Poslední díl
BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Já jsem opravdu naprosto nemožný, i když už bych mohl říct, že i toto označení je dost nedostačující a nevystihující - jsem prostě kretén! To naivní roztomilé blonďaté a modrooké stvoření si mě jednoduše totálně omotalo kolem prstu... Co kolem prstu - kolem sebe celého! Je jako pavučina, do které jsem byl naprosto polapen a už nikdy se z ní nevymotám a ani vlastně nechci, líbí se mi ty hry, co se mnou hraje, dokonce i tahle, že jsem prostě odsud nedokázal odejít, kdo by taky mohl, když je tu on perfektně předstírající, že jsem mu absolutně ukradený, ale jen má příležitost tak mě okamžitě smlsne pohledem a kolem svého objevu se motá kdykoliv na něm spočinou mé oči, aby mě mohl přivést k naprostému šílenství snadněji - zmetek jeden proradnej! Nejraději bych si ho hodil přes rameno a odvedl domů - do postele! Tam jsem s ním nejraději, tam se za nic neschovávám a nebráním se ničemu, nebojím se mu dát najevo, co cítím, na všechny svoje zásady úplně zapomenu a v tu chvíli jsem nejšťastnější a stejně tak on, ta jeho roztomilost mě prostě víc a víc dostává do kolen!
Dobře, smířil jsem se s tím, že mému absolutnímu ztrapnění přihlížela rodina Novotny a celá banda ukňouraných gayů, ale opravdu jsem si nepředstavoval, že teď budu ponížen dokonce i před svým účetním, uřvanou královničkou a dvěma lesbičkami s mým synem!
Všichni: "Ahoj"...Ozvalo se jednohlasně.
B: "Neměli byste někde být?"
Lindsay: Neříkej mi, že je teprve ráno a už máš náladu na přes držku?"
Maikey: "Snaží se udělat dojem na Justina."
B: "Drž hubu!"
Ted: "Já myslel, že ten už udělal."
Maikey: "Dokud to zase nepodělal."
Melanie: "Všichni jsme překvapení."
Emmett: "Kinney, jako vždy si jednička... Na průsery."
B: "Kurva, nevadím vám tu?"
Lindsay: "Myslím, že se přesuneme ke stolu."
B: "Udělejte mi tu laskavost a ty je, Maikey, můžeš následovat."
Maikey: "Ale..."
B: "Vysmahni!"
Maikey: "Fajn!"
Ať mě, prosím, něco štípne do zadku a potvrdí mi to, že se mi tohle celé jen zdá a že nic z toho, ani miniaturní maličkost, není skutečnost, jinak se snad fakt odkrouhnu! Začínám mít takovej pocit, že bych potřeboval špičkového psychologa, ale z čeho bych se mu tam, kurva, tak zpovídal? Z mé neustálé potřeby být Justinovi na blízku? Nebo z mého tlukoucího srdce kdykoliv ho spatřím? Anebo jen z té bizarnosti, která zahrnuje nutkání vykouzlit mu úsměv na tváři a vidět tu jeho nepředstavitelnou roztomilost? Je to vlastně jedno, z tohoto mě nedostane ani psychiatr!
Debbie: "Tak už ses vyvztekal?"
B: "Pracuješ ty vůbec někdy? Většinu času totiž otravuješ mě - nevinnou oběť'!"
Debbie: "Jo ty si tak nevinný asi jako tenkrát, když si mi v 15 rozbil novou mikrovlnku!"
B: "To jsem nebyl já!"
Debbie: "Samozřejmě, jak bys mohl, že?"
B: "Co kdybychom se přestali šťourat v minulosti?"
Debbie: "Souhlasím! Bylo by hezké myslet na přítomnost, která třeba zahrnuje Justina a to, že tu sedíš z jediného důvodu a ten je, že nechceš dovolit, aby ti odešel s jiným, ačkoliv uvnitř víš, že se tě snaží jen provokovat a možná ještě lepší by bylo myslet na budoucnost, ve které spolu můžete existovat jako pár, ve které se mu nebudeš bát přiznat, jak moc ho miluješ."
Jo tahle budoucnost by se mi taky líbila, představa toho, že bych se každý den nemusel bát dát mu najevo, co cítím, že bych nemusel vést věčnou bitvu sám se sebou samým, že bych mohl odhodit svou masku a plně se mu oddat... O tom se hezky přemýšlí, ale tím to pro mě končí, to já si nikdy nedovolím, má osobnost, moje ego mi to nikdy nedovolí, vždycky budu ten hajzl, co ho celé roky v očích všech jen tahal za nos, protože se mu nikdy nepřiznám.
B: "Jo jasně, můžeme spolu pozorovat hvězdy na obloze a vyčíst svou budoucnost, to by se mu určitě líbilo."
Debbie: "Víš, kdyby ses občas zamyslel nad tím, že tyhle řeči už ti nikdo dávno nežere, tak bys je přestal používat a konečně si uvědomil, že s ním můžeš být opravdu šťastný."
B: "Já jsem šťastný i bez něho."
Debbie: "To nebudeš vědět, dokud ho neztratíš."
A víte, co je nejhorší? Že já si tuhle skutečnost ani neuvědomuji, nechci si připustit, že bych tohle roztomilé štěně někdy mohl ztratit! Jenže stát se to opravdu může a já vím, že nikdy nebudu schopný to ovlivnit nebo to dokonce změnit. Ale pokud jde o snahu tomu zabránit, aby na to ani jednou jedinkrát nepomyslel, o to už bych se pokusit mohl, můžu mu čas od času dokázat že mi není lhostejný.
Nemohl jsem dál ztrácet čas pouhým sledováním jeho kroků a toho, zda se náhodou nerozhodne svou pomstu za mé chování uskutečnit jiným způsobem, na který nechci ani pomyslet, takže jsem vstal a zamířil rovnou k němu...
J: "Co potřebuješ, Briane?"...Snažil se mě odmítavě odpálkovat.
B: "Potřebuju..."...Skousl jsem si ret.
J: "Na tohle nemám čas, jdu pracovat."
B: "Potřebuju tebe."
J: "Co si to řekl?"
B: "Že potřebuju tebe, jasný? Potřebuju tě."
J: "Proč?"
B: "Nech toho."
J: "Řekni to."
B: "Justine!"
J: "Buď to řekneš nebo jdu pryč."
B: "Ty víš proč,"...Pošeptal jsem.
Nebylo to sice "Miluji tě!" ale bylo to alespoň něco, byl to začátek, který třeba nemusí mít žádný konec, třeba jednoho dne budu schopný vyslovit ty dvě slova jiným způsobem, než nepřesným "Ty víš proč!"
J: "To by mohlo stačit... Pro začátek,"...Šibalsky se usmál.
B: "Zničíš mě."
J: "Moje roztomilost tě zničí."
B: "Na tobě je roztomilej tak maximálně tvůj nos."
J: "Podle tebe je roztomilej můj nos, jo? Pane Kinney, vy jste romantik!"
B: "A ty jsi blázen!"
J: "Blázen, kvůli kterému si roztomile žárlil."
B: "To jsem nedělal."
J: "Vím svoje."
B: "Já nikdy nežárlím."
J: "To ti tak..."
B: "Mlč už a pojď ke mně,"...Přitáhl jsem si jej za pas k polibku.
V tu chvíli mi bylo naprosto ukradené, že nás pozoruje celá ta banda šašků v čele s tou šílenou servírkou, v tu chvíli jsem chtěl jen jediné - líbat ho a zapomenout na všechno! Vychutnat si ten okamžik, vědět, že je můj a doufat, že mě snad do konce života bude zabíjet tou svou neuvěřitelnou roztomilostí!
No comments:
Post a Comment