky v posteli a předstíral, že se nic neděje, další ráno bych vstal a opět bych se nacházel v normálním inteligentním světě, jenže to je dosti nesplnitelné a tak se tomu budu muset hezky postavit čelem a odbít si to, co musím a pak budu opravdu hodně doufat, že to přežiju!
Po včerejší hádce s Justinem je to ale ještě horší, večer ani nedorazil, tudíž jsem noc strávil po dlouhé době sám, a i když se mi to opravdu moc těžce říká, nelíbilo se mi to, měl jsem pořád takové nutkání se k němu přitisknout a objímat jej, místo toho jsem se však dotýkal pouze prázdného místa vedle sebe! Každopádně, ať se mi to líbí nebo ne, dostal jsem, co jsem chtěl a to Justina mimo tenhle loft a musím uznat, ne přiznat si, ale uznat, že to není tak v pohodě, jak jsem si myslel, že bude, jenže chtěl jsem to tak to tak zkrátka bude, tenhle den nebo spíš Štědrý večer budu trávit pouze ve své společnosti a pak budu doufat, že mě Justin někde v temné uličce nevykastruje!
Před svým dnešním dobrodružstvím jsem si dal ještě příjemnou, osvěžující, horkou sprchu a následně jsem se vydal na svou dnešní první zastávku do jídelny...
Ted: "No nekecej, on vylezl z domu."
Emmett: "Nezdá se nám to jen?"...Oba si mě dobírali.
Debbie: "Nezdá... Bohužel."
Pohled a ta dvě slova, to vše mi stačilo k tomu, abych pochopil, že Justin dnešní noc strávil v Debbiiným království... Už teď se mi chce utéct někam hodně daleko, kde mě nikdy nikdo nenajde!
B: "Jsem moc rád, že mě všichni rádi vidíte."
Ted: "Je to čest."
Emmett: "Napadlo nás, že bys mohl být s námi jako za starých časů, co myslíš?"
B: "Proč bych to dělal?"
Ted: "Maikey se svěřil, že nemáš s kým být."
Emmett: "A navíc jsme přátelé!"
B: "Myslím, že to přežiju... Ale díky."
Řeknu to na rovinu, část mě se v tu chvíli zachvěla a skoro souhlasila, jenže jsem dostal rozum dřív, než jsem se zbláznil a tu část jsem hodně rychle zazdil!
Emmett: "Ale kdyby sis to rozmyslel, budeme..."
B: "U Teda doma, já vím."
Ted: "Dveře jsou ti otevřené."
B: "Díky,"...Mé nejupřímnější "díky" po delší době... Smekám před sebou!
Ještě jsem jim popřál hezké svátky, i když se mi z toho kroutil jazyk do všelijakých poloh, a následně jsem zamířil za tou dvouhlavou saní jménem Deborah Novotny... Jestli existuje Santa, prosím, ať to přežiju!
B: "Ahoj... Mami."
Debbie: "To na mě nezkoušej!"
B: "Tobě vadí ahoj?"
Debbie: "Víš moc dobře, co jsem myslela."
B: "Tak maminko?"...Zkoušel jsem a připadal jsem si jako debil, ačkoliv pro mě mámou opravdu je, tohle znělo vážně divně.
Debbie: "Jak si mohl? Zase!"
B: "Je to velkej kluk, Debb, on to zvládne."
Debbie: "A ty, když si mi tenkrát přiběhl domů a bylo ti tolik jako jemu, abys mě poprosil, jestli nemůžeš být s námi, protože osoby které miluješ, tě odmítly, to ses řídil čím?"
B: "Nech toho, Debb."
Debbie: "Uvědom si to už konečně... Jestli s ním nebudeš, budeš toho litovat!"
B: "Lituju leda tak toho, že jsem přišel sem,"...Chystal jsem se odejít.
Debbie: "Ani omylem, stůj!"
B: "Proč?"
Debbie: "Možná mě přímo neskutečně vytáčíš a chci, aby sis uvědomil, o co přijdeš, pokud ho dnes odmítneš, ale rozhodně s tebou nechci být na Vánoce rozhádaná, na to mi na tobě až moc záleží... Takže šťastné a veselé, zlato,"...Pohladila mě po tváři.
B: "Děkuju, Debb... A šťastné a veselé,"...Políbil jsem ji na tvář.
Nesnáším, když mi Debb promluví do duše a já vím, že má pravdu v ten okamžik musím ihned zpochybňovat všechna svá rozhodnutí a to je něco, co si nesmím dovolit!
Maikey: "No ne, co tě sem přivádí? Rozhodl ses změnit názor?"...Zavítal jsem k Maikeymu.
B: "Myslíš jako strávit Štědrý večer ve společnosti tebe a tvého doktůrka?"
Maikey: "Říkáš to fakt mile."
B: "Promiň, Maikey, ale to vážně ne,"...Políbil jsem jej na přivítanou.
Maikey: "Půjdeš dovnitř?"
B: "Nebudu se zdržovat, jen jsem tě chtěl vidět a popřát ti šťastné a veselé."
Maikey: "Proč si nezavolal?"
B: "Říkám - chtěl jsem tě vidět!"
Maikey: "A není to spíš tak, že si doufal, že ti dám přednášku o tom, jak bys neměl být sám, abys mohl nakonec Justinovi dovolit být s tebou a kdyby něco alespoň bys mohl ukázat prstem na mě jako na viníka."
B: "Debbie volala, že jo?"
Maikey: "Jo, volala."
B: "Já jí zabiju... Každopádně o to mi vážně nejde! Si můj nejlepší přítel, chtěl jsem tě vidět a popřát ti hezké svátky, všechno jsem udělal a teď už můžu zase jít."
Maikey: "Víš, že se z tebe jednou zblázním?"
B: "Už si mi to párkrát říkal... Vyřiď doktůrkovi, že přeju štědrého Santu."
Maikey: "Vyřídím a měj se."
B: "Ty taky,"...Rozloučil jsem se s ním polibkem.
Rodina Novotny mi začíná pěkně pít krev! A všichni mají, do hajzlu, pravdu! Jak je to možné? Jak je možné, že mě opravdu tak moc znají a něco ve mně se vážně chce rozhodnout k tomu mít Justina při sobě... Jak je to, do háje, možné? Jsem já vůbec normální? Kéž bych věděl!
Po chvíli vzpamatovávání se jsem nasedl opět do auta a vydal jsem se na svojí poslední dnešní zastávku... Tedy je možné, že se ještě zastavím u Woody's a večer v Babylonu, ale tady jde, však víte - o ty rodinné návštěvy.
B: "Volala ti Debb?"
Lindsay: "Co?"...Nechápala.
B: "Jen se pro jistotu ptám, než mě nečekaně začneš bombardovat přednáškami."
Lindsay: "Aha... Ne, nevolala, ale bombardovat tě budu stejně."
B: "Až potom, teď chci za Gusem,"...Automaticky jsem vešel.
Lindsay: "Briane!"
B: "Ahoj, Mel,"...Pozdravil jsem jí, když jsem se s ní střetl na schodech.
Melanie: "A-ahoj."
Dál jsem se jim nevěnoval a spěchal jsem nahoru za Gusem, našel jsem ho spícího v jeho postýlce a z pohledu na jeho dokonalost jsem se téměř roztál! Nemůžu uvěřit, že mé geny dokáží být až tak roztomilé a úžasné! A už vůbec by mě nikdy nenapadlo, že se jednoho dne budu rozplývat nad dítětem, které si cucá palec a ještě k tomu nad svým vlastním, ale je to tak a nestydím se za to, možná jsem za citlivku nebo nedej bože za lesbičku, ale i tak ten pocit, kdykoliv pohledem spočinu na jeho tváři a uvědomím si, že je jen a jen můj, ten je prostě k nezaplacení a naprosto nenahraditelný!
B: "Tak jsem celý váš, jen do mě,"...Rezignovaně jsem se mezi ně posadil na pohovku.
Melanie: "Jsi zmetek."
B: "Díky."
Lindsay: "Mel!"
Melanie: "No co?"
B: "Řekl jsem jen do mě."
Melanie: "Vidíš."
Lindsay: "Můžeme normálně konverzovat a otevřít ti oči bez nadávek?"
B: "Linds, nevím jestli sis všimla, ale oči mám otevřený dokořán."
Lindsay: "Nehraj si na pitomce."
Melanie: "Myslela jsem, že bez nadávek."
Lindsay: "Vyklouzlo mi to."
B: "To si dokážu představit."
Strávil jsem tam posloucháním těch bláznivých lesbiček snad celé odpoledne a myslel jsem, že mi co nevidět rupne v bedně, jsou jak šílené!
B: "Jasně, pochopil jsem... Jsem kretén!"
Melanie: "A prvotřídní!"
Lindsay: "Nekaž si, sakra, Vánoce, Briane!"
B: "Kazíte mi je leda tak vy dvě!"
Melanie: "Jasně, my jsme tě totiž pozvaly."
B: "Ha, promluvila paní dokonalá!"
Melanie: "Ty jeden...!"
Lindsay: "Dooost!"
Oba jsme ztichli jak nějací vychovaní pokusní králíci a popravdě to bylo celkem úlevné, ještě chvíli by na mě ječela a něco bych jí nacpal do chřtánu!
Lindsay: "Briane, můžeš..?"...Její vlna mluvy byla zastavena náhlým zvoněním.
B: "Díky Bohu."
Melanie: "Nejsem si jistá,"...Nechápal jsem jí, ale raději jsem to přešel.
Bylo jen štěstí, že jsme se s Melanie vzájemně nezavraždili, zatímco byla Lindsay vyřizovat nějaký dáreček u dveří, jenže když se nakonec vrátila a ne sama, uvědomil jsem si, že do teď jsem byl klidný...
Lindsay: "Koukni, koho jsem tam našla,"...Snažila se předstírat nevinu.
J: "Co to, sakra?"...Očividně byl stejně vykolejený jako já.
B: "Kterou z vás to, do hajzlu, napadlo?!"
Obě na sebe začaly vzájemně ukazovat prstem a v tu chvíli už jsem byl vážně jen kousek od toho, abych se stal celebritou dnešních televizních novin "Brian Kinney - vánoční vrah!"
B: "Já mizím."
J: "Já taky."
B: "Jak můžeš mizet, když mizím já?"
J: "Co?"
B: "Počkej chvíli."
J: "Jasně, dám ti náskok... Pitomče."
B: "Vážím si toho! A vy dvě... My si ještě promluvíme - šťastné a veselé,"...Zmizel jsem jak pára nad hrncem.
Jakmile jsem dosedl za volant, bylo to jako bych zapomněl řídit, nemohl jsem se trefit klíčem do zapalování, natož s ním otočit, měl jsem takový vztek, že se to nedá ani popsat, ale ještě horší bylo, že pod tou neuvěřitelně silnou vrstvou vzteku se nacházela i nepatrná radost... Radost z toho, že jsem ho dnes viděl, i když za takových okolností, ale viděl a ještě k tomu, když on zahlídl mě a na tváři se mu vykouzlil neovladatelný a špatně skrývatelný úsměv, v tu chvíli jsem v sobě cítil něco zvláštního a chtěl jsem, aby to trvalo celou noc... No a pak jsem zase procitl!
B: "Co to kurva?"...Justin se mi zničehonic začal cpát do auta.
J: "Svezeš mě."
B: "Co prosím?"
J: "Venku sněží, je tam zima a mám to daleko, alespoň to mi dlužíš."
B: "Já ti dlužím?"
J: "Jo... A teď už startuj!"
B: "A kam to bude?"
J: "To mi řekni ty."
B: "Co?"
J: "Nechceš, abych byl s tebou, takže máš pro mě asi jiný plán, tak sem s ním."
B: "Co to tu hraješ?"
J: "Já? Nebo ty?"
B: "Buď mi řekni, kam tě mám odvézt anebo vypadni."
J: "Říkal jsem ti, že tím, že na mě budeš hnusnej, mě neodeženeš."
B: "Mám pocit, že to se nestane, ať už budu dělat cokoliv."
Mělo to znít otráveně, ale místo toho jako bych snad měl radost... Sakra, to vědomí způsobilo, že jsem měl radost a že se mi na tváři vykouzlil nepatrný úsměv... Do hajzlu, ovládej se, Kinney!
J: "Nejspíš ne."
B: "Takže co bude?"
J: "Ty víš, co chci a já vím, co chceš ty... Tak to prostě přijmi a vezmi nás domů."
Sakra, sakra, sakra! Proč mi to ten kluk dělá? Proč mě neustále ovládá a říká mi, co si myslím, proč mě nutí dělat věci proti mé přirozenosti, proč mě, sakra, nutí ho milovat?
B: "Nenávidím tě."
J: "Miluješ mě."
B: "Nenávidím."
J: "Miluješ,"...Naklonil se ke mně a zašeptal.
V ten okamžik jsem se nedokázal absolutně ovládat a ihned jsem si podrobil jeho šťavnatá ústa, měl jsem pocit jako bych ho nelíbal snad celou věčnost a chtěl jsem, aby ten polibek trval další věčnost!
J: "Vezmi nás domů,"...Vydechl.
Tak moc jsem se chtěl bránit, ale nedokázal jsem to, můj hlas, moje hlava a moje srdce mě naprosto zradili, bylo to jako bych momentálně žil jen pro jednu jedinou věc - strávit dnešní Vánoce s tímhle blonďatým modrookým štěnětem!
B: "Tohohle budu litovat,"...Nastartoval jsem auto a vydal jsem se s námi domů.
Jakmile jsme otevřeli dveře loftu byl jsem naprosto šokován, loft, který jsem ráno opouštěl byl najednou loftem, kde blikaly světélka dokonce i na stromku, pod kterém se nacházelo pár dárků a přímo nad vchodem viselo jmelí, které nám říkalo jasnou věc - bez polibku nevejdeme!
B: "Tys věděl, že se zlomím, že jo?"
J: "Tak trochu nebo spíš opravdu hodně jsem doufal."
B: "A to u holek?"
J: "Můj nápad."
B: "Ty jeden..."
J: "Jmelí!"...Přitáhl si mě k vášnivému polibku.
V tu chvíli už jsem nechtěl říkat vůbec nic, chtěl jsem ho jen líbat a vychutnávat si jeho přítomnost a především si s ním užívat to kouzlo Vánoc!
No comments:
Post a Comment