BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Vždycky jsem věřil, že člověk se narodí, žije aby něco udělal a potom umře! Pro lásku u mě nebylo místo! A proč taky? Bez ní je všechno snažší! Nikdo vás nezklame, nic vás nebolí a nemáte za nic a za nikoho zodpovědnost! Prostě jste volní! A na tom jediném mi vždycky záleželo, abych byl volný, aby mě nikdo nekontroloval, neovlivňoval a neřídil můj život! Láska pro mě byla zbytečností! Asi se možná zarazíte nad minulým časem, ale je to tak... Byla! Teď už si nejsem tak jistý, že láska je ten nejhorší pocit, který člověk může cítit!
Vždycky když si vzpomenu na Justina tak to bolí, tak moc, že i dýchat je pro mě těžké, jako by do mě naráz někdo zabodal tisíce nožů a zarážel je čím dál tím hlouběji a já nemůžu udělat nic, abych to zastavil! Ta bolest je nesnesitelná! Ale zároveň mě ty vzpomínky udržují při životě! Vždycky si vzpomenu, že to byl on, kdo mi ukázal význam slova láska!
Jenže já jsem nikdy neměl odvahu mu to říct a tak jsem ho ztratil! Řekl, že už nechce čekat, že už je vyčerpaný z toho jak se k němu chovám, že už se mnou nemůže strávit ani jednu jedinou minutu i navzdory tomu, že mě miluje, ale to byl taky prý důvod proč mi musel říct sbohem! Proto, abychom oba mohli žít svým životem a byli šťastní, tak jak my si představujeme! Jenže to nevěděl, že můj život bez něho nemá smysl!
Už je to půl roku, co se takhle rozhodl a odstěhoval se pryč s tím, že takhle to dál prostě nejde a prakticky mi zabouchl dveřmi před nosem! Nastěhoval se zpátky k Jennifer, prý do doby než vymyslí co dál, ale dal mi vlastně najevo, že už se ke mně nechystá vrátit! Nemusel mi to ani říkat, stačí ho sledovat flirtujícího s jinými v Babylonu a tím jak se mě snaží ignorovat, jako by i to, že mě musí pozdravit, když mě potká, mu lámalo žebra a to mě ničí víc než cokoli jiného! Dal bych všechno za to, aby se mi vrátil, ale pokud cítí, že je takhle šťastnější, tak ho musím nechat! Musíme každý žít svým životem a snažit se zapomenout na toho druhého, i když to je pro mě vlastně nemožné!
Ale jak mám kurva zapomenout, když tady teď tancuji s nějakým trickem a místo toho, abych se soustředil, že se mi snaží dostat do kalhot, tak se mu neustále dívam přes rameno, protože se za ním svíjí Justin v náruči někoho jiného a nebere ohled na to, že já stojím přímo před ním! Ale proč by měl on, když já něj ohled nikdy nebral a šel s kýmkoli, kdekoli, kdykoli!
Jen musím přestat tak zírat, protože jinak si všimne toho, jak moc mě ničí pohled na něj v náruči někoho jiného! Prakticky by mi teď spíš přišla vhod rána z milosti!
Maikey: "Ahoj Briane."
B: "Čau Maikey."
Maikey: "Víš, když na něho budeš takhle zírat tak ho stejně nezískáš zpátky... Musíš mu to říct."
B: "Cože?! Já na něho nezírám a už vůbec ho nechci zpátky."
Maikey: "Mě neoblbneš."
B: "Prosím tě na den kdy se ho zbavím jsem čekal tři roky, takže mi tu nemel tyhle sračky, buď tak hodnej."
Maikey: "Říkej si co chceš... Já vím svoje."
B: "A nechcete se ty a tvůj mozek vrátit zase k profesůrkovi... Ten na tebe bude mít větší náladu."
Maikey: "Neboj půjdu za ním hned jak tě dostanu domů."
B: "Umím se o sebe postarat."
Maikey: "Jo to jsem včera viděl."
B: "Tak jsem se trochu napil neposer se z toho!"
Maikey: "Kdyby trochu Briane, ale problém je, že trochu zbývalo k tomu, abychom se sešli na tvým pohřbu."
B: "Vážně Maikey nech mě bejt... Já si najdu cestu domů a i kdyby ne tak radši přečkám noc na ulici než žádat o pomoc tebe."
Maikey: "Fajn, fajn, tak si polib."...Naštvaně odešel.
Právě jsem si rozhádal posledního člověka, který po Justinově odchodu stál na mojí straně! Všichni jsou na mě teď naštvaný! Debb se mi pomalu nemůže podívat do očí, Lindsay si taky kdykoliv spolu mluvíme neodpustí jedovatou poznámku a klukům už taky lezu na nervy a teď i Maikey by mě nejradši poslal do pekla! A možná bych se tam měl i líp než na zemi, kde mi každej připomíná jak velký kretén jsem, že jsem si nechal utéct to nejlepší v mém životě!
Sedl jsem si na bar a z povzdálí sledoval jak se Justin lepí na toho týpka, který mu rukou cestoval pod tričkem a jazyk mu strkal až do krku div ho jím neudusil a já do sebe zatím lil jednoho panáka za druhým! Jako kdybych čekal kdy mě ten další konečně zabije a já se zbavím tohohle nesnesitelného pohledu na Justina šťastného beze mě!
Už jsem se na něho dál nemohl dívat, sám sebe jsem tím mučil a tak jsem vydal domů, což se mi nakonec nějak zázračně přes Maikevo řeči podařilo a ihned jsem upadl do říše snů... Nebo spíš do bezvědomí!
Ráno mě probrala obrovská střepina v mé hlavě, lépe řečeno kocovina a pak taky smutek, protože jsem si vzpomněl, že mi Justin vždycky připravil na kocovinu ten koktejl podle receptu jeho babičky, který sice chutnal jako chcanky, ale vždycky mi pomohl a hlavně byl od něho! Ta bolest dosáhla nejvyšího bodu v momentě co mi někdo zaklepal na dveře...
B: "Prosím tě řekni, že někdo umřel jinak zase můžeš jít."
Ted: "Tohle nebylo tak úplně plánované, ale Maikey mě přemluvil ať jdu zjistit jestli žiješ."
B: "A proč to nepřišel zjistit sám?"
Ted: "Po tom jak si ho včera odpálkoval?"
B: "Předpokládám, že to večer bude v televizních novinách, že?"
Ted: "Nemusel si na něho být tak hnusnej, jen se snaží pomoct."
B: "Ale já se o to neprosil... Nepotřebuju ho, nepotřebuju nikoho z vás!"
Ted: "Ani Justina?"
B: "Jeho už vůbec ne."
Ted: "Mistr ve lhaní, jinak nevím, jak jinak tě nazvat."
B: "Víš co Theodhore? Vrať se tam odkud si přišel než mě nasereš ještě víc,"...Zabouchl jsem mu dveřmi před nosem.
Proč mám pocit, že mě někdo chce zabít a to tou nejpomalejší a nejkrutější smrtí co existuje, protože jinak nevím jak vysvětlit to, že se celý můj život během šesti měsíců změnil úplně od základu!
I přes bolest jsem si na posilnění dal ještě ranního panáčka, abych nějak přečkal další den bez Justina a obrnil se proti případným útokům ostatních. I navzdory tomu, že jsem věděl kdo všechno se bude v jídelně nacházet jsem se tam vydal...
B: "Ahoj Debb."
Debbie: "Nazdar, co to bude?"
B: "Kafe a dva citrónové řezy."
Debbie: "Tak vydrž."
B: "Samozřejmě... Co jiného bych mohl čekat."
Debbie: "Co jsi říkal?"
B: "Nic zajímavého."
Debbie: "Fajn."
Vždyť to říkám i z pohledu na mě se jí udělá špatně! Kdyby tak věděla, jak moc jí teď potřebuju. Vždycky tu pro mě byla, když jsme se s Justinem nepohodli, ale teď jsem rád, že do mě nezabodne nůž.
Další věc, co jsem teď potřeboval, se odněkud vynořila...
J: "Ahoj Briane,"... Řekl chladně.
B: "Ahoj,"...Pokoušel jsem se o ten samý tón.
J: "Jak se máš?"
B: "Přímo skvěle."
J: "Tak to ti přeju."
B: "Děkuju."
J: "Nemáš za co."
B: "Neměl by ses vrátit do práce?"
J: "Neboj, jdu na to."
Popravdě kdybych ho neposlal zpátky do práce, tak bych asi neodolal a přisál se na jeho rty a to jsem si nemohl dovolit!
Debbie: "Jedno kafe a dva řezy."
B: "Díky Debb."
Debbie: "Máš za co."
B: "Pořád nasraná?"
Debbie: "Pořád idiot?"
B: "Chápu."
Debbie: "To mě těší,"...Pustila se zase do práce.
Můj život je opravdu jedno velký utrpení a právě teď bych na zlepšení nálady potřeboval to, co mi vždy bylo proti srsti... Trochu lásky!
No comments:
Post a Comment