Den s ďáblem(6)

Poslední díl.

JUSTIN

Proč proboha já? Proč?! Vždyť já mu chtěl být jen nápomocný anebo mu být poblíž, když mě bude potřebovat, ale to samozřejmě bylo myšleno jen obrazně a ne tak, že mě s sebou bude tahat až tam, do sídla toho ďábla, chtěl jsem tu pro něho být, pokud se tam něco zvrtne a ne být příčinou toho, že se něco zvrtne, tohle bylo zatraceně nedomyšlený a Brianovi to podle všeho absolutně nedocházelo... Anebo možná tohle byl Brianův ďábelský plán, jak dostat maminku do cvokárny a jak se zdá tak se mu to velice úspěšně podaří, už teď podle jejího výrazu hádám, že si odříkává kapitoly z bible a to možná, že i pozpátku a modlí se k bohu, abych se jí jenom zdál a ani nevíte, jak moc bych si já sám přál, aby tohle všechno byl jenom hodně velký zlý sen a já bych se tak nemusel téměř počůrat strachy!

---

Ale na druhou stranu zase musím uznat, že pokud mě tady Brian tak moc chce, tak to znamená, že mě opravdu miluje a že mi důvěřuje, ale především, že i on má strach a to i nejspíš větší než já sám a že mě zkrátka opravdu moc potřebuje mít u sebe a já se kvůli tomu musím zkrátka překonat a tohle mu dopřát... I když výrazy všech zúčastněných se zdají být... Nechtějte po mně prosím definici!

J: "Já ti říkal, že je to blbej nápad,"...Pošeptal jsem přes stisknuté zuby.

B: "Prostě se jen usmívej,"...Opáčil mi podobným způsobem v křečovitém úsměvu.

V ten moment bych snad i doběhl bosa až do Austrálie, jen abych se vzdálil z tohohle satanského pozemku, ale na Brianovi bylo vidět, jak moc potřebuje abych tu s ním zůstal, i když nahlas by to ani za mák nepřiznal a tak jsem překonal všechno, co se dalo, včetně potřeby se z nervů pozvracet a odvážil jsem se k pár slovům...

J: "Dobrý den."

Myslím, že tohle slovní spojení se v tuhle chvíli ani trochu nehodilo, ale co jsem jim jako sakra měl říct? Zkrátka nejednodušší je začít slušně i když druhá strana asi nebude tak moc přívětivá, už jen z pohledu, kterým mě právě paní Kinneyová vykuchala, se to dá přímo krásně vyčíst!

B: "Jde ti to skvěle,"...Pošeptal mi ironicky.

J: "Běž do prdele,"...Pošeptal jsem mu zpátky.

B: "Moc rád, ale myslím, že tady to nepůjde."

Co jiného bych od něho mohl očekávat, než sexuální zakecávání! Kdybych si to právě teď mohl dovolit tak mu snad o hlavu omlátím jednoho z těch Ježíšů, co jí tu visí na zdi, ale přeci jen mám ještě nějakou úctu, takže si to jednoduše nechám na doma a rozhodně to bude stát za to, to slibuju!

Matka: "Briane?"

Ten tón! Bože, ten tón snad nadosmrti nezapomenu! Bylo to tak chladné a plné nenávisti a to jen řekla jeho jméno, ten pohled jakým se na něho i na mě dívala, byl přímo děsivý. V ten moment, jako bych pochopil, jak moc těžké dětství Brian s touhle megerou musel mít a i přesto jí pořád miluje a za to ho já obdivuji, za to, jak velké srdce má a hlavně odvahu a trpělivost, protože být to já tak už bych jí dávno někam poslal a ta chuť to udělat za něj tu opravdu je, ale i když jsem slíbil, že tu pro něho vždycky budu, tak tohle jen mezi nimi.

B: "Co?"...Snažil se držet na uzdě.

Matka: "Můžu s tebou mluvit o samotě?"

B: "Samozřejmě."

Zašeptal mi, že to bude v pořádku a že je hned zpátky a pak se s ní vydal do kuchyně a mně okamžitě bylo jasné, že z tohohle stoprocentně nevzejde nic dobrého a já jsem byl absolutně neschopný Brianovi pomoci.

Nejprve bylo slyšet, že si jen povídají, ale nic konkrétního jsem nezaznamenal, ale po chvilkách se jejich hlas, no především její hlas zvyšoval a ve finále už jsem byl schopný plně rozpoznat každé slovo a smysl celého jejich rozhovoru... Bylo to jen samé, že mě tady nestrpí a že oba shoříme v pekle, že prý jsme zkazili její den a že pokud tady chce zůstat tak mě musí poslat pryč!

Nemohl jsem to nijak ovlivnit a rozhodně ne změnit, a i když Brian na ní a i na celou svojí rodinu nadává, pořád je to jeho rodina, ačkoliv naprosto nenávidění schopná, ale tohle jsem mu udělat nemohl, aby si musel vybírat mezi mnou a nimi, takže jsem raději rychle odešel pryč a nechal ho tam ve spárech těch monster. Já prostě věděl, že takhle to bude nejlepší, protože moje přítomnost by mu to akorát zhoršovala.

Jakmile jsem se doplahočil domů tak jsem se sesunul na pohovku a jen hleděl do prázdna před sebe, jako nějaký zbabělec a začínal jsem litovat toho, že jsem ho tam jen tak nechal, ale neměl jsem prostě na výběr, on svou mámu může nenávidět sebevíc, ale i tak jí miluje a já vím, že kdyby si musel vybrat, tak si vybere mě, ale uvnitř něho by byl kus, který by se za to nenáviděl, že si nechal vzít šanci být s mámou alespoň trochu zadobře, takže tím, že jsem odešel jsem ho nemusel nechat si vybírat a za to mi bude určitě vděčný.

Nechápal jsem to, co se stalo asi za čtvrt hodiny po mém příchodu, ale pokud se mi to jen nezdálo tak se právě otevíraly dveře a v nich stál bezprostředně Brian, nedokázal jsem si to nijak vysvětlit a má odvaha se ho na to zeptat nesahala nijak moc daleko, ale udělat jsem to musel...

J: "Co tady děláš, Briane?"

B: "Co bych tu asi měl dělat? Jsem ve svém bytě."

J: "Ty víš, jak to myslím, tvoje máma..."

B: "Si může políbit zadek."

J: "Měl by ses tam vrátit!"

B: "A to proč?"

J: "Připravoval si se na to, koupil si jí dárek a..."

B: "Neboj, ten jsem po ní hodil."

J: "Cože si udělal?"

B: "Hodil jsem po ní ten zpropadenej křížek a Claire jsem do ruky nacpal ty růže a řekl jí, ať se s nima udusí."

J: "Briane, ty ses zbláznil!"

B: "To už dávno."

J: "Proč si to udělal?"

B: "Chtěli abych si vybral, abych potlačil to, co jsem, a je bych si zkrátka vybrat nemohl, ne pokud mě nemůžu přijmout takového, jaký jsem... Jaký jsem s tebou."

Nebyl jsem absolutně schopný žádného slova, to, co mi řekl, bylo snad lepší než jakékoliv "Miluji tě!" z tohohle bylo cítit naprosto všechno - jeho city ke mně, jeho důvěra, jeho potřeba mě mít u sebe a to se ani nedalo k ničemu přirovnat!

Kdo by to byl řekl, že se z jednoho dne s ďáblem stane den, kdy mi Brian Kinney řekne, jak moc pro něho znamenám a že si prakticky vždycky vybere mě!