BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Nemůžu uvěřit, že po tom, co mi udělal, ho stále dokážu označovat za roztomilého! Sice mě v té poloze se spoutanýma rukama za zády nenechal celou noc, ale i ta půl hodina dost stačila, vlastně jediný důvod, proč mě pustil, byl, že bych se snad jinak na místě pomočil a tomu naštěstí chtěl zabránit - jak ohleduplné! Ale jak říkám, tohle už se mi příšerně vymyká z rukou, on si se mnou takhle pohraje, omyl on mě takhle surově mučí a já i tak tvrdím, že je zatraceně roztomilý, obzvlášť když se tu teď vrtí v posteli, zatímco se mu očividně něco zdá... Mizera jeden! Nedokážu si ani vybavit moment, kdy jsem mu tak moc podlehnul, že mu klidně dovolím si se mnou dělat, co se mu zlíbí a i tak jsem jím totálně poblázněn... Bože, jak já nesnáším slovo roztomilý!
Raději jsem se rychle vyhrabal z postele, protože jsem si zcela jistý, že kdybych ho měl byť jen jednu vteřinu ještě pozorovat tak bych mu nakonec jeho včerejší počínání odpustil a žádná velkolepá pomsta by se nekonala vzhledem k tomu, že bych se na něho okamžitě vrhnul a na rozdíl od něj bych ho o to potěšení nepřipravil, takže jak říkám - rychle jsem zmizel a to doslova, oblíkl jsem se a vydal jsem se do jídelny na něco na zub...
Debbie: "Kde jsi nechal přítele?"
B: "Dám si omeletu."
Debbie: "To není odpověď."
B: "A ani jí nedostaneš, poněvadž na to nemám co říct - já nemám přítele."
Debbie: "A on to ví?"
B: "Tu omeletu!"
Bože, za tohle bych Debb uškrtil, především za to, s jak hlasitým smíchem odešla pro mou snídani, to už mi vážně absolutně nikdo nežere, že já nehraju na kluky? Jak by taky mohli když to ani sám sobě nežeru... Sakra, vždyť já Justina nazývám roztomilým - To je k vzteku!
Debbie: "Tady to máte, mistře nezadaný."
B: "Mohla bys jít obsluhovat, mám tě až po krk."
Debbie: "A to jsme si ještě ani pořádně nepokecali."
B: "A především se nic takového ani konat nebude."
Debbie: "No tak se nemrač, ty bručounku,"...Chytla mě za tváře jak nějaký děcko.
B: "Zbláznila ses?"
Debbie: "Ne, ale ty jo."
B: "Jo a na to jsi přišla jak?"
Debbie: "Stačí tě sledovat při tom, jak se na Justina díváš a i slepej by řekl, že ho miluješ, jak nikoho a nic."
B: "Koukám, že už sis stihla dát ranního jointa... Ale dost nekvalitního - blouzníš!"
Debbie: "Tak to v tom případě my oba, až na ten rozdíl, že ty si ho dáváš pokaždé, když si s Justinem - tedy neustále!"
B: "Debb, buď to tu omeletu můžu sníst, pokud odejdeš, ale v opačném případě do ní nazvracím, jestli mi ještě řekneš něco tak ujetého."
Debbie: "Už nebudu muset, teď už mi bude stačit se jen dívat."
B: "Jak to myslíš?"
Debbie: "Na to brzy přijdeš."
Neměl ani potuchy, o čem to, sakra, mluvila, ale jen jsem jednoduše předpokládal, že ta ženská naprosto zešílela, dokud se na mém krku neocitly něčí rty a kolem mého pasu něčí ruce...
J: "Ty přede mnou utíkáš?"
B: "Co tu, sakra, děláš?"...Vymanil jsem se z jeho sevření, abych Debb ukázal, že já na kluky vážně nehraju!
J: "Děje se něco?"
B: "Jen snídám."
J: "Jsi napjatý."
B: "Moje noc neproběhla úplně nejlíp, takže se nemůžeš divit."
J: "Já mám pocit, že se ti to spíš líbilo,"...Pohladil mě po stehně.
B: "Tak to je asi jen tvůj dojem."
J: "Myslím, že..."
B: "Tak nemysli!"
J: "Asi se pustím do práce,"...Oznámil zaskočeně a odešel.
To mě vážně jedna přednáška od Debb z mnoha dokázala tak moc vyvést z kolejí, že jsem kvůli tomu následně k Justinovi choval jak idiot, jen abych jí nebo spíš především sebe přesvědčil o tom, že moje tvrzení pořád trvá a trvat bude... Já jsem, sakra, singl!
Debbie: "To se ti moc povedlo."
B: "Dej mi už konečně pokoj."
Debbie: "Dám, jakmile s ním přestaneš vytírat podlahu, kdykoliv zapomeneš svou masku a ukážeš mu své city."
B: "Trhni si!"
Debbie: "Nepoučitelný."
Jako obvykle se mi to povedlo a to přímo parádně, je až neuvěřitelné, jak já dokážu naprosto všechno zničit a to během jediné minuty a to jen pro to, že to někdo viděl - to, co k němu cítím, k tomu roztomilému štěněti a jen abych to dotyčnému, který to spatřil, Justinovi a především sobě, vyvrátil musím být idiot a tentokrát jsem v tom byl přímo expert... Stačilo se podívat na Justinovu tvář a vidět v ní absolutní zmatek.
Raději jsem se na něho dál nedíval a jen tak jsem se šťoural ve své snídani, jako bych najednou neměl vůbec na nic chuť, no kdo by se tomu taky divil, když jsem si nejspíš zase zadělal na problém?!
Maikey: "Tobě to nevadí?"
B: "Taky tě zdravím a především nechápu, na co se mě ptáš?"
Maikey: "Podívej se sám."
Byl jsem přesvědčený o tom, že se zase jen jeden Novotny zbláznil, ale jakmile jsem se podíval za sebe tak mi bylo jasné, že tohle není bláznovství, ale totální muka... Stačilo vidět na Justinově zadku něčí ruku a pohled, kterým se na dotyčného díval a bylo mi jasné, že dnešek, ačkoliv teprve začal, jsem projel na celé čáře.
B: "A co já s tím?"
Maikey: "Je to tvůj..."
B: "Zkus to vyslovit!"
Maikey: "Neříkej mi, že tě to aspoň trochu nežere?"
B: "Co? Pouze dělá vše pro to, aby dostal dýško... Podle mě je to roztomile vychytralé."
Maikey: "Slyšíš se vůbec?"
B: "Perfektně!"
Maikey: "Tak to si zajdi na ušní, protože jinak..."
B: "Maikey, prosím tě, bež za svojí šílenou matkou a klidně se pozabíjejte, ale mě z toho vynechte, já odcházím."
Tohle se mi absolutně nepodobá! Jak je možné, že jsem se musel sebrat a odejít pryč, jen abych se dál nemusel dívat na Justinovo flirtování? Od kdy já, sakra, chci, aby patřil jen a jen mně, proč mě, zatraceně, ta jeho roztomilost tak moc ovlivňuje a pohlcuje? Miliony otázek a možná i víc a vůbec žádná odpověď... Jak zoufalé!
A ani nemluvím o tom, že jsem jen vyšel před jídelnu a zarazil jsem se jako kdyby uvnitř mě bylo nutkání se otočit a jít zpátky zabránit Justinově počínání... Je tohle vůbec normální? Ne není!
No comments:
Post a Comment