Burning From The Inside // 17 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(July, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Justin nervózně poklepával nohou, zatímco seděl před ordinací doktorky Brownové a čekal, až bude moct konečně jít dovnitř. Potřeboval tam jít a to co nejdřív, protože jinak tu byla dost velká šance, že odtud uteče.

V ruce svíral dopis, který mu dala za úkol, aby napsal. Dopis Brianovi. Dopis, který obsahuje všechno, co chtěl Brianovi říct, ale nestihl. Všechno, co mu chtěl říct po tom, co už byl Brian pryč. A všechno, co mu stále chce říct. VŠECHNO. Seděl u toho celý večer a do postele se dostal někdy ve 4 ráno. Teď je 7:58 a v 8:15 má schůzku. Je tu zatraceně brzo, ale kdyby nepřišel dřív, nejspíš by nepřišel vůbec. Cestou sem si to dokonce málem několikrát rozmyslel. Ale je tady. A je připravený na cokoliv, co přijde po tom. I když ne tak docela...

Ale to, že tu vůbec sedí a chce to udělat, je víc, než dokázal před několika týdny.

"Justine?" Doktorka Brownová se zarazila, když dorazila. "Co tady děláte? Schůzku máme až za 15 minut... ještě jsem ani neotevřela. Stalo se něco?"

"Oh, moc se omlouvám, ale potřeboval jsem přijít co nejdřív... protože kdybych čekal ještě dýl, nejspíš bych nedorazil vůbec," Justin si přitiskl dopis k hrudi a přivřel oči, tichý povzdech opustil jeho rty. "Mám fakt děsný strach, ale potřebuju to udělat..."

Doktorka očividně pochopila a s úsměvem odvětila, "Dejte mi dvě minuty."

Justin vděčný jako nikdy, přikývl a ještě se posadil, byly to zatraceně dlouhé dvě minuty, ale když doktorka konečně otevřela dveře, aby Justina pustila dovnitř, úlevou vydechl, jako kdyby do této chvíle jen zadržoval dech.

"Tak pojďte."

To nemusela říkat dvakrát, Justin dovnitř vběhl jako velká voda a automaticky se posadil na svoje křeslo. Bylo zvláštní říkat mu svoje křeslo, ale za několik posledních schůzek si na něj tak zvykl, že měl občas pocit, jako by to bylo to nejbezpečnější místo na světě.

"Vidím, že jste udělal svůj domácí úkol."

"Yeah," Justin si skousl ret. "Psal jsem ho celý večer. Stokrát jsem ten papír jen zmuchlal a zahodil, protože jsem měl pocit, že to není ono... ale nakonec jsem stejně skončil u těch stejných slov."

"Jsou to vaše slova, Justine, nechte je taková, jaká jsou... neměňte je jen proto, že máte pocit, že nezní správně nebo dobře... řekněte to, co chcete, rovnou od srdce..."

"Jo. Já vím. Jen je to těžké. Nevím, jak mu to říct... když tu není."

"Představte si, že tu je a že vás slyší... není to stejné jako říct to tomu člověku přímo, ale... teď tu jde o vás a to, že se chcete zbavit toho břímě, které nosíte od té doby na srdci..."

"To bych moc rád," Justin se pousmál.

Opravdu se chtěl zbavit té bolesti, toho pocitu viny, té nenávisti... a i když věděl, že jeden dopis ho asi nezachrání, chtěl věřit tomu, že mu pomůže dostat ho na správnou cestu...

"Tak... jak mám začít?" zeptal se Justin nervózně.

Doktorka se zvedla ze svého křesla a šla si stoupnout stranou, "Představte si, že Brian sedí v křesle a řekněte mu všechno, co chcete... jako byste tu byl jen vy a on..."

"Uhm, dobře," Justin si odkašlal a posadil se zpříma.

Lhal by, kdyby tvrdil, že mu to nepřišlo hloupé, ale na druhou stranu, kolikrát za ty 3 roky s Brianem mluvil, viděl ho, cítil ho? Tolikrát, že by to ani nespočítal. Ale tohle bylo jiné... děsivé... všechno, co se chystá říct, má na srdci už tak dlouho, že říct to nahlas, se zdá být nereálné.

Zadíval se však na křeslo, kde měl Brian sedět a rozhodl se, že je na čase začít. Proto dopis otevřel...

"Briane..." 

Justin si neodpustil nervózní uchechtnutí a splašeně se podíval po doktorce, která však měla vážný výraz a čekala, až Justin začne, ten v tu chvíli pochopil, že to musí začít brát vážně.

"Od prvního dne, co jsem tě poznal, jsem věděl, že tě budu milovat až do mého posledního. Vždycky jsem si myslel, že já půjdu první, že až přijde můj čas, budeš to ty, kdo mě bude držet pevně, doufal jsem, že tvoje tvář bude to poslední, co uvidím... protože tvoje tvář je ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl."

Justin přivřel oči a tvář Briana se mu začala přemítat jako nějaký film, musel se usmát a když oči zase otevřel, Brian najednou seděl v křesle, s tím svým zatraceným pohledem, kterým Justina vždy naprosto odzbrojil...

"Ale plány nejdou vždy tak, jak si přejeme... samozřejmě, že jsi mě musel předběhnout," Justin se přes slzy zasmál, snažíc se trochu uvolnit. "A já to tak nenávidím. Protože jsme toho před sebou měli ještě spoustu, měli jsme spolu zažít všechno, zestárnout spolu... ale především jsem měl být s tebou při tvých posledních okamžicích... měl jsem tam být a držet tě za ruku, říct ti, že budu v pořádku, měl jsem zajistit, aby ses nebál... a tak moc mě mrzí, že jsem u tebe nebyl... tak moc..." Justin hlasitě vzlykl a rukávem si otřel slzy.

V další chvíli si však uvědomil, že ten dopis vlastně ani nepotřebuje a tak ho dal stranou a začal mluvit opravdu od srdce, jak mu to řekla doktorka.

"Každý den si v hlavě přemítám naše poslední dny, to, jak hrozně jsem se k tobě choval a ty jsi při tom dělal všechno pro to, aby ses o mě postaral... tak moc jsi mě miloval, že jsi trpěl všechny moje špatné nálady. Dokonce ses kvůli mně chtěl vzdát svého místa v Kinnetiku, jen abychom spolu byli víc, vím, kolik toho pro tebe Kinnetik znamenal, kolik ses v něm nadřel, a tys byl přes to ochotný vyměnit ho za mě... bože," Justin si skousl ret. "A stačil jeden večer a všechno nám to vzal. Já nám všechno vzal. Kdybych nebyl idiot... ten večer nemusel vůbec přijít... kdybych si nezlomil nohu, dokázal bych z toho domu odejít sám... kdybych nezapomněl na ty svíčky, tak by se nic z toho nestalo..."

Justin se na chvíli odmlčel a následně se zhluboka nadechl, konečně připravený říct ta nejdůležitější slova.

"Anebo se možná tohle všechno stát mělo... možná nezáleží na tom, co kdyby, protože osud je něco, co ani jeden z nás nemohl ovládnout... a i když se nikdy nesmířím s tím, co se stalo, musím si to konečně odpustit... musím přijít na to, jak to udělat, ne jen kvůli sobě, ale i kvůli tobě, protože vím, že svůj život si ztratil kvůli mně, pro mě... a nechtěl bys, abych ho zahodil... chtěl bys, abych ho prožil, jak nejlíp dokážu... a já to udělám... kvůli tobě... vlastně díky tobě, jelikož ty jsi ze mě udělal člověka, jakým dnes jsem, bez tebe bych byl nikdo... ale především bez tebe bych dnes nebyl naživu a to je něco, za co ti budu vděčný, až do do konce mého života... kdy se snad znovu shledáme."

Brian se pousmál přesně tak, jako by to udělal, kdyby tu opravdu seděl. Byl pyšný na Justina, na svého Sunshine.

"Už nechci žít v co kdyby... už nechci vzpomínat na to špatné... chci si pamatovat nás takové, jací jsme spolu byli, šťastní, zamilovaní, blázniví, schopní mít sex na těch nejdivočejších místech, "Justin se zasmál. "Chci na tebe vzpomínat s úsměvem na rtech a vědět, že jsme spolu zažili nejkrásnější roky života a že to je něco, co nám nikdy nikdo nemůže vzít... protože je to schované v mém srdci," Justin si přiložil ruku na hruď. "Nikdy tě nepřestanu milovat."

To, co právě ucítil, byla neskutečná úleva, měl pocit, jako kdyby mohl znovu konečně dýchat, jako kdyby mu ze srdce spadl obrovský kámen, který ho až do této chvíle držel na místě, neschopného se někam pohnout.

"Jak se cítíte?" doktorka se posadila zpátky.

"Uh, dobře... opravdu dobře," Justin se pousmál. "Vím, že tohle je jenom začátek, ale... ještě před pár týdny jsem myslel, že něčeho takového nebudu nikdy schopný..."

"Samozřejmě, že toho jste schopný, jen jste potřeboval v sobě najít tu vůli žít dál a odpustit si. Máte před sebou ještě kus práce, ale to, kde jste teď oproti tomu, kde jste byl na začátku, je něco, za co na sebe musíte být pyšný... a Brian by byl taky."

Justin s úsměvem přikývl, protože moc dobře věděl, že ať už je teď Brian kdekoliv, pyšně se na něj dívá a usmívá.

"Vím, že by byl... že je."

Když Justin opustil doktorky ordinaci, cítil se jako úplně nový člověk. Byl si vědomý toho, že je to jen momentální euforie, vždycky byl realista, sice občas naivní, ale realista a věděl, že přijdou okamžiky, kdy se bude stále cítit mizerně, ale stejně tak věděl, že už nad ním nikdy nebudou mít takovou moc, protože tu teď má on, ať už to zní jakkoliv.

Původně měl namířeno zpátky k Mikovi a Benovi, ale v polovině cesty změnil směr a zamířil na místo, které až do této chvíle nebyl schopný navštívit, ne že by snad teď byl o něco připravenější, ale rozhodně byl odhodlanější... nemohl se tomu vyhýbat navždy...

A tak i přes veškerý strach nakonec došel až k Brianovu hrobu. Mohl cítit, jak se chvěje a i přes to, že bylo skoro 30 stupňů, po zádech mu běhal ledový mráz a srdce mu bušilo jako o život, ale bylo to poprvé, co jeho prvotním instinktem nebylo utéct.

Místo toho šel ještě blíž a posadil se na trávu. Chvíli na ten kámen jenom zíral, pečlivě četl každé slovo, písmeno za písmenkem... snažil se zvyknout si na to, že tohle je místo, kde Brian teď je... bylo to strašidelné a hrozné zároveň, ale najednou tak nějak možná i uklidňující, možná tu s ním nebyl Brian tak, jak by si přál, ale bylo tu místo, kam může chodit, když mu bude chtít být alespoň nějak nablízku... tak to až do teď nebyl schopný vnímat...

"Ahoj, Sunshine."

"Fuck!" Justin nebyl daleko od toho vzít nohy na ramena a byl opravdu rád, že nebyl v blízkosti nikdo, kdo by ho viděl nebo slyšel. "To není vtipné!" okřikl Briana, který se nemohl přestat smát.

"Musím s tebou nesouhlasit, je to náramně vtipné..."

"Jedna věc je, když na mě nečekaně vyskočíš kdekoliv jinde, ale udělat to tady, na hřbitově, kde jsi... to není vtipné ani trochu!"

"Sunshine, takhle jsem se nezasmál od té doby, co jsem umřel, tak mi to nekaž."

Justin se na něj podíval smutně, z těch slov mu zamrazilo, ale v další chvíli pochopil, že být tu opravdu Brian, přesně tak by zněla jeho slova a tak nakonec neodolal a sám se začal smát.

"Nemůžu uvěřit, že se s tebou směju na hřbitově," řekl s dozvuky smíchu.

"Víš, že se mnou se nikdy nenudíš," zaculil se Brian.

"Ne, to nikdy," Justin se smutně pousmál a svůj pohled zase upřel na Brianův hrobní kámen.

Chvíli bylo ticho, ale nakonec ho Brian prolomil, "Jsi tu, aby ses se mnou rozloučil?"

Justin nic neříkal, místo toho se jeho ret rozechvěl, ale dělal opravdu všechno, co mohl, aby se nerozbrečel.

"To je dobrý, Sunshine... nemusíš kvůli tomu brečet. Věděl jsem, že to nakonec přijde," Brian se posadil na zem k Justinovi.

"Nechci to udělat, ale mám pocit, že když to neudělám teď, tak nikdy..."

"Teď je ten správný čas, jinak bys tu nebyl..."

"Jo, ale je to zatraceně těžký," i přes snahu, Justin nebyl schopný svoje slzy zadržet.

"Všechno, co jsi mi řekl v té ordinaci... nikdy na to nezapomenu. A ani já tě nikdy nepřestanu milovat, to víš, že ano?"

"Vím," Justin si skousl třesoucí se ret. "Jen si přeju, abych to mohl říct opravdu tobě."

"My oba víme, že ať už jsem tu já nebo on... oba bychom ti řekli to samé - že tě milujeme a nikdy na tebe nezapomeneme." 

"Kdo by to byl řekl - od chlapa, který si nemohl zapamatovat moje jméno, po muže, který na mě nikdy nezapomene," Justin se s úsměvem ušklíbl.

"Co na to říct - změnil si mě."

"A ty mě."

"Jsem rád, že osud je něco, co nejde ovládnout, protože díky němu jsem našel tebe... a to bylo to nejlepší, co se mi kdy stalo, Justine."

Justin už nebyl schopný svůj pláč ovládat a zcela se mu oddal, "Děkuju, Briane... děkuju, že jsi mi zachránil život."

"A udělal bych to znovu, nikdo a nic by mě nezastavilo," Brian se natáhl a Justina pohladil po vlasech. "Tvůj úkol je teď žít ten nejkrásnější život. Nechci, abys byl sám, Justine..."

"Briane."

"Až budeš připravený a já vím, že nakonec budeš, nech někoho, aby tě miloval... máš před sebou ještě celý život a zasloužíš si zažít ještě aspoň jednu lásku."

"Prosím. Teď o tom nemluvme..."

"Dobře," Brian se pousmál. "A o čem chceš mluvit, než mi dáš košem?" zeptal se smíchem.

"To neříkej, nikdy bych ti nedal košem," Justin se zaculil. "A co takhle nemluvit? Chci tu s tebou jen sedět..."

"Můžeme tu sedět, jak dlouho jenom chceš, Sunshine."

Justin se usmál a přisunul se blíž k Brianovi. Miloval, když Brianovi mohl říct všechno, co měl na srdci, ale chvíle, kdy spolu jen seděli, beze slov a i přes to věděli, co ten druhý chce říct, ty byly nejlepší. 

Ani nevěděl, jak dlouho tam takhle sedí, ale zdálo se to být jako celá věčnost, jež nechtěl, aby skončila...

"Briane?"

"Copak?"

"Myslím, že když to neudělám teď, tak to neudělám opravdu nikdy..."

Tichý povzdech opustil Brianovy rty, "V tom případě je na čase, abych šel..."

"Bojím se."

"Neboj se, Sunshine, nikdy nebudu úplně pryč... a nezapomeň - je to jenom čas."

Justin se pousmál a oči se mu zalily slzami. Brian měl pravdu. Je to opravdu jenom čas. Nezáleží, jak dlouho to bude trvat, nakonec se zase shledají.

Proto se zhluboka nadechl, věnoval Brianovi poslední pohled plný lásky a pak se slovy, "Sbohem, Briane," zavřel oči.

Když je znovu otevřel, Brian byl pryč... ale ne z jeho srdce. Tam zůstane navždy.