BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Copak tohle může být ještě horší? Můžu být já ještě horší člověk, než už jsem? Vždyť já ho prakticky vyhnal ze svého života... Zase, ale nejspíš už naposledy! Teď to řekl s takovou jistotou! "Je mezi námi nadobro konec." Ta slova se do mě doslova zaryla, chtělo se mi brečet, možná i umřít! Nikdy jsem se necítil hůř, jako by mi z hrudi vyrval srdce a zahodil ho! Tak jsem se v tu chvíli cítil a nemohl jsem to změnit! Byla to moje vina, řekl jsem něco co ho donutilo na mě chtít zapomenout! "Já tě nikdy neměl." Bože jak jsem to vůbec mohl říct? Vždyť já ho měl, měl jsem ho celého a on měl mě, ale díky mé sobeckosti jsem ho ztratil! Odešel a ani se neohlédl, ale proč by vlastně měl? Neměl za čím, nezasloužil jsem si ani aby se na mě naposledy podíval! Zničil jsem ho, zničil jsem to co jsme měli, zničil jsem náš vztah, zničil jsem naší lásku! Naprosto všechno a to jen proto, že moje ego mi nedovolilo říct mu své city, chovat se k němu lépe, milovat ho tak jak si zaslouží! Upřednostnil jsem sebe před ním! Jako obvykle! Zahodil jsem ten plamínek naděje, který ve mně vzplál když jsme spolu měli sex v Babylonu a pak ještě u mě doma, prostě jen tak jsem ho zahodil! Když jsem ho uviděl mezi těmi dveřmi a on se na mě pak vrhnul s takovou vášní, tak jsem opravdu věřil, že se to děje, že se ke mně opravdu vrací a že už nikdy neodejde! Ale pak jsem to zase podělal tak jak to umím jenom já, možná ještě víc! Nechtěl jsem, ale udělal jsem to, zase jsem se nekontroloval a řekl věci, které jsem nechtěl, které jsem věděl, že mu ublíží! Donutil jsem ho mě nenávidět! Sakra, do hajzlu! Já jsem takový idiot! Chtělo se mi brečet, neovladatelně brečet, ale zase se mezi mě a můj pláč postavilo moje ego, které to nedovolilo! Nevěděl jsem, co mám dělat, nevěděl jsem, jestli už náhodou není pozdě na to něco udělat!
Ráno jsem vstal anebo se spíš neochotně vyhrabal z postele, dal si horkou sprchu na odreagování a pak jsem se zhruba dvě hodiny snažil vymyslet plán na dnešní den... Babylon? Ani omylem, Alkohol? Ne díky, Sex? Ani na ten jsem nemohl ani pomyslet, když jsem ho nemohl mít s Justinem! Absolutně jsem nevěděl jak naložím se svým životem anebo s tím co z něho zbylo! Nechtěl jsem s nikým být, ale zároveň jsem nechtěl být sám! Ale ze všeho nejvíc jsem ho chtěl vidět, alespoň pár vteřin nic víc, tak moc jsem to potřeboval až jsem myslel, že z toho zešílím! Prostě jsem do té jídelny musel zajít i navzdory tomu, že jsem Debbiin vražedný výraz nechtěl vidět, ale Justina jsem potřeboval vidět! On mě pravděpodobně ne, ale to mi bylo jedno... Já ho potřeboval!
Otevřel jsem dveře, zaregistroval první volné místo a zamířil si sednout. Ještě jsem ani neseděl a už se u mě nacházela rozhněvaná Debbie...
Debbie: "To nemyslíš vážně, Briane."
B: "Co? O čem to mluvíš?"
Debbie: "Jak se opovažuješ sem lézt po tom, co jsi mu udělal?!"
B: "To už se jako nemůžu ani najíst?!"
Debbie: "V mojí jídelně ne!"
B: "Na to ti kašlu Debb... Jsi jak šílená."
Debbie: "A ty jsi idiot... Okamžitě vystřel!"
J: "Můžete se uklidnit! Všichni na vás koukají,"...Odněkud přiběhl.
Debbie: "Nemůžu Sunshine, nemá tu co dělat."
J: "Debb já to vyřeším... Běž pracovat."
Debbie: "Ale Justine..."
J: "Prosím."
Debbie: "Dobře,"...Naštvaně odpochodovala.
B: "Co snědla proboha?"...Já jsem opravdu idiot.
J: "Měl bys jít, než tě něčím zabodne."
B: "Anebo ty?"
J: "Běž, Briane."
B: "Justine..."
J: "Co?!"
B: "Nic."
J: "Fajn."
Jestli tohle je peklo určené pro Briana Kinneyho tak je opravdu pekelné! Ze všech stran se na mě někdo zlobí a nenávidí mě... Debb mě nenávidí, Justin mě nenávidí... Dva lidi, kteří pro mě tolik znamenají se na mě nemůžou ani podívat, protože jsem ta nejhorší napodobenina člověka, já si ani nezasloužím pojmenování člověk... Debb měla pravdu! Jsem opravdu chodící bezcitná mrtvola!
Oba mě vyháněli pryč, ale já nechtěl odejít, ne pokud si mám ještě někdy zasloužit alespoň jejich respekt, tím že bych odešel bych ničemu nepomohl, akorát bych se vzdal a to je něco co jsem si zakázal.
Seděl jsem dál na místě a očima jsem tikal z Debbie na Justina, z Justina na Debbie! Oba se mě snažili ignorovat, ale zároveň se na mě pořád dívali... S odporem! Opravdu to bylo k nevydržení tam sedět a sledovat tu jejich nenávist, ale nedovolil jsem si brečet a ani odejít, musel jsem být silný, musel jsem je nechat si na mě vybít zlost, protože jsem si to zasloužil a byla to jediná možnost jak si k nim zase najít cestu! Po nějaké době se jeden z nich rozhodl se mnou promluvit...
J: "Hodláš tu sedět ještě dlouho?"
B: "Jen do doby než mi bude odpuštěno,"...Ani nevím jak, ale prostě jsem to řekl.
J: "Pochybuji, že ti Debb dneska odpustí."
B: "Ale já nečekám jen na její odpuštění."
J: "Přestaň, Briane."
B: "Ale proč? Já se tu snažím, nevidíš?"
J: "Trochu pozdě nemyslíš?"
B: "Lepší pozdě než nikdy."
J: "Už si měl hodně příležitostí... Teď už je pozdě."
B: "Takže spolu už nikdy ani nepromluvíme?"
J: "Vždyť spolu mluvíme."
B: "Myslím bez toho tvého jedovatého jazyka a vražedného pohledu."
J: "A cos čekal, Briane?"
B: "Doufal jsem, že... Já nevím, Justine... Jen nechci, aby to mezi námi bylo takhle."
J: "Na to si měl myslet dřív... Musím se vrátit do práce."
B: "Justine prosím,"...Chytil jsem ho za ruku.
J: "Nedělej to těžší než už to je,"...Vysmekl svou ruku z mé.
B: "A co mám udělat?"
J: "Odejít."
To byl poslední hřebíček do mé rakve, už jsem tam nemohl dál být! Už je opravdu pozdě na napravování! Justin mi to dal dost jasně najevo! Už o mě nestojí! Nikdo o mě nestojí! Všichni si myslí, že jsem zkáza lidstva! Vlastně si to ani myslet nemusí, já takový jsem!
Vydal jsem se zpět domů a začal jsem nasávat, lil jsem to do sebe doslova proudem a tak nějak jsem doufal, že mě to zabije! Už jsem neměl důvod žít! Všichni mě nenávidí! Nikdo pro mě už ve svém životě natož v srdci nemá místo! Vše špatné co jsem za život udělal se mi teď vrátilo ve dvakrát větší míře!
"Halo! Je tu někdo?!" Do hajzlu! To už jsem zase nezamknul? Pomyslel jsem si v duchu... Kvůli alkoholu v krvi jsem nemohl identifikovat osobu, které patří ten hlas a tak jsem se neohrabaně dostal z postele a vydal se to zjistit...
B: "Do prdele! Co tady děláš?"
Debbie: "Jen s tebou chci mluvit."
B: "Už si toho řekla dost."
Debbie: "Já vím a já... Přišla jsem se omluvit,"...Jen jsem na ní nevěřícně zíral.
B: "Omluvit?"
Debbie: "Ano Briane omluvit... Neměla jsem se k tobě tak chovat, teď už to vím."
B: "Víš Debb už jsem něco málo vypil, takže nemohla by si mě štípnout abych si byl jistý že nemám halucinace."
Debbie: "Ty jsi pitomec,"...Začala se smát.
B: "Nechápu to Debb, myslel jsem, že mě nenávidíš."
Debbie: "Briane můžu na tebe být sebevíc naštvaná, ale nikdy tě nedokážu nenávidět... Vždyť si můj syn."
B: "Pěkně nepovedený syn co?"
Debbie: "Nikdo není dokonalý."
B: "Jo, ale kdyby mě někdo označil jako satana, tak by tím satana urazil."
Debbie: "To nejspíš jo."
B: "Jo... Ale co tě přimělo změnit názor?"
Debbie: "To že jsem si uvědomila, že si Brian Kinney."
B: "A? To není zrovna objev roku."
Debbie: "To sice ne, ale je to tak... Ty si chlap, který dělá rozhodnutí, která ničí jiné lidi, ale tebe samotného ničí nejvíc, protože si myslíš, že jsou správné do chvíle než si uvědomíš, že to tak není... A měl jsi pravdu, když jsi říkal, že bych se měla zajímat i o to jak je tobě... Byla jsem slepá."
B: "To už je jedno Debb."
Debbie: "Není, Briane... Mně to není jedno, chci vědět, co se ti honí v hlavě... To vlastně vím, jen chci vědět, jak na tom jsi?"
B: "Popravdě? Dost mizerně... Podělal jsem to Debb, absolutně podělal."
Debbie: "Ještě není pozdě na to, to napravit."
B: "Právě že je, dnes mi to dal dost dobře najevo."
Debbie: "Potřebuje čas... Není to pro něho jednoduché."
B: "To je právě to, on potřebuje čas, ale já ho nemám... Každou minutu strávenou bez něho si připadám hůř a hůř... Já prostě... Jsem idiot, totální idiot,"...Už jsem měl doslova nakrajíčku.
Debbie: "To jsi Briane, ale to nemění nic na faktu, že díky němu jsi lepší člověk a on je díky tobě šťastnější... I když si to ani jeden z vás nechce přiznat."
B: "Ale já ho ztratil,"... Prostě se stalo to čemu jsem se tak moc bránil a alkohol tomu taky dost napomohl...
Doslova jsem se složil do její náruče! Jako malý kluk jsem za rodiči nemohl běžet s bolístkou nebo s nějakým trápením anebo se prostě jen tak vybrečet, protože ve většině případech jsem brečel kvůli nim anebo by je to stejně nezajímalo atak jsem vždy brečel v bezpečí svého pokoje anebo taky v bezpečí Maikeyho náruče! Ale teď tu byl konečně někdo, komu jsem se nebál ukázat své emoce, protože byly neovladatelné atak mě Debb jen svírala v náruči, hladila po zádech a se slovy, že všechno bude v pořádku, se mě snažila zbavit mé bolesti! Konečně jsem se zase cítil trochu milovaný!
No comments:
Post a Comment