Not The Usual Christmas // 3 //

Vím, že tak dlouho jste na nový díl VÁNOČNÍ!!! povídky asi čekat opravdu nechtěli, věřte, že ani mně to radost nedělá, ale nejdřív mi nebylo vůbec dobře a pak jsem na povídku neměla náladu, ale řekla jsem si, že je na čase s tím konečně něco udělat... takže moc děkuju za trpělivost a snad se bude líbit😔🥰

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Diagnóza byla jasná. Justin umíral. No, ne doslova, ale psychicky určitě. Rozhodně se tak totiž cítil, když jen tak tupě zíral do stropu a odpočítával minuty do příchodu Briana. Ne, že by snad mohl jít k němu a vrhnout se mu kolem krku přesně tak, jak si to poslední dvě hodiny představuje, ale už jen Brianova přítomnost a mluvení přes dveře by mu tohle všechno hodně zpříjemnilo. Opravdu si neuměl představit, že by měl být pozitivní a strávit takhle další dny v izolaci. Už teď se cítil naprosto mizerně.

Jsou sakra Vánoce! Právě teď má lítat mezi členy svojí rodiny. Stavit se u mámy na oběd. Pomoct Debbie se snesením sobů z půdy. Domluvit se s holkami na jejich každoroční návštěvu. Vydat se s Emmettem a Tedem do hospicu a udělat tam vánoční nadílku. Pomoct Mikeymu s balením dárků pro Bena, protože ten je v tom naprosto nemožný. Nacvičovat svůj sexy tanec pro Briana!

Tohle všechno má dělat a ne být zavřený, sám a v depresi. Zatraceně!

Vánoční svátky mají být to nejkrásnější období v roce, čas, který trávíte se svými milovanými, v klidu a pohodě. Ale to by ve světě nesměla být podělaná pandemie!

A i přes to, že Daphne byla na testech už včera, tak do teď nedostala výsledky, tudíž Justina čekalo při nejmenším ještě 24 hodin čekání a izolování se od okolního světa. Ale především od Briana. A to na tom všem nesnášel úplně nejvíc. 

Jeho depresivní myšlenky se však záhy zcela rozplynuly, když se ozvalo vyzvánění jeho telefonu. Tak moc chtěl s někým mluvit a to klidně o čemkoliv. Teda až na tu malou maličkost v podobě toho, že je možná pozitivní.

"Anoo?" ozval se radostně a možná přehnaně hlasitě do telefonu.

"Jesus Christ, Sunshine! Možná jsem stará, ale sluch budu ještě potřebovat."

"Oh, promiň, Debb, jen jsem tak rád, že voláš."

"No jelikož ses k tomu do teď neměl, nebylo zbytí."

"Já vím, promiň... měl jsem... toho nad hlavu," v mysli si přehrál ten jeho "nabitý" program a chtělo se mu smát.

"Je mi jasný, že po domě běháš od nevidím do nevidím a snažíš se navodit co nejlepší vánoční atmosféru."

"Yeah. Něco takového."

"Ale moc dobře víš, že plánuji každoroční vánoční oběd. Volám proto, abych zjistila, který den se vám s Brianem nejvíc hodí."

"Uh, no... já..."

"Vánoce jsou v sobotu, tak to vidím na čtvrtek anebo pátek... co myslíš?"

"Jo, to zní fajn."

"To je sice hezký, ale to jsi mi neodpověděl. Tak kdy?"

Justin věděl, že by bylo mnohem jednodušší říct pravdu, ale prostě nemohl. Věděl, že Debb je v rizikové skupině a všichni se už před několika týdny shodli, že půjdou na test, aby se ujistili, že se můžou přes svátky sejít. Všichni ale prostě počítají s tím, že budou negativní, testují se pravidelně a jediný, kdo to měl, byl prozatím Blake. Ted byl z toho tenkrát hodně špatný, protože museli do karantény oba a navíc nesměli být spolu. Bylo to nejdelších 14 dní jejich života. Blake měl naštěstí mírný průběh, ale to nezměnilo nic na tom, že následně ti dva byli odříznutí od ostatních, protože se všichni báli, že by to od nich nějakým záhadným způsobem chytili. Trvalo několik týdnů, než se vše uklidnilo, ale všichni začali být od té doby mnohem opatrnější. Takže testování je teď jednoduše pravidelnou součástí jejich životů. Ale jedna věc je jít na test pro jistotu a ta druhá s vědomím, že nejspíš budete opravdu pozitivní.

A Justin nechce vyvolávat zbytečnou paniku, protože v momentě, co to vysloví, budou se k němu ostatní chovat jako k pozitivnímu bez ohledu na test. A ani jednomu z nich se nebude divit.

Proto potřebuje zjistit, jak je na tom Daphne a letět na test, který musí být za každou cenu negativní. Cokoliv jiného je neakceptovatelné. 

"Debb, mohl by ti dát vědět zítra k večeru?"

"Ale..."

"Vím, že to nemáš ráda, ale zítra ti dám určitě vědět."

"No, co s tebou mám dělat. Tak na to hlavně nezapomeň."

"Slibuju!"

Rozloučili se a Justin se snažil zahnat ten špatný pocit ze lhaní... no spíš zatajování pravdy. Ale jediné, co musí udělat, je přežít, dokud se mu Daphne neozve. Na test půjde i když ona bude negativní, ale rozhodně s lepším pocitem, než když bude pozitivní. To pak Justin může dát Vánocům sbohem. Nemluvě o tom, že by s Brianem byli zcela odříznutí.

Justin alespoň snažili rozptýlit nějakým vánočním úklidem, následně se ovšem zasekl v ložnici, když se rozhodl povléct postel do vánoční tématiky. Něco, co Brian každý rok miluje. Ale když si uvědomil, že dost možná v téhle posteli ještě minimálně týden spát nebude, bylo mu úzko.

Ne, rozhodl se být pozitivní - no ne v koronavirovém slova smyslu - a věřit, že maximálně pozítří v těchto peřinách budou s Brianem provádět všelijaké prasečinky a povlékl je do nového povlečení, do kterého se v obchodě jednoduše zamiloval.

Když měl se vším hotovo, měl chuť únavou do té postele padnout, miloval, asi jako každý, ležet v čistých peřinách, o to víc, když to povlečení bylo tak roztomilé, ale věděl, že musí jednoduše odolat, nemohl si dovolit, aby se tu s Brianem střetli. Ačkoliv by dal momentálně cokoliv za to, aby se k němu mohl přitulit a cítit bezpečí jeho mužného objetí.

Ah, my o vlku...

Zvuk klíčů v zámku mu vždy dokázal vykouzlit úsměv na tváři. Bohužel uvědomění toho, že nemůže udělat to, co tak moc udělat chce, mu radost zkazilo. Ale chtěl ho alespoň vidět a tak seběhl dolů po schodech.

"Hey," pozdravil ho s úsměvem.

"Hey, ty," odpověděl Brian hned, zrovna si dezinfikujíc ruce.

"Vidím, že hygienické zásady dodržuješ i beze mě."

"Naučil jsi mě to dobře," ušklíbl se. "Jak se cítíš?"

"Uh, znuděně, deprivovaně, naštvaně, nadrženě..."

"Nadrženě?" Brian nadzdvihl obočí.

"Samozřejmě, že jsi slyšel jenom to," zasmál se Justin.

"Slyšel jsem všechno. A rád bych ti se vším pomohl. Zvlášť s tím jedním, ale se vším. Takže co pro tebe můžu udělat?"

"To, co bych chtěl, což je objetí, udělat nemůžeš, takže..."

"Pokud chceš, udělám to."

"Co?"

"Slyšíš. Klidně půjdu rovnou k tobě a obejmu tě jak nejpevněji to jen bude možné a políbím tě na ty tvoje krásné plné rty."

"Briane... jsi blázen."

"Pravděpodobně, ale udělám pro tebe cokoliv. To víš."

"Vím," usmál se od ucha k uchu. "Ale nechci to. Chci tě v bezpečí. Navíc Daphne určitě už brzo dostane výsledky a bude stopro negativní... a pak budeme moct dělat víc, než jen objetí."

"Hmm, už teď mám různé představy."

"Nepovídej."

Brian si zoufale promnul obličej, "Tohle vážně stojí za nic. Kdyby mi někdo před tímhle vším řekl, že budeme ve stejném domě, ale několik metrů od sebe, protože nebude bezpečné být spolu, vysmál bych se mu."

"Yeah. Já vím."

Oba se na sebe zadívali, smutní a zamilovaní zároveň. Měli pocit, jako kdyby mezi nimi byla nějaká propast, která je sežere, pokud se k sobě budou chtít přiblížit.

"Vypadáš sexy," pronesl Justin následně.

"Jo, páchnu potem."

"Víš, že tuhle vůni miluju nejvíc."

"Jsi ďábel."

Justin se rozesmál a dělal, co mohl, aby Brianovi neběžel dát pusu. "Měl by ses raději osprchovat, než uděláme něco, čeho budeme litovat."

"Dobrý nápad."

"Uvolním ti cestu," s tím Justin vyběhl schody a zalezl si do svého momentálního pokoje.

Ale než si stihl vůbec dosednout, z ložnice se ozvalo hlasité, "Justinee!"

Ups, asi jsem ho měl o tom povlečení varovat.

O 20 minut později se ozvalo klepání na jeho dveře.

"Jdeš mě zabít?" zasmál se Justin.

"Příště by varování bodlo. Víš, jak nesnáším spát v komickém povlečení."

"Děláš, jako bys nevěděl, za koho ses oženil. Miluju Vánoce a vánoční povlečení je toho jednoduše součástí."

"Zabíjíš mě."

"Doufám, že ne, mám s tebou ještě plány."

Brian se zasmál. "Dneska jsem viděl Mikeyho. Mluvil o obědě u Debb."

"Debb mi dnes volala."

"Oh, vidím, že Novotny se zase spřáhli."

"Řekl jsem Debbie, že jí dám zítra vědět."

"Já se vymluvil na tebe, že nemůžu dělat plány bez tebe."

"Samozřejmě," uchechtl se Justin.

"Možná by bylo jednodušší říct pravdu."

"Víš, jak dopadli Ted s Blakem."

"Pravda. Ted je teď tak paranoidní, že i moje kýchnutí ho nutí vyskočit z kůže."

"Tak vidíš. Ber to tak, že pokud Daphne bude opravdu negativní, akorát bychom zbytečně vyvolali paniku a nikdo z nich by s námi nechtěl mít přes Vánoce nic společného."

"No... a bylo by to tak špatný?" Brian se uchechtl.

"Briane!"

"Víš, že mi stačíš jenom ty."

"Vážně? Takže by ti nevadilo nevidět se s Gusem?"

"Hm. Dostals mě."

"Navíc, my oba víme, že Vánoce nesnášíš zas tak moc, jak se snažíš dávat najevo."

"Za poslední roky mi možná už tolik nevadí, to uznávám. Ale byly doby, kdy jsem nemohl slyšet slovo Vánoce ve své blízkosti."

"Nikdy jsi mi neřekl, proč to tak máš, ale hádám, že asi vím..."

"Jack a Joanie Kinney? Jo. Trefa do černého."

"Mrzí mě to."

"To je dobrý, Sunshine. Díky tobě si to teď všechno vynahradím," uchechtl se.

Justin v tu chvíli ale utichl a zapřemýšlel se.

"Jsi tam naživu?" zasmál se Brian.

"Jo, promiň. Jen jsem se zamyslel."

"Nad čím?"

"Že jsem... k tobě byl možná nefér."

"Jak to myslíš?"

"No, předtím, než jsme se s tátou odcizili, věci doma byly fajn a hlavně, když jsme byli s Molly malý, rodiče dělali vše pro to, abychom měli skvělé Vánoce. Tys tohle nikdy nepoznal. A já ti už roky vtírám do obličeje, jak jsou pro mě Vánoce důležité... aniž bych se zamyslel nad tím, že tebe to možná může nějak zraňovat..."

"Bože, ty trdlo jedno. Poslouchej mě, posloucháš?"

"Ano."

"To poslední, co bys mohl udělat, je nějak mě zraňovat. Možná nesdílím to tvoje šílenství na Vánoce, ale právě díky tobě jsem schopný zapomenout na to, jak mizerné Vánoce jsem v dětství měl. Jen možná to povlečení mě zraňuje..."

"Hej! Je roztomilý."

"Ano... pro šestileté děti."

"V tom případě jsem zaseknutý na úrovní šestiletého dítěte."

"Hádám, že tuhle bitvu o povlečení nikdy nevyhraju?"

"Nikdy," přitakal Justin s úsměvem, který Brian bohužel nemohl vidět. "Ale jsem rád, že to tak vidíš ohledně Vánoc."

"O to se nemusíš bát."

Justin se zasmál a pokračoval, "Nemůžu uvěřit, jak dobře nám jde mluvení přes dveře."

"Yeah. Skoro jak zpověď v kostele."

"Přesně to jsem chtěl říct," oba se ihned rozesmáli. "Ale měl bys jít spát, ráno vstáváš do práce, Briane."

"Nejradši bych si ustlal tady u dveří... ta posteli je moc velká pro jednoho."

"Byly doby, kdy byla malá pro dva."

"Ty doby už si ani nepamatuju."

"Jo, ani já ne..." odpověděl Justin s úsměvem, šťastný za to, jak daleko se s Brianem posunuli.

----

Když se Justin druhý den probudil, Brian už byl sice pryč, ale on se cítil tak nějak optimisticky, jako kdyby se opravdu dobře vyspal, vstal správnou nohou a věděl, že všechno dobře dopadne. 

Jeho cesta pro to ihned vedla do kuchyně, kde dodělal poslední druh cukroví, kterým byly vosí hnízda. Sám jich při tom pár - spíš hromadu - snědl a pouštěl si k tomu svoje oblíbené koledy. Hlavně Jingle Bells hrálo pořád dokola.

A následně se rozhodl pustit do úkolu nejtěžšího a tím bylo zařídit, aby ten příšerný stromek, který Brian koupil, stál rovně a zároveň působil tak, že mu nechybí polovina větví.

Když to první se mu jakžtakž podařilo po tom, co stromek podložil vším možným, vydal se pro ozdoby, aby ho co nejvíc ozdobil a zaplnil prázdná místa. Když se nimi však prohraboval, zjistil, že by potřeboval zásobu nových. Tyhle už ho buď nudily anebo bylo znát, že nejsou nejnovější, některé byly dokonce rozbité. A jelikož on ven nemůže, zbývá jediný člověk, kterého může zapřáhnout...

"Jsi v pořádku?" ozvalo se hned starostlivě.

"Ano, jsem. Neboj, neumírám v horečkách ani nic podobného."

"Promiň, jen jsem se lekl. Tak co se děje?"

"Mám pro tebe úkol..."

"Fuck."

"Vzhledem k tomu, že jsi byl tak úspěšný s nákupem stromku..."

"Haha."

"Určitě budeš úspěšný i s nákupem ozdob."

"Jesus."

"Došel bych je koupit sám, ale..."

"Najednou si přeju vyměnit si s tebou místo."

"HAHA."

"Tak co mám hledat?"

"Hlavně zlatou a červenou barvu, možná i nějakou zelenou... a ať jsou to větší koule."

"Hmmm."

"Ne tyhle koule.... ale jestli chceš, můžeme tam pověsit i ty tvoje."

"Neblázni, ještě by ten stromek spadl pod tou tíhou."

"Ty jsi opravdu blázen," Justin se začal nekontrolovatelně smát.

"Dlouho jsi je neviděl, tak chápu tvoje pochyby."

"Jestli myslíš ty tři dny, tak ano, v tom případě ti dávám za pravdu."

"Pitomče. Dobře píšu si červená, zlatá a nějaká zelená... a velké koule."

"Ano, hlavně velké koule," uchechtl se. "Těším se na tebe a miluju tě."

"Já taky, Sunshine, já taky."

Jakmile Justin zavěsil, musel se usmívat jako pitomec. S Brianem jsou spolu už tak dlouho, ale stále se dokáží chovat jako zamilovaní, bláznivý puberťáci. Miloval to na nich.

Vzápětí se zase vrátil k ozdobám, které potřeboval přebrat a vyhodit ty, které už byly rozbité a ty které nechtěl, dát do nějaké krabice, aby je mohl darovat do hospicu. Ale než stihl cokoliv udělat, zazvonil mu telefon...

"Ano, velké koule," rozesmál se okamžitě.

"Uh, Justine, tady... tady Daphne."

Víc, ani říkat nemusela, Justin věděl okamžitě, stačilo slyšet její hlas. Do hajzlu!