He Left Because of You! by Janča

BEZ VAROVÁNÍ

Justin zaslechl rozhovor Briana a Michaela (v epizodě 5x07) a nenechá to jen tak...

"Briane!" bosý a jen ve svém pyžamu Justin vyběhl z domu, snažíc se ho dostihnout. "Můžeš se sakra zastavit?"

Jenže Brian nevnímal a ani nemyslel, jediné, co chtěl, bylo se odtud co nejrychleji dostat pryč. Když se sem vydal, neměl ani ponětí, jak hořce svého rozhodnutí bude litovat.

Nejhorší na tom všem však bylo vědomí toho, že měl Michael pravdu... i když si sebevíc přál, aby za to mohl on, že ho Justin opustil, tohle bylo jenom a jenom na něm.

"Jesus... Briane, můžeš zatraceně..." jeho ruka pevně stiskla Brianovu paži. "Zastavit."

"Co?!" ohnal se Brian, pomalu si ani neuvědomujíc, že je to Justin. "Co chceš, Justine?"

"Co chci? Co chci?" Justin si odfrkl v úžasu. "Co to zatraceně mělo být, Briane?"

"Jen jsem řekl, co mi leželo na jazyku..."

"Spíš ses choval jako šílenec."

"Možná, že přesně to jsem," snažíc se vylovit klíčky od aut z kapsy se otočil ke svému autu. Potřeboval pryč.

"Tohle nemůžeš dělat... nemůžeš se takhle chovat."

"Jak přesně?"

"Vinit Michaela... ani nikoho jiného za něco, za co..." Justin se zarazil, uvědomujíc si, že tím, co chce říct, ničemu nepomůže.

"Za co si můžu sám... klidně to řekni."

"Briane," vydechl Justin téměř neslyšitelně a více se k němu přiblížil. "Michael nemůže za to, že jsem odešel. On mi nedal do hlavy všechny ty představy o manželství, rodinném životě... to je něco, co jsem v hloubi duše vždycky chtěl, jen jsem to potlačil... ale už zkrátka nemůžu předstírat, že to, co máme, mi stačí..."

"Už nemusíš... jsi volný. To jsi ostatně byl vždycky, neměli jsme zámky..."

"Na dveřích, jo já vím," povzdychl si. "Můžeš alespoň jednou brát něco vážně?"

"Pravděpodobně ne," Brian si neodpustil ironický úšklebek.

"Víš, Briane, tady ani tak nejde o to, že chci svatbu nebo dům nebo rodinný život... vždycky jsi byl pro mě dost i bez tohohle, vždycky jsem tě miloval takového, jaký jsi a vzdal bych se pro tebe všeho... ale už jednoduše nemůžu být s někým, kdo mě nedokáže milovat tak, jak chci být milován... s někým, kdo ta slova ani nedokáže vyslovit..." Justin s povzdychem přivřel oči. "To je to jediné, co jsem od tebe kdy chtěl... abys mě miloval."

"Od začátku jsem ti říkal, že na lásku nehraju."

"Yeah, hádám, že říkal. Máš pravdu. Věděl jsem, do čeho jdu... moje chyba. Asi jsem jen..."

"Doufal, že se změním? Kdy se konečně poučíš, Sunshine?" celou Brianovu tvář pokryla známá maska, kterou se ho snažil přesvědčit, že nic z tohohle ho nezraňuje.

Justin si jen odfrkl, nechápajíc, proč to Brian pořád dělá, proč se ho tak moc snaží odstrkovat a přesvědčovat, že poslední čtyři roky pro něj nic neznamenaly.

"Hádám, že už jsem se poučil," odpověděl, jasně dávajíc najevo, že přesně proto od něj odešel.

A Briana v tu chvíli jeho ironický úsměv opustil.

"Nevylévej si svou zlost na Michaelovi ani na nikom jiném. Není to jejich vina, že je mezi námi konec. Ty jsi ten, kdo mě přiměl odejít," s tím se Justin otočil k odchodu, snažíc se zatlačit slzy.

"Doufám, že najdeš to, co hledáš..." vykřikl za ním Brian. I přes to, jak upřímně to ve skutečnosti myslel, jeho hlas a ego ho zradili a tón jeho hlasu zbarvili do ironie.

A tak mohl jenom sledovat, jak od něj Justin odchází a nakonec bez ohlídnutí mizí v domě.

Nenáviděl se za to, ale snažil se sám sebe přesvědčit, že takhle je to stejně lepší... že to, co mezi sebou měli, opravdu nemělo budoucnost.

V hloubi duše ale věděl, že by dal cokoliv za to, aby byl schopný dát Justinovi to, co chtěl... ale nemohl...