Nová povídka.
JUSTIN
Nemiluje mě. Já vím. Říká mi to už od prvního dne, kdy jsme se poznali nebo, jak by spíš řekl on, kdy jsme si vyšukali mozek z hlavy a on mi dal přednášku o tom, že není žádná romantická duše a že už vůbec nehraje na kluky. Ale já i přesto, jak moc mě to bolí, jsem byl ochotný se s tím smířit. Stačila mi jeho přítomnost, to že u něho prakticky bydlím a že už mě od sebe tak neodhání jako dřív, jen nevím, jestli proto, že nechce anebo, protože už na to nemá sílu a nervy, ale to je jedno... Mně to stačilo! Jenže teď je všechno ztracené - já ho ztrácím a nejspíš už na dobro! Dostal pracovní nabídku z New Yorku a je rozhodnutý ji vzít nebo spíš už jí vzal, jen čeká na to, zda bude vybraný, naposled když jsem ho viděl, což bylo včera večer, posílal do té firmy svůj životopis, bylo mi z toho nevolno od žaludku a po těle mi běhal mráz, ale nic jsem mu neřekl, bál jsem se, že se mi bude vysmívat nebo řekne něco, co mě raní a tak jsem prostě mlčel, i když jsem z plných plic chtěl zařvat "Zůstaň!"
Máma: "Jez nebo to budeš mít studené."
J: "Promiň, já nějak nemám hlad."
Máma: "Vždyť si tak vyhublý, musíš jíst... Nechápu, jak můžete s Brianem přežívat na té vaší stravě."
J: "No o to už se asi nebudeš muset strachovat."
Máma: "Proč? Co se stalo?"
J: "Odjíždí."
Máma: "To mi nějak vysvětli... Kam odjíždí?"
J: "Dostal nabídku z New Yorku, a pokud nevezmou nakonec někoho jiného, tak odjede a už se nevrátí."
Máma: "Zlato, to je..."
J: "V hajzlu?"
Máma: "Justine!"
J: "Promiň."
Máma: "Třeba si to ještě rozmyslí."
J: "Nic ho tu nedrží."
Máma: "Myslím, že vím o jedné věci, která by ho donutila změnit názor."
J: "Babylon?"
Máma: "Ty."
Bohužel máma není první a nejspíš ani poslední člověk, který mi něco takového říká, jenže na tom vůbec nezáleží, ne pokud si to Brian sám neuvědomuje a to naneštěstí všichni víme, že neuvědomuje.
J: "Mami, nemohl bych dneska zůstat?"
Máma: "Samozřejmě, jsi tu doma."
J: "Děkuju... Tak já se půjdu natáhnout."
Máma: "Není zač a dobrou, zlato."
J: "Dobrou,"...Políbil jsem jí na tvář a odporoučel se do svého starého pokoje.
Jakmile se za mnou zaklaply dveře, tak jsem se podél nich svezl k zemi a upřeně probodával zeď přede mnou. Doufal jsem, že tak má bolest přejde, jenže nepřešla, byla čím dál tím horší a intenzivnější, svíral se mi žaludek, třeštila mi hlava z těch všech myšlenek a ruce se mi třásly, jak kdyby mrzlo... Ten pocit byl nesnesitelný!
Měl jsem nejméně milion chutí se sebrat a jít rovnou za Brianem, klidně ho prosit na kolenou a opakovat, aby zůstal, jenže vím, že by to nemělo žádný smysl, on je rozhodnutý a taky vím úplně přesně, co by mi řekl "Justine, jsi jen 18letý naivní kluk a já mám svůj vlastní život, ve kterém nehraješ žádnou roli, takže pokud chceš lásku a romantiku, najdi si holku a ožeň se a na mě zapomeň." a já vím, že bych mu snad i vrazil, kdybych to znova slyšel, už mi to vážnně pije krev, je to jako kdyby mě nikdy neposlouchal, kdykoliv jsem mu říkal, že chci jen a jen jeho... Nebo jako by to spíš slyšet ani nechtěl, protože má strach - strach z lásky, nejspíš!
Jak moc by chtěl vědět, co se mu honí v hlavě, co si myslí, co cítí a všechno kolem! Alespoň jednou bych mu chtěl rozumět, chtěl bych vědět, zda ho alespoň jednou napadlo kvůli mně neodjíždět nebo, že mu budu chybět, ale... Sakra! On takový není, on na mě hned zapomene, nebude mu to dělat problém, nemohl si ani zapamatovat moje jméno, takže zapomenout na mě mu nebude dělat žádný problém, on mě nechce, nikdy mě nechtěl, jen jsem v to naivně doufal, sám jsem si tuhle bolest způsobil tím, že jsem se honil za ničím a teď mám, co jsem si zasloužil!
Po chvilce se mi podařilo postavit se na nohy a dopravit se do své postele - schoulil jsem se do klubíčka a propadl slzám, které jsem dlouho zadržoval, teď už jsem zkrátka nemohl, bylo to moc těžké! Věděl jsem, že si možná bude Brian dělat starosti, pokud nedorazím, ale bylo mi to jedno, nedokázal bych se na něho podívat, ne když to třeba může být naposledy, vlastně k němu cítím i částečnou nenávist za to, že mě chce opustit a je mu jedno, co to se mnou udělá. Je to jednoduše sobec, jen mi trvalo dlouho, než jsem si to uvědomil! Takže ať se klidně strachuje, já za ním dneska nepoběžím, jak je u mě zvykem, já zůstanu ve svém starém pokoji a budu se oddávat slzám, ke kterým mě dokopal!
Máma: "Zlato,"...Promlouval ke mně mámin klidný hlas.
J: "Uhmmm?"
Máma: "Musíš vstávat... Debbie volala, zaspal si."
J: "Sakra, jídelna!"...Vyletěl jsem.
Máma: "Máš prý hnout kostrou nebo..."
J: "Mě zabije, já vím, říká mi to pořád."
Máma: "Jen se o tebe strachuje, stejně jako já."
J: "Já vím a děkuju za to, co pro mě děláš."
Máma: "Není za co, a pokud chceš si tu vítaný i dnes, vlastně můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš."
J: "Děkuju, popřemýšlím o tom."
Máma: "Dobře, já musím do práce, tak zatím."
J: "Ahoj, mami."
Ještě jsem jí dal pusu na rozloučenou a pak jsem zamířil do sprchy, potřeboval jsem jí, bez ní bych dnešek asi nepřežil, z domova bych nevylezl, kdybych si jí nedopřál, ačkoliv vím, že mi Debb za takové zpoždění zakroutí krkem, ale na to teď nemůžu myslet, ne když mám plnou hlavu JEHO, nic neobvyklého, já vím, ale tentokrát je to však jiné... Nepříjemné!
Hned po té "uklidňující" sprše jsem na sebe hodil nějaké kousky oblečení, které mám ještě díky bohu zapomenuté u mámy a vydal jsem se do jídelny, nechtělo se mi tam, ale musel jsem, alespoň nějaký způsob, jak odvést myšlenky jinam a navíc teď budu potřebovat peníze víc, než kdy dřív, takže se jednoduše nedá nic dělat.
Bohužel v momentě, co jsem dorazil před jídelnu, jsem věděl, že tohle nebude to pravé místo na odvedení myšlenek kamsi, jelikož Brian seděl na baru a Debbie ho zrovna držela za bradu a nutila ho se na ní dívat, z jeho výrazu bylo jasně čitelné, že dostává velmi nechtěnou pravdivou přednášku, v tu chvíli jsem se ušklíbl a přál jsem mu to, doufal jsem, že si na něm pěkně smlsla! Nakonec jsem se odvážil a vešel dovnitř, nejdřív jsem měl nutkání to otočit a utéct, ale nakonec jsem se přemohl a vyrazil k baru...
No comments:
Post a Comment