BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
To co se právě odehrálo nebylo plánované a prakticky se za to nenávidím a pravděpodobně to Brian cítí stejně, ale lepší ať ke mně cítí nenávist než lásku plnou bolesti! Ale musel jsem to udělat, byl to jediný způsob, jak ho ochránit před tím vším! Přede mnou anebo tím kým jsem se stal a potřebuju čas, abych se téhle části zbavil a byl připravený se zase vrátit ke své lásce! Šel jsem zpátky do jídelny a čekal, kdy na mě vystartuje Debbie a jako obvykle nezklamala a trvalo jí to jen pár vteřin!
Debbie: "Budeš na mě jen zírat anebo mi něco řekneš?"
J: "Co bys ráda věděla?"
Debbie: "Jaký je venku počasí? Co asi?! Brian!"
J: "Co je s ním?"
Debbie: "Já se z tebe snad zblázním... Vyřešili jste to?"
J: "Jestli tím myslíš, že jsme si řekli ahoj, tak jo."
Debbie: "Co tím myslíš, že jste si řekli ahoj? To jako že je mezi vámi konec?"
J: "Debb já to nevím... Chci s ním být, ale nemůžu."
Debbie: "Vy dva blázni, vy jste si souzeni, byli jste stvořeni jeden pro druhého, tak jak mi můžeš říct, že s ním nemůžeš být?!"
J: "Protože se nejdřív potřebuju sebrat!"
Debbie: "A to je něco, co musíš udělat jenom sám, s čím ti nikdo nemůže pomoct? Sunshine já tě znám, odjakživa si byl rád, když při tobě Brian stál a teď je z tebe tenhle zabedněnec!"
J: "Ty to nechápeš!"
Debbie: "Tak mi to vysvětli!"
J: "Brian miluje kluka, kterým jsem byl, který tu podle všeho ještě je a já udělám vše, abych ho dostal zpátky, protože nechci nic víc než se vrátit k Brianovi, ale teď nemůžu, ne dokud to nejsem já, protože by to stejně nemělo smysl, stejně bych mě zase něco popadlo a já bych utekl."
Debbie: "Tohle je celkem přijatelné vysvětlení... Ale uvědomuješ si, jak moc to musí Briana ničit?!"
J: "Nic mě netrápí víc, ale dokud to nebudu mít za sebou, ten soud a všechno ostatní, nemůžu nic dělat."
Debbie: "Když už jsme u toho soudu, řekl jsi mu to?"
J: "On to věděl, předpokládám, že mu to řekla Lindsay."
Debbie: "A přijde tam?"
J: "Ne!"
Debbie: "Ne? Jak to?"
J: "Zakázal jsem mu to."
Debbie: "Cože jsi?!"
J: "Slyšelas."
Debbie: "Sunshine, já tě zastřelím."
Nic víc neřekla a naštvaně se zase pustila do práce a já mohl pokračovat v hledání sama sebe! Nebo spíš ničení sama sebe! Byl jsem rád, že jsem se zase mohl vrátit do práce i přesto, že mám funkční jen jednu ruku a tím pádem můžu vykonávat jen polovinu práce, ale i tak je to osvěžující nebýt pořád zavřený u Debbie doma v jednom pokoji a myslet pořád jen na jednu osobou s kterou chcete strávit celou věčnost! Jenže tenhle sen mi během chvíle vzalo pár homofobních kluků a já už ani nevím, co chci nebo respektive vím, ale nevím jestli je to ještě vůbec možné, jestli už náhodou není vše ztraceno a já nemůžu dělat nic jiného než jen doufat! A to je přesně to, co právě teď dělám! Doufám, že se stane nějaký zázrak, který mi pomůže být tím, kým v hloubi duše pořád jsem a konečně budu moci být s mužem, kterého miluji!
DALŠÍ DEN
Kdyby existovala soutěž o nejnervóznějšího člověka, tak bych si určitě odnesl první místo! Byl jsem jak na trní, za pár minut se to mělo konat a já si připravoval výpověď, v hlavě jsem si pořád přehrával tu scénu a bylo mi z toho zle! Na chvíli jsem si myslel, že to nedokážu a nechám to být tak jak to je, že to vzdám! Jenže pak jsem si uvědomil, že jsem si slíbil, že budu bojovat a najdu toho kluka, kterým jsem byl a ten kluk nikdy nic nevzdal! Bojoval do poslední minuty!
Melanie: "Jsi připravený?"
J: "Mel, na tohle člověk není nikdy připravený."
Melanie: "Já vím, ale my to vyhrajeme."
J: "Pokud ano, tak to bude díky tobě."
Melanie: "Nebude, bude to díky tobě, ty jsi ten, který tu bojuje, který je odhodlaný čelit té bolesti, aby vyhrála spravedlnost."
J: "Děkuju."
Melanie: "Nemáš za co Justine... Tak jdeme na to?"
J: "Jdeme."
V momentě, co jsem vešel a spatřil ty hajzly, myslel jsem, že se zhroutím! Všechny ty útržky z té noci se mi promíjely před očima a drtily mě! Ale ještě horší pro mě bylo sledovat ty jejich výrazy - samolibé výrazy! Říkaly, že jim je všechno jedno, že oni jsou ti nejlepší a já jsem jen malej teplouš, že bych si zasloužil zemřít! To vše jsem z jejich tváří mohl vyčíst! A pak, když začali jeden po druhém říkat své výpovědi o tom jak jsou nevinní, že mě ani nepoznávají, že jsem si to vymyslel... Myslel jsem, že se neudržím a uteču! Chtělo se mi řvát, křičet, ničit, ale nemohl jsem! Musel jsem se ovládnout a být silný na to, co mě čeká! Melanie mi následně začala šeptat informace o tom co mě teď čeká a co musím říct...
Melanie: "Musíš jim říct všechno, rozumíš?"
J: "Co konkrétně?"
Melanie: "Konkrétně všechno, musíš popsat celou situaci, co stalo, co dělali... Já vím je to těžké, ale ty to zvládneš."
J: "To doufám."
"Pane Taylore, předstupte prosím,"...Vyzval mě soud.
Melanie: "Tak běž."
Sedl jsem si tam, složil přísahu a pak mi začali pokládat otázky. Chvílemi mi přišlo, že mě vyslýchá Al-Káida, ale já nebyl ani pořádně schopný odpovídat, byl jsem úplně mimo! Ani bych se nedivil, kdyby jim na mysl přišlo, že jsem si to vymyslel, ale bohužel jsem musel pořád sledovat ty šmejdy, prostě mi to nedalo a to zapříčinilo to, že jsem vypadal jako absolutní ulhaný hlupák! Ale pak přišla na řadu s otázkami Melanie a nějakým zázrakem se jí povedlo mě uklidnit a zdálo se, že vše jde ve prospěch mě! Jak jsem řekl, Melanie je nejlepší!
Melanie: "Můžete nám prosím popsat celou situaci."
J: "C-celou? Dobře."
Zhluboka jsem se nadechl a chtěl jsem začít vyprávět o té noci co mi změnila život, kdy jsem málem zemřel a následky si ponesu do konce života... Jenže v momentě, kdy jsem chtěl říct první slovo, jsem se podíval směrem ke vstupním dveřím, které se právě otevíraly a když jsem zahlédl člověka mezi nimi, věděl jsem, že teď už to stoprocentně nedokážu říct!
No comments:
Post a Comment