BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Už hodinu jsme s klukama na cestě. Místo toho abych se bavil, tak jsem musel stále myslet na Briana. Pořád jsem musel myslet na to ráno, na to jak jsem se vzbudil a cítil jsem se příjemně... Brian si mě k sobě ve spaní tiskl, cítil jsem z něho tu lásku, viděl jsem jeho rty zakroucené do mírného úsměvu a nakonec jsem slyšel, jak říká Sunshine... Jen co to vyslovil mé vzrušení se ihned dostavilo, ale pak jsem si vzpomněl na to, co se stalo včera a mé vzrušení rázem opadlo.
Opatrně jsem se vykroutil z jeho sevření, abych ho nevzbudil a vylezl z postele... Rychle jsem se oblékl, udělal ranní hygienu, naházel potřebné věci do tašky, napsal mu dopis a chtěl jít, jenže, když už jsem stál u dveří a byl připravený odejít něco se ve mně sevřelo, atak jsem se k němu vrátil a jemně ho políbil na rty a na nos, pak jsem vzal tu tašku a rychle odešel, protože bych si to určitě jinak rozmyslel... Ale teď sedím v autě a pomalu a jistě toho začínám litovat.
E: "No tak Sunshine vykašli se na něho."
M: "Emmett má pravdu je to Brian, co si čekal, že ti to radostně odsouhlasí a pojede s námi?"
J: "Ne nečekal, spíš jsem doufal, že by jel kvůli mně."
T: "Tak to si doufat ani neměl, protože všichni víme jaký je Brian... Arogantní idiot, který myslí jen sám na sebe a na svoje potřeby."
E: "Tak to jsi vystihl naprosto dokonale. Víš, co je ale zvláštní? To že ti dal volno bez toho aniž bys mu to musel vysvětlovat."... Smál se Emmett, ale mně do smíchu nebylo.
T: "Taky mě to překvapilo, už jsem se začínal bát, že mi ho nedá, ale on se mě jen zeptal na jak dlouho a to bylo všechno a pak mi ještě řekl, vypadni dřív, než si to rozmyslím, tak jsem vzal nohy na ramena a poslech ho."
E: "Abych řekl pravdu, tak mi vůbec nechybí hlavně ta jeho arogance a blbý kecy."
T: "Vlastně jsem rád, že nejel."
J: "Máte pravdu... Pořádně si to spolu užijeme a na Briana se vykašleme."
E: "Tak se mi líbíš."
Mají pravdu, proč si kazit dny pomyšlením na Briana, když si to pak s ním můžu vyřídit. Určitě je v Babylonu a užívá si, tak proč bych si taky nemohl užít.
Zbytek cesty jsme se skvěle bavili, smáli jsme se, zpívali jsme písničky, které pouštěl Maikey a hlavně jsme se těšili až budeme na místě. Ted s Emmettem o něčem živě diskutovali, já a Maikey jsme je poslouchali a místama jsme se jim smáli.
Celou tu dobu jsem byl otočený na ně, jenže když jsem se otočil a kouknul se skrz přední sklo můj úsměv zmizel... Rychle jsem se kouknul na Maikeyho, který řídil a doufal, že to nějak ubrzdí... Jen se na mě se strachem a s lítostí podíval. Pochopil jsem. Ted s Emmettem zbystřeli. Okamžitě si všimli toho čeho já... Velkou rychlostí se na nás řítilo auto.
Všichni jsme se na sebe podívali... Podívali jsme se na sebe, jako kdybychom se loučili. Jenže já se loučil ještě s jednou osobou... Loučil jsem se s člověkem, kterého moc miluju, loučil jsem se s Brianem. Pak jsem ucítil velký náraz a slyšel pískání brzd. Po chvíli všude bylo ticho a já upadal do hluboké tmy.
Brian's POV
Celý den jsem byl doma a šíleně se bez něj nudil. Pořád jsem musel myslet na to, co mi napsal, pořád dokola jsem ten papír četl, až jsem si skoro myslel, se z toho zblázním. Snažil jsem se pracovat na jedné prezentaci, ale vůbec mi to nešlo, pak jsem si to ale uvědomil... Já jsem vážně vůl, že já jsem tomu Tedovi dal volno, kdybych věděl, co mají za lubem, tak bych mu ho určitě nedal.
Když už jsem se vážně nudil, tak jsem si pustil televizi. Vůbec jsem nepomyslel na to, že bych šel do Babylonu asi jsem se vážně musel zbláznit. Předtím bych neváhal a šel si užít, ale teď tu sedím, čumím na televizi a přemýšlím, jak dát všechno do pořádku a hlavně najít způsob, jak se Justinovi omluvit.
Z mého přemýšlení mě vyrušil telefon... Rychle jsem se zvedl a doufal jsem, že to bude Justin... Zklamaně jsem to zvedl... Justin to nebyl byla to jeho máma Jennifer...
B: "Dobrý večer, co potřebuje tak pozdě?"... Zeptal jsem se, nebylo zvykem, aby volala v jedenáct hodin večer.
J: "Ahoj Briane, moc se omlouvám, že volám tak pozdě, ale musím ti něco důležitého říct."
Celou tu dobu, co mluvila se jí klepal hlas, vůbec jsem tomu nerozuměl.
B: "To nevadí. Co se stalo?"
J: Briane... Justin... Kluci... Oni,"... Brečela, přes její vzlyky jsem ji nerozuměl.
B: "Jenn, co se stalo? Co je s Justinem? Já vám vůbec nerozumím."
J: "Oni... Oni měli nehodu. Justin... Justin... On je v bezvědomí."
Teď brečela ještě víc a já k tomu neměl daleko. Jen, co to vyslovila, jsem se sesunul na podlahu. Nemohl jsem se hýbat, jen mi pořád znělo v hlavě, že je v bezvědomí. Zase jsem zklamal. Moje sluníčko, moje jediná láska, můj Justin, kterého moc miluju. Ne to není možný... Nemohl jsem tomu uvěřit. Kdybych jel s ním, mohl jsem ho ochránit. Zase jsem ho neochránil.
B: "Kde... Kde je?"
J: "Neboj, je tady v Pittsburghu."
Pak jsem se bál zeptat, jestli někdo z nich zemřel. Nechtěl jsem na to ani pomyslet, ale musel jsem to vědět. Moji kamarádi, můj nejlepší kamarád. Ne. Nechci na to myslet. Doufám, že jsou na živu. Můj strach o ně mi to nechtěl dovolit, ale musel jsem se zeptat.
B: "Co ostatní?"
J: "Emmett má zlomenou nohu a ruku, Maikeyho operuji a Ted má zlomenou ruku a pár škrábanců."
Oddychl jsem si a ucítil úlevu.
B: "Já tam hned přijedu, hned jsem u vás."
J: "Dobře."
Rychle jsem se zvedl a šel se obléknout... Ani ne za pár minut jsem byl v nemocnici. Jennifer ke mně okamžitě přiběhla a objala mě... Z jejího objetí bylo poznat, jak moc se o Justina bojí a jak moc mě tu potřebuje, proto jsem ji objal silněji, abych jí dal najevo, že jsem tu s ní. Po chvilce jsem se od ní trochu odtáhl, abych jí viděl do obličeje.
B: "Jak je na tom?"
J: "Má zlomenou nohu, všude samé škrábance a je v bezvědomí. Pane bože Briane, co budu dělat? Co když se všechno bude zase opakovat, co když bude mít zase ty svoje záchvaty hysterie, zase nebude chtít aby se ho někdo dotýkal, co když..."
B: "Tak to všechno zvládneme. Jednou už jsme to zvládli, tak to zvládneme i teď."
J: "Máš pravdu, zvládneme. Ty si taky jediný komu dovolí se ho dotýkat, ty jsi jediný, komu plně důvěřuje. Ty to zvládneš."
B: "Ne. My to zvládneme... Justin to zvládne."
Najednou se vedle nás objevila Debbie, ale ani jeden z nás si ji nevšiml.
D: "Jenn je to mi tak líto, ale neboj, on se z toho určitě dostane."
Jenn mě pustila a šla za Debbie.
J: "To doufám. Jak je na tom Maikey?"
Zrovna jsem myslel na to samé.
D: "Už je na tom líp, před chvíli skončili s operací. Z toho nejhoršího už je venku teď je u něho Ben."
Přistoupil jsem k Debbie a objal jsem ji. Musel jsem to udělat... Možná to nečekala a ani já jsem nečekal, že něco takového udělám, ale Debb je jako moje máma, kterou jsem nikdy neměl. Nikdy jsem neměl matku, která by dávala najevo, jak moc jí na mě záleží, a jak moc mě má ráda. Tohle všechno pro mě Debb dělala. Dávala mi lásku, dávala důvod cítit se potřebný, ona jediná mě znala takového, jaký jsem pod tou maskou, za kterou schovávám své city. Před ní jsem se nebál ukázat své slabiny. Trochu jsem se lekl, když mě pohladila po vlasech a po zádech.
D: "To bude dobrý Maikey už je na tom líp a Justin se z toho určitě dostane. Moc dobře víš jaký je Justin bojovník."
Musel jsem se pousmát, měla pravdu, je to bojovník... ten největší.
Pak jsem, ale řekl něco, čemu jsem nevěřil, že bych někdy vyslovil.
B: "Debb já mám strach,"... Nevěřil jsem vlastním uším.
D: "Já mám taky strach, ale já věřím tomu, že všechno bude zase v pořádku."
Já ani Debb jsme si nevšimli, že Jennifer odešla, ale když se vrátila, tak byla smutná a skleslá.
J: "Dnes nás k němu nepustí prý až zítra, ale ani to mi nemůžou slíbit."
Byl jsem fakt naštvaný, když už jsem se chystal jít si promluvit s tím doktorem, tak mě Jennifer zastavila.
J: "Briane, nedělej to, já jsem taky naštvaná, ale nedá se nic dělat běž domů já jdu taky, když tu budeme nocovat, tak nepomůžeme jemu ani sobě, stejně musím za Molly, musí mít strach, takže běž domu a pořádně se vyspi."
Chtěl jsem něco namítnout, ale zastavil mě Debbiin pohled... Raději jsem ji poslechl, rozloučil se s nimi a se strachem o Justina se vydal domů.
No comments:
Post a Comment