BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Tohle je opravdu vražedný pocit, protože vědět, že je Brianovi zle je přímo nesnesitelné, ale za tu jeho tvrdohlavost bych ho nejradši zavraždil. Ale on je přece Bůh, kterého nikdy nic nepřemůže, na všechno si stačí sám a nechat někoho, aby se o něho postaral, to je přece mimo jeho ligu. Takže teď radši bude v Kinneticu trpět, jen aby mi dokázal, že měl pravdu, ale já mu, i když nerad přeju, aby mu bylo ještě hůř za to, jak si se svým zdravím zahrává!
Debbie: "Sunshine, nemysli na to."
J: "Ale já musím, co když se mu něco stane?"
Debbie: "Je to Brian Kinney, ten je z oceli."
J: "Já vím, ale stejně, asi bych mu měl zavolat."
Debbie: "A čeho by si tím docílil? Jen dalších poznámek a připomínek."
J: "Máš pravdu, chtěl to, tak ať se v tom teď pořádně vykoupe a třeba si to příště bude pamatovat."
Debbie: "Sice by se musel stát zázrak, ale doufat v to můžeme."
Opravdu jsem se snažil to nedělat, ale i přesto jsem neodolal a dál jsem dumal nad tím, jak teď Brianovi asi je, jestli je v pořádku a zda se co nejdříve uzdraví. V hlavě už jsem měl vymyšlenou celou strategii a plán, jak se ho budu snažit dostat zpět do jeho kůže v podobě samého zdravého jídla a hodně odpočinku v posteli, i kdybych ho do ní tentokrát měl opravdu přivázat, protože ten pocit, že se mu každou chvíli může něco stát nebo se snad jeho stav může zhoršit, mě málem zabil.
Nejhorší na to všem ale bylo, že i mně nebylo nejlíp, sice jsem na tom nebyl tak hrozně jako Brian, ale i tak pro mě stát na nohou bylo dost vyčerpávající. Ale spíš jsem to dával za vinu tomu stresu, který mi Brian způsobuje, než tomu, že by mě taky zastihla nějaká nechutná nemoc, takže jsem se na to snažil nesoustředit a pokračoval jsem v práci, i když mě to dost otravovalo a měl jsem nutkání si pro Briana dojet a dostat ho do postele, ale to byla větší pravděpodobnost, že mi pořídí psa, než že mě nechá se o něho postarat.
Debbie: "Justine, jsi v pořádku?" zeptala se když jsem se doslova složil na židli s výrazem pod psa.
J: "Jo, je mi dobře."
Debbie: "Ale vypadáš hrozně, vždyť jsi úplně bledý."
J: "To nic není, Brian je tady ten nemocnej, já jsem jen někdo, kdo se o něho strachuje."
Debbie: "Jo, ale nemusíš se mi tady složit."
J: "Jsem v pohodě, Debb, opravdu."
Debbie: "Tak dobře, ale kdyby něco tak řekni."
J: "Budeš první, kdo se to dozví."
Debbie: "To doufám," pohladila mě po tváři a šla obsluhovat.
Ještě chvíli jsem poseděl a snažil se trochu vzchopit a poté jsem se zase vydal vstříc pracovním povinnostem, ale už po nějaké chvíli jsem zjistil, že tohle rozhodně nefunguje, pletly se mi objednávky a hlava mi vysílala bodavé signály, že s ní není něco v pořádku, zatímco jsem se doslova motal mezi stoly. Ten chlap mě asi opravdu jednoho dne zabije a to ani nemusí být v mé přítomnosti, stačí mi vědomí, že na tom není nejlépe a hned se udělá špatně i mně, všechno mu to zatím perfektně vychází.
Debbie: "Tohle už se mi přestává líbit, vždyť jsi jak chodící mrtvola."
J: "Já to zvládnu."
Debbie: "To zkoušej na někoho jiného a běž domu."
J: "Ale, Debb, sama to tu nezvládneš."
Debbie: "Vzhledem k tomu, jak vypadáš, tak by si stejně za chvíli odpadnul a já si když tak umím zařídit pomoc."
J: "Ale..."
Debbie: "Žádné ale a běž už konečně."
J: "Děkuju," vlastně se mi ulevilo, že můžu jít domů.
Debbie: "Není za co. A vyřiď mu, že je to pitomec a že díky němu se stresuješ a pak vypadáš jak před smrtí."
J: "Moc rád bych mu to vyřídil, ale pokud chci jak před smrtí jenom vypadat, tak to nebudu riskovat."
Debbie: "Tak mu to alespoň naznač."
J: "Pokusím se," zasmál jsem se.
Měl jsem pocit, že se blahem rozplynu i navzdory tomu, že mě domů čekala ještě nějaká ta vzdálenost a čím víc jsem se blížil ke svému cíli, tím líp mi bylo, takže jsem svůj stav rozhodně mohl přičíst na účet Briana Kinneyho, který mi způsobuje takové nervy úplně zbytečně, jen aby mi předvedl svojí vytrvalost a odolnost vůči veškerým nemocem. A ještě víc mě to nervuje z důvodu, že jeho organismus je teď značně oslabený vzhledem k nedávno prožité rakovině a on si s tím takhle klidně zahrává a vůbec nebere ohled na to, že o něho mám opravdu strach a kdybych ho měl ztratit, tak by mě to ne snad, ale určitě zabilo.
Kdybych tak tušil, co mě čeká, až otevřu dveře, tak bych se snad domů těšil ještě víc a rozhodně bych i víc spěchal. Nemohl jsem uvěřit tomu, že Brian teď opravdu leží v posteli a spí, teda pokud se tomu chrápání dá říkat spaní a rozhodně ani nevypadal jako ve spánku, ale jako v kómatu a kdyby se mu nezvedal hrudník, tak bych snad i věřil, že už není mezi námi. Bylo mi jasné, že mu muselo být opravdu mizerně, pokud se sám dobrovolně vrátil domů a skončil takhle zachumlaný v peřinách. Pohled na něho mě doslova ničil, celý se třásl zimou a byl bledý, jak ta nejbělejší stěna a já nemohl udělat vůbec nic, jak bych ho z toho utrpení vysvobodil, protože jsem věděl, že ať už bych udělal cokoliv, tak bych se dočkal tak maximálně výčitek v podobě, že nepotřebuje, abych o něho pečoval, takže jsem se, ačkoliv nerad vzdálil do koupelny a dal jsem si jednu příjemnou sprchu, která mě alespoň trochu zbavila těch nervů a nepříjemného pocitu v žaludku.
Následně jsem se vrátil zpět do ložnice a i když jsem věděl, že tím hodně riskuju svoje zdraví, tak jsem se k němu přitulil, abych mu poskytl alespoň trochu tepla mých horkým tělem ještě z vroucí sprchy. Brian se ke mně okamžitě víc natisknul, ačkoliv byl očividně ve velmi hlubokém a alespoň trochu vysvobozujícím spánku, ale asi nejspíš jen instinktivně šel za teplem, které mu v tu chvíli mohlo poskytnout moje tělo a poté ještě mé dlaně, kterými jsem se jej snažil zahřát třením o jeho kůži. Ale netrvalo dlouho a i já jsem se po nějaké chvíli nacházel v hlubším spánku, který mi mohl trošku napomoci k lepšímu pocitu, než je ten vražedný.
B: "Sakra, Justine!" bylo to řečeno takovým tónem, který by probudil i mrtvolu, takže jsem okamžitě reagoval.
J: "Co, co je?" zeptal jsem se značně rozespale.
B: "To chceš, aby ti bylo taky špatně? Nemůžeš se na mě přece takhle tisknout."
J: "Tak za prvé, to ty ses tisknul na mě a za druhé, já mám dobrou imunitu."
B: "Jo, ale ty jsi byl ten, kdo si ke mně lehnul a o té imunitě, myslel jsem si to samé."
J: "Takže jsem si jako měl lehnout na pohovku anebo ještě líp na zem a copak už si usoudil, že jsi opravdu nemocný?"
B: "Pokud by to zajistilo, že budeš zdravý, tak klidně a ne nejsem nemocný, já ani význam toho slova neznám."
Takhle bychom se mohli dohadovat celou věčnost a stejně by nakonec ani jeden nevyhrál, takže nemělo smysl s našimi mozky v tomhle pokračovat, tak jsem tomu přistřihl křídla.
J: "Fajn, vzdávám se, jsi ten nejzdravější chlap na celém širém světě."
B: "Čekal jsem, kdy si to uvědomíš."
J: "Ale jen dotaz - co, že jsi tady a ne v Kinneticu?"
B: "Ukázalo se, že dnes tam pro mě není žádná práce."
J: "Jo, jasně."
Vzdálil jsem se do bezpečné vzdálenosti z ložnice do kuchyně, protože kdybych tam s ním zůstal jen o minutu déle, tak bych ho pravděpodobně zadusil polštářem.
Měl jsem hlad, takže jsem tam začal něco vytvářet a hlavně něco, co mu pomůže postavit se zase na nohy a nevím nic o tom, že by kuřecí polévka někdy někomu ublížila a jsem připravený jí do něho dostat klidně trychtýřem. Ale během mých kuchařských dovedností mě zase zastihla ta nesnesitelná tupá bolest hlavy a ještě s dalším velmi oblíbeným symptomem v podobě motání se a žaludek se taky nezapomněl zapojit. Ale ani trochu jsem si nechtěl připustit, že by mě zastihlo to samé, co Briana, stačí mi jen si představit ten jeho škodolibý výraz a mám husinu... ale počkat, já ji opravdu mám a nejen z představy, ale mám pocit, že taky z toho, že doslova hořím. Ale ne, Justine, ty jsi tady ten zdravý a Brian ten nemocný, takže do něho jdi nalít tu polévku a vše bude v pohodě.
Zamířil jsem s miskou této dobroty za Brianem do ložnice posadil, jsem se k němu na postel a doslova jsem nabral lžíci a začal s ní směřovat k Brianovým ústům...
B: "To si děláš prdel, ne?"
J: "Proč?"
B: "Nehodláš mě snad krmit?"
J: "A sníš jí sám?"
B: "Pokud se vyhnu něčemu tak ponižujícímu, tak mi bude ctí."
J: "Fajn, dobrou chuť," vrazil jsem mu misku do ruky.
Chtěl jsem se zvednout a zamířit i sobě pro jednu porci, ale v momentě, co jsem se dostal na nohy, se mi zamotala hlava a to zapříčinilo, že jsem zase hodně rychle skončil zpátky na posteli a téměř jsem vyhodil obsah svého žaludku.
B: "Justine, jsi v pořádku?"
J: "Jako nikdy."
B: "Vždyť vypadáš hrozně."
J: "Děkuju, ale ten nemocnej jsi tady ty, tak mě nezkoumej a jez."
B: "Přestaň, Justine, vždyť jsi úplně bledý."
J: "Jo, protože mě nervuješ, tak už mě nech!"
Nechtěl jsem na něho takhle vyjet, ale nedokázal jsem si připustit, že bych mohl být taky nemocný, jenže v momentě, co jsem se mu chtěl omluvit, tak se můj žaludek rozhodl, že se mnou dál nebude spolupracovat a během chvíle se záchodová mísa změnila v mojí nejlepší kamarádku. Následně jsem se vrátil zpět do ložnice a už jen z Brianova výrazu jsem usoudil, že si to náležitě užívá...
B: "Tak co pořád zdravej anebo v jiném stavu?"
J: "Haha, vtipný."
B: "Polívku?" natáhl ruku, ve které držel misku a tak nějak láskyplně se na mě usmál.
J: "Moc rád."
B: "Tak pojď ke mně."
Lehl jsem si k němu a konečně jsem se k němu mohl i přitulit, aniž bych se bál, že něco chytnu, protože už bylo pozdě. A tak jsme jak dva pitomci leželi v posteli a vzájemně jsme se krmili kuřecí polévkou. Tohle by se normálně mělo někam zapsat, jen jsem ale zvědavý, kdo se teď postará o nás, když jsme oba jaksi indisponovaní...
No comments:
Post a Comment