Just Hold Me!

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Hned mezi dveřmi jsem poznal, že se něco stalo, už jen ten jeho shrbený postoj a zničený výraz mluvili za vše, ale když si následně tak zoufale přišel pro polibek, věděl jsem, že to nebude ani zdaleka dobré, potřeboval mě mít u sebe a to značilo jen jedno - schůzka s jeho mámou dopadla nejspíš přímo katastrofálně a jeho teď může uklidnit jedině má přítomnost a to nemusí ani vyslovit, já to na něm jednoduše poznám!

Ihned jsem ho pevně objal, držel se mě jako klíště a přitom mě jemně líbal na krk, bylo to příjemné, ale zároveň se ve mně hromadil nehorázný vztek... Dostat se mi jeho matka do rukou, tak opravdu nevím!

J: "Co ti udělala?"

B: "Nic nového,"...Pustil se mě a zamířil do kuchyně.

J: "Briane?"

B: "Co si vařil?"...Zvedl poklici od hrnce a místo odpovědi čichal vůni právě udělané omáčky.

J: "Jídlo... A teď mi odpověz."

B: "Nechci o tom mluvit... Chci jíst a to nejlíp přímo z tvého nahého těla,"...Doslova naléhavě mě políbil.

Neříkám, že bych proti tomu něco měl, to právě naopak, představa toho, že ze mě Brian slízává omáčku, kapku za kapkou, místečko za místečkem, mě přivádí k šílenství sama o sobě, ale... Myslím, že právě teď potřebuje ze všeho nejvíc mluvit a ne si z mého těla udělat talíř!

J: "To můžeš udělat i po tom, teď se mnou, prosím, mluv."

B: "Musíš se v tom prostě šťourat, že ano?!"...Vyletěl.

J: "Ne, jen ti chci pomoct,"...Hlazením po paži jsem se jej snažil uklidnit.

B: "Víš, co mi pomůže?"

J: "Když budu držet hubu?"...Odvodil jsem si.

B: "Přesně! Teda až na výjimečnou situaci,"...Olízl si rty.

Jen Brian dokáže i v těch nejhorších a nejtěžších situacích myslet na sex a to na něm samozřejmě miluju, že si nikdy za žádných okolností nevzdává toho, co tak zbožňuje, ale i tak bych právě teď ocenil, kdyby se mi svěřil, kdyby mě nechal mu pomoct, ale to bude mnohem těžší, než bych si vůbec mohl myslet!

J: "Jsi blázen!"...Smál jsem se.

B: "Já vím,"...Přitáhl si mě k sobě.

J: "Řekla zase, že skončíš v pekle?"

B: "Myslíš, že by mě to rozhodilo, když už jsem to předtím slyšel zhruba milionkrát?"

J: "Asi ne."

B: "Tak vidíš."

J: "Ale něco ti říct musela a já chci vědět co!"

B: "Proboha, Justine!"...Rezignovaně si položil svou hlavu na mé rameno.

Vím, že to mělo vypadat tak, jako že si se mnou neví vůbec rady a že by dal cokoliv za to, abych mlčel, ale mně to spíš připadalo tak, že chce, abych ho držel tak pevně, jak jen dokážu a tak jsem to dělal tak dlouho, jak jen potřeboval!

Stáli jsme tam v objetí asi jen pár minut, ale mně se to zdálo jako celá věčnost... Věčnost naprostého nevědomí! Tak moc mě ničí vidět ho takhle zlomeného, ale taky vím, že pokud mou pomoc nechce, tak si o ní jednoduše neřekne a už vůbec jí nepřijme! A to mě šíleně deptá!

J: "Nechceš jíst?"

B: "Moc rád, kručí mi v žaludku."

J: "Tak já ti nandám."

B: "Na svoje tělo?"...Hříšně se usmál.

J: "To si musíš zasloužit!"...Mrkl jsem na něj.

B: "To se ještě uvidí,"...Šel se posadit s výrazem, který říkal, že má něco za lubem.

J: "Zajisté!"

Zatímco jsem mu dával jídlo na talíř, tak jsem neustále musel přemýšlet nad tím, co se mezi nimi opět asi odehrálo, už když mi řekl, že se s ní má sejít, věděl jsem, že to nedopadne dobře, ostatně jako vždycky, ale i tak jsem se mu to nesnažil rozmluvit, část mě si totiž pořádně naivně myslí, že by se to mezi nimi mohlo nějakým zázrakem urovnat, že by se mohli začít mít rádi... Nebo spíš, že by ona jeho mohla začít mít ráda, i když něco uvnitř mě si myslí, že to tak je a vždycky bylo, jen jí chybí ta mateřská část, která by to dokonce dokázala dát i najevo! Za to o Brianovi jsem si zcela jistý, že jí miluje, i přesto všechno špatné, co mu kdy udělala a to ho ničí ze všeho nejvíc - chovat lásku k někomu, kdo o ní nestojí, je asi ta největší bolest na světě!

J: "Tady to máte, pane,"...Přitančil jsem k němu a věnoval mu polibek, kterým jsem doufal, že ho alespoň trochu rozveselím.

B: "Hmmm, voní to báječně... A co to vlastně je?"

J: "To je tajemství... Jednoduše jsem zpatlal nějaký výtvor z toho, co jsem tady našel. Myslím, že by neuškodilo nakoupit nějakou novou zásobu potravin."

B: "S tím by se mohlo něco udělat, ale právě teď to řešit nechci."

J: "Jasně... Zatím máme co jíst,"...Rozesmál jsem se.

B: "Akorát, že se mi nelíbí způsob, jakým mi to bylo naservírováno."

J: "Říkal jsem, že si to musíš zasloužit."

B: "A jak přesně?"

Nevěděl jsem, jestli mu na to mám odpovědět tak, jak jsem plánoval... Vlastně věděl, takhle bych mu odpovídat neměl, protože ho to bezpochyby rozčílí, ale taky vím, že mi docházejí možnosti!

J: "Chci aby si mi řekl, co se stalo,"...Nejistě jsem na něj pohlédl.

B: "Už jsme zase u toho?"

J: "Ano, protože vím, že tě to trápí!"

B: "Nějaká stará, pobožná ženská mě nemůže trápit, Justine!"

J: "Ta možná ne, ale tvoje máma ano!"

B: "Co po mně vlastně chceš?"

J: "Aby ses mi svěřil... Abys mě nechal ti pomoct."

B: "Myslím, že o tom už jsme mluvili."

J: "Jo, chceš, abych držel hubu, ale na to já nejsem stavěný... Obzvlášť když se to týká tebe! Takže, prosím, řekni mi to!"

B: "Fajn, když to tak moc potřebuješ vědět a budeš se po tom cítit líp! Řekla že si přeje, abych byl mrtvý... Že pro ni už jsem mrtvý a že už mě nikdy nechce vidět! Spokojenej?!"

J: "Briane, to..."

B: "A teď si jdu dát sprchu!"...Zvedl se a urychleně se odporoučel do koupelny.

Cítil jsem se, jak pitomec, jakmile jsem z něho dostal odpověď, protože vím, že pro Briana je nejlepší, když o ničem nemusí mluvit, když si to nechá pro sebe a sám se s tím popere, jenže moje potřeba všechno vědět a myšlenka toho, že mluvení mu pomůže, mu to ještě víc zhoršila! A já bych popravdě nejraději jeho mámu profackoval za to, co mu řekla, rozum mi to totiž absolutně nebere, protože Brian je ten nejlepší syn, jakého jen mohla mít, megera jedna!

Nebyl jsem si jistý tím, co bych teď měl udělat, zda jen sedět a čekat na to, až on přijde za mnou anebo se zvednout a jít za ním, ale... No jedno je jisté, sedět jen tak nedokážu!

Ale když jsem nakonec došel do koupelny, naskytl se mi ten nejhorší pohled, jaký jen mohl... Brian stál ve sprše, čelem opřený o zeď a nechal na sebe dopadat provazce vody, byl naprosto zničený a zlomený, zdálo se, že mu chybí už jen trochu a naprosto se složí!

Myslím, že si ani neuvědomoval mou přítomnost a tak jsem ze sebe sundal veškeré oblečení, vlezl si k němu a okamžitě jsem jej zezadu objal, položil jsem si mu hlavu na záda a držel ho, on sebou ani necuknul a nechal se objímat...

J: "Chceš, abych něco udělal?"...Po chvíli jsem se odvážil zeptat.

B: "Jen mě drž,"...Chytil mou ruku.

A tak jsem to udělal, držel jsem ho po celou dobu, co se nechal, bylo to to jediné, co jsem mohl udělat a to jediné, co mě nechal udělat... Byl jsem moc vděčný za to, že mě v takové chvíli k sobě nechal proniknout takhle blízko a že si nechal pomoct alespoň takhle, ačkoliv jsem věděl, že držení nevyřeší všechno, ale právě teď by snad mohlo pomoct!