Ach jo, jestli je něco, co mě fakt s*re, je to fakt, že jsem minulý týden po hrozně dlouhé době měla opravdu náladu psát a věnovat se blogu... jenže to by bylo až moc jednoduchý, kdyby se mi to splnilo, že jo?🙂😄 Samozřejmě, že blog.cz musel opět trpět (a stále trpí) výpadky, kvůli kterým jsem se v podstatě skoro celý týden na blog ani nemohla přihlásit, natož něco dělat... takže jsem byla akorát na nervy a pěkně vytočená... tenhle samotný díl povídky jsem upravovala na dvacetkrát, jelikož mě blog neustále během toho odhlašoval, až jsem to prostě vzdala a řekla si, že to sem prostě dám, až to bude možné.. i kdyby za půl roku😅. Podařilo se mi zveřejnit akorát věci, které jsem měla předpřipravené, ale jinak ani omylem, takže tenhle díl tu sice měl být už minulý týden, ale hlavní je, že už je tady a snad se Vám bude líbit❤ (A vy se prosím modlete za mě, abych se na ten blog už fakt vzteky nevysrala - pardon za slovník, ale fakt mě vytočili😄)
BEZ VAROVÁNÍ
Když se Brian rozloučil s Justinem se slovy, že ho miluje, ještě chvíli zůstal stát na verandě, aby zpracoval tu hořkosladkou příchuť na svém jazyku. Nasával čerstvý vzduch a vyrovnával se s tím, že je Justin stovky kilometrů daleko, jelikož on by právě teď zabíjel, jen aby ho mohl vzít do náruče a políbit jeho velké růžové a jemné rty.
Nejhorší na tom bylo, že to, jak se momentálně cítil, musel dusit v sobě. Musel. Protože kdyby byl k Justinovi upřímný, zničil by mu tu jedinečnou příležitost, která se mu naskytla v Paříži. Kdyby mu to řekl, Justin by se na všechno vykašlal a letěl by sem za ním. Věděl, že by to udělal, že by si vybral jeho... kdyby mu to řekl.
Ale to byl možná ten problém, Brian chtěl, aby tu Justin byl, protože on to chce a ne proto, že mu to Brian řekne. A tak část jeho možná cítí jisté zklamání, že si Justin vybral práci před ním... i přes to, že ví, že on by se rozhodl stejně být to naopak.
Ale chtěl ho tady, chtěl ho tady strašně moc. Ale nikdy by kvůli svým tužbám neohrozil Justinovu kariéru. Jen chtěl, aby věci byly zkrátka jednodušší...
"Doufám, že jsi mu řekl, že ho všichni milujeme," ozvala se Debbie rázně.
"Řekl jsem mu, že ho miluju já, to vám bude muset stačit."
Než se Brian nadál, celá místnosti utichla. Dívali se jeden na druhého a vstřebávali toho Briana, kterého měli před sebou. Ano, ten idiot, kterým dřív býval, je už nějakou dobu pryč, ale je pro ně pořád těžké zpracovat, jak otevřeně mluví o své lásce k Justinovi.
Všichni na něj ale byli pyšní.
Brian šel následně nahoru, aby si odskočil a poté zamířil do Justinova starého pokoje, kde pospávali Gus s Jenny. Sedl si k posteli a hladil svého syna po jemných vlasech. Bože, jsi tak velký, Gusi.
Tolik let, co s ním mohl strávit, vidět, jak vyrůstá, jak se mění, jak dosahuje úžasných věcí... ale o tolik toho přišel. Věděl, že takhle je to správně, že Gus je šťastný v Kanadě se svými matkami a sestrou a víc pro něj ani chtít nemohl... ale jak moc si přál být součástí jeho života mnohem víc, než jen párkrát do roka.
"Tady jsi," ozvala se Lindsay mezi dveřmi. "Můžu?"
"Jasně."
Lindsay vstoupila a posadila se na zem vedle něj, "Jsi v pořádku?"
"Jak se to vezme."
"Briane."
"Uhm, kluk, kterého miluju, je v podstatě na druhé straně světa a já s tím nemůžu nic dělat a můj syn roste jako z vody a já u toho nejsem, takže..."
Lindsay se odmlčela a jen se dívala do těch Brianových smutných očí. Milovala ho a nesnesla vidět, že takhle trpí. Ale nebylo tady toho moc, co mohla udělat, aby mu pomohla.
"Promiň. Vím, že je Gus šťastný a to je hlavní."
"Vím, že ti chybí. A mrzí mě, že nemáš možnost být u toho, jak vyrůstá."
"Já vím, Linds. Není to tvoje vina. Udělaly jste s Melanie, co jste musely, abyste děti ochránily... za to vás nemůžu vinit."
Lindsay mu položila ruku na tu jeho a pohladila jej.
"Co se Justina týče, to je příběh sám o sobě..."
"Řekl jsi mu, jak se cítíš?"
"Jo, jasně," odfrkl si Brian. "Děláš, jako bys ho neznala. Sedl by na první let a letěl by sem."
"A to by bylo špatný?"
"Ano, protože by to udělal kvůli mně... ne kvůli sobě. A já nebudu sobecký, nebudu ho žádat, aby si vybral mě. Chce být v Paříži a posouvat svou kariéru dál a to je zcela jeho rozhodnutí."
"Oba víme, že tohle není o tom, že nechceš být sobecký."
"Oh, vážně?" Brian nadzdvihl obočí.
"Jsi vyděšený. Vyděšený, protože nevíš, jak mu říct, co opravdu chceš. Protože ty nejsi zvyklý říkat, co chceš, prostě si to vezmeš bez ohledu na to, co si kdo myslí... bez omluv a bez výčitek. Ale s Justinem je to jiné."
"Ještě něco, Dr. Phile?"
Lindsay se zasmála, ale rychle utichla, aby nevzbudila děti. "Je v pořádku něco chtít a bát se, Briane... jen o tom musíš mluvit."
"Jak?" Brian po ní hodil pohledem. "Jak mu mám říct, co chci, aniž bych naprosto nezničil to, co si v New Yorku vybudoval? Nemůžu chtít, aby obětoval celý svůj život... kvůli mně."
"Vždycky jste říkali, že se pro sebe nechcete obětovat, že to není láska... ale pravda je, Briane, že láska občas vyžaduje nějaké oběti. Pokud se ty oběti dělají kvůli správným věcem."
"Získala jsi doktorát v psychologii a neřekla mi o tom nebo..?"
"Jen říkám, abys s ním mluvil. On neví, co se ti honí hlavou. Stejně jako ty nevíš, co se jemu honí hlavou... třeba tu chtěl být, jen potřeboval slyšet, že i ty ho tu chceš... opravdu slyšet."
Brian musel uznat, že na tom něco bylo, takhle nad tím opravdu nepřemýšlel. Jasně, komunikace je základ každého zdravého vztahu. Ale jejich vztah byl vždycky nekonvenční... a správná komunikace mu chyběla. Zdá se však, že ani jeden se z toho nepoučil.
"No... teď už na tom jaksi nezáleží. Už je v Paříži."
"Já vím, ale... třeba příště."
"Yeah. Třeba."
Lindsay se následně vyhoupla na nohy a natáhla k němu ruce, "Pojď."
"Kam? Sedí se mi dobře."
"Dolů. Musíme dopřát Emmettovi tu nejlepší rozlučkovou párty, co jenom jde. A to bez tebe není možné. Slíbili jsme mu striptýz."
"Cože jste?" Brianovi se rozšířily oči. "Nedělám striptýz pro Honeycutta ani nikoho jiného!"
Linds se zasmála, "Ne ty, i když věřím, že by si nestěžoval, ale... věřím, že z tvých dob slávy máš nějaké kontakty a zvládneš někoho sehnat."
"Mých dob slávy," Brian si odfrkl. "Uvidím, co se dá dělat."
Brian projížděl svoje kontakty ze svých dob slávy, jak o nich Lindsay chytlavě referovala a hned mu padlo do oka jedno jméno, které věděl, že obstojí.
Ach, Rafael rozhodně obstojí, pomyslel si Brian s úsměvem při vzpomínce, že ne jednou využil jeho služby.
<><><>
Když Brian druhý den přišel k vědomí, ve velmi nelichotivé a bolestivé poloze na zemi mezi slintajícím Tedem a chrápajícím Michaelem, byla kocovina to poslední, co ho v ten moment trápilo.
Rychle se zvedl a protáhl svoje tělo na všechny strany, čímž si ho skvěle prokřupal. Snažil se vzpomenout si na to, jak ten večer skončil, ale bylo to marné. Spoustu chlastu, tancování a dělání kravin. A ach ano striptýz. Rafael podle všeho pařil s nimi až do rána. Spal v křesle a přes rozkrok měl přehozený nějaký hadr. Za to mohl nejspíš vděčit Debbie.
Čas vyprovodit ho ze dveří.
"Nevím, kolik si teď účtuješ, ale tohle stačí?" Brian mu podal peníze.
"Nech to být, to bylo zadarmo, ze známosti," Rafael na něj mrkl. "Popřípadě můžeme najít jiný způsob, jak se mi odvděčíš."
"Sorry, ale to nepůjde," Brian mu strčil peníze za lem kalhot.
"Změnil ses."
"To lidi dělají. Ještě jednou díky," než se Rafael nadál, Brian ho jemně vystrčil ze dveří a zabouchl za ním dveřmi.
Poté se vrhl na buzení ostatních, protože pokud dobře počítal, Emmett se za necelých 5 hodin žení a opravdu nestál o jeho nervové zhroucení královských rozměrů, kdyby se to nestihlo. Už takhle stačilo, že ho bude muset poslouchat následujících pět hodin na všechno naříkat. I přes to, že si celou svatbu zorganizoval on sám, jak to umí jen on. Což je důvod, proč je Brian nucený vzít si na sebe tu ohavnou růžovou košili, protože ano... Honeycutt ladil všechno do růžové a každý musí povinně do dresscodu zahrnout něco růžového.
"Božíčku, kolik je hodin?" Emmett začal vyšilovat jen co otevřel oči.
"Uklidni se, ještě máš skoro 5 hodin."
"Pět hodin?!" začal vyšilovat ještě víc. "Já... musím... musím na kosmetiku... a moje vlasy... a Kriste, ještě jsem nevyzvedl svůj oblek... a musím zavolat kvůli dortu... o můj bože... o můj bože..." Emmett začal hyperventilovat.
"Shit," Brian protočil oči a popadl první pytlík, který uviděl. "Na, dýchej do toho. Nerad bych tě v tvůj svatební den vezl na pohotovost. Schmidte, vstávej, Honeycutt tě potřebuje," Brian s ním několikrát zacloumal.
"Co... co... co?" Ted se zmateně rozhlídl kolem sebe. "Oh, shit, Emme, jsi v pohodě?"
"Vyšiluje, jak se dalo čekat. Dej ho dohromady. Já jedu vyzvednout jeho oblek."
Když se o půl hodiny později vrátil s jeho oblekem, byl Emmett o poznání klidnější, ale všichni kolem něj raději stáli a zajišťovali všechno, co potřeboval. V případě nouze i masáž srdce, protože infarkt se zdál být co nevidět nevyhnutelný. Ten můj taky, uchechtl se Brian v duchu.
"Mám tvůj oblek. Teď mi dej číslo na ten dort."
Emmett udělal, jak Brian žádal a ten během několika minut vyřídil, kam mají dort dovézt. Všichni na Briana koukali s úžasem ve tváři. Ale věděli, že on má na tyhle věci cit už dávno... už tehdy zachránil svatbu Lindsay a Melanie.
Emmettovi však následně začal vyzvánět telefon a když následně vypukl v nekontrolovatelný pláč, všichni věděli, že je něco hodně špatně
"Co, co je Emme?" naléhala Debb.
"Místo, kde se měla konat posvatební párty... nějaký idiot to tam zapálil," jen co to Emmett dořekl, jeho pláč nabral na síle. Byl to doslova hysterák.
V tu chvíli Brian zapojil všechny části svého mozku a během několika vteřin vymyslel plán... který byl možná i nad jeho síly v takovém časovém presu.
"Mel, Linds, Debb... vy si ho vezměte do parády... kosmetiku, vlasy, masáž, podělanou manikúru, pokud to bude vyžadovat. Vy ostatní jeďte připravit sami sebe. Sejdeme se pak na místě."
Nikdo raději nic nenamítal, protože všichni věděli, že Brian ví, co dělá a nehodlali mu v tom bránit.
"A co budeš dělat ty?" zeptala se Mel s upřeným pohledem.
"Zařídit, že to budeme mít pak kde pořádně roztočit."
Když Brian o několik desítek minut později zastavil před Babylonem, měl v hlavě jasný, ale nejspíš nesplnitelný plán. Nejen, že bude muset zrušit akci, na kterou se všichni teplouši těší už několik týdnů, a na jeho už takhle pošramocené reputaci to rozhodně nepřidá, ale ještě nějakým zázrakem musí zajistit, aby tohle místo vypadalo tak, jak by si Emmett přál.
"Takže všichni rozuměli?" zeptal se svých zaměstnanců, kteří stále zpracovávali ten fakt, že svého šéfa opravdu vidí. Na komunikaci přes telefon už si zvykli dávno.
"Nevím, jestli... jestli je možné tohle všechno stihnout."
"Všechno je možné, když má člověk správnou motivaci. Můžete počítat se stoprocentním příplatkem. Vážně mě nezajímá, jak to uděláte, ale uděláte."
Tohle byl ten Brian Kinney, kterého znali. S ničím se nesral, prostě konal. No... rozkazoval a nechával druhé konat.
Jakmile tohle vyřídil v naději, že to dopadne podle jeho představ, zamířil k sobě do loftu. Sám nevěděl proč, ale přistihl se při myšlence, že by tam Justin mohl být. Že ho třeba překvapí.
Bože, opravdu mu měl říct, co cítí... že ho tady chce.
Pomalu otevřel dveře, jako by snad čekal, že na něj někdo vyskočí. No být to Justin, tak by si nestěžoval. Ale pravdou bylo, že loft zel zcela prázdnotou.
Už u dveří ze sebe začal shazovat oblečení a ztrácel ho za sebou. Ve sprše si nastavil ideální teplotu a následně si vlezl dovnitř. Bylo to příjemné. Ale příjemnější byla představa, kdyby Justina mohl nalepit na tohle sklo a poslouchat jeho vzdychání a sténání, zatímco by jeho pták jezdil v jeho těle.
Oh, fuck.
Vážně ho potřeboval. A nejen tady a teď. Nejen na té svatbě. Ale ve svém životě. Potřeboval mít možnost každý den se probudit a uvidět ho jako prvního. Sledovat ho, jak spí. Dotýkat se jeho kůže. Prsty klouzat po jeho těle. Jazykem zkoumat každý centimetr.
A nejen to. Potřeboval ho i po psychické a emocionální stránce. Nikdy neměl k nikomu tak blízko. Nikdy ho nikdy tak nepřiváděl k šílenství a zároveň neudržoval naprosto při smyslech jako on. Justin byl jeho kotvou. Jeho bezpečným místem. Jeho domovem.
Tak proč mu to sakra nebyl schopný říct?
Proč mu nedokázal říct, že chce, aby si vybral jeho?
Protože by to bylo sobecké. A to Brian nikdy nebyl.
A protože, jak Lindsay výstižně řekla - je vyděšený.
Když vylezl ze sprchy, tak na sebe šel hodit svůj oblek. Ta růžová košile byla něco, co myslel, že opravdu nerozdýchá. Ale nakonec to jako celek s oblekem nevypadalo tak hrozně, jak očekával.
Jakmile byl zcela připravený, jeho cesta vedla zase zpátky k Debbie domů, kde se nacházela nevěsta... snad ne na útěku.
"Tati!" Gus ho nadšeně běžel přivítat.
"Sonnyboy," Brian ho pohladil po vlasech. "Kde jsou mamky a babička Debb?"
"Nahoře s Emmem. Zmizeli asi před hodinou. Ozývají se odtamtud divné zvuky."
Výborně, Emmetta zavraždily a teď nejspíš vymýšlejí způsob, jak se zbavit jeho těla.
"Mamky nás ještě neoblíkly," postěžovala si Jenny.
"To vidím," uchechtl se nervózně. Čas ubýval a spoustu věcí je pořád čekalo.
Sebral proto veškerou odvahu a následoval hlasy, které se ozývaly, nahoru. Opravdu doufal, že na zemi neleží Emmettova mrtvola. Protože toho se on neúčastní. Nemohl by je však vinit, kdyby se uchýlily i k něčemu takovému s tím, jaký ví, že Emmett je.
"Oh, konečně!" vykřikla Melanie, když Briana uviděla. "Je celý tvůj."
"Za svůj život jsem obskakovala hodně lidí, ale tohle... tohle je i na mě silný kafe," přidala se Debbie.
"Říkáte to, jako kdyby to byla moje vina, že je cvok."
"Ty jsi nám ho dal na starost!" ohnala se Lindsay.
"Jo, protože jste ženský. A máte lepší nervy. Ale jste propuštěny z jeho služeb, já se s ním vypořádám. Teď běžte připravit sebe. A ty děcka oblíkněte proboha!"
Ani jedna z nich chvíli neváhala a okamžitě využily tu možnost, aby z pokoje rychle utekly.
"Myslím, že jsi je dohnal k šílenství," zasmál se Brian.
"Ne jenom je."
"Na někoho, kdo se za necelé dvě hodiny žení, vypadáš jako bys měl jít na pohřeb."
"Protože se všechno hroutí!" vykřikl Emmett hystericky.
"Sehnal jsem místo na párty. No... bude to v Babylonu, což asi není úplně ideální, ale všichni tam teď pracují na tom, aby to vypadalo podle tvých představ."
Emmett na něj vzhlédl v úžasu a během několika vteřin vyskočil na nohy, aby ho objal. "Jsi opravdu nejlepší, Briane!"
"Já vím," pronesl samolibě. "Ale jediný, kdo se tu hroutí, jsi ty. Takže se seber, vezmi si ten oblek a jedeme tě oženit."
To Emmetta probudilo a byl schopný zase začít fungovat. Zanedlouho se všichni sešli dole, konečně připravení vyrazit na cestu.
Brian se rozhodl obětovat a vzít Emmetta do svého auta.
Všechno se zdálo být v pořádku. Emmett nijak nevyšiloval a Brian se tak mohl v klidu soustředit na řízení.
"Okey, zastav!" vykřikl Emmett zničehonic. Tolik k tomu, že nevyšiluje.
"COŽE?"
"Říkám, abys zastavil. Potřebuju... potřebuju ven. Zastav. Hned."
"Emmette, já nemůžu zastavit, jsme na silnici. Za námi jsou auta."
"Tak já vyskočím. Ale potřebuju z toho auta ven."
"Uklidni se, proboha, za chvíli jsme tam."
"Přesně tak! Já tam nemůžu!"
"Co? O čem to zatraceně mluvíš?"
"Nejsem... nejsem připravený. Já se nemůžu ženit. Nemůžu," jeho hyperventilace se opět začala ozývat.
"Jesus Christ," Brian při první možné příležitosti zastavil u kraje. "Emmette, podívej se na mě... Emmette, hned."
Chvíli trvalo, než toho byl schopný, ale nakonec to zvládl, nicméně stále lapajíc po dechu.
"Dýchej se mnou. Pomalu. Nádech. A výdech. No tak... dýchej. Tak nádech a výdech. To je ono. Lepší?"
"Uhm," Emmett přikývl, stále se však tvářil zmučeně.
"Super," Brian se rozhodl přistoupit k radikálnímu řešení, ale věděl, že je třeba. Emmettovi vlepil facku na vzpamatování.
"Au! Co to sakra, Briane?!"
"Potřebuju, abys mě poslouchal, a myslím, že moje známá věta 'poslouchej mě, posloucháš?' by v tomhle případě neuspěla."
"A proto jsi mě musel uhodit?"
"Ano, protože vyšiluješ a naprosto zbytečně."
"Jsem vyděšený!"
"Já vím! Jsi vyděšený k smrti... jsi tak vyděšený, že utéct ti přijde jako lepší možnost, než se někomu na zbytek života zcela oddat. Jsi vyděšený, protože tvůj život se dneska zcela změní a ty nevíš, co od toho čekat. Jsi vyděšený, protože jsi nevěděl, že je někoho možné tak strašně moc milovat až do této chvíle, kdy s ním máš strávit zbytek života... a to je kurva děsivé. Vím to moc dobře. Ale je to zároveň ta nejlepší věc, která tě může potkat. Protože když tě člověk miluje takového, jaký jsi, se všemi tvými chybami a přeje si s tebou strávit všechen čas na světě, dát ti své srdce a milovat tě po zbytek života... tak bych řekl, že nikdo si nemůže přát víc, než to."
Nemusel to ani říkat, ale oba věděli, že mluví o sobě a o Justinovi, o svých vlastních pocitech a svém strachu.
On o tu možnost si Justina vzít přišel, ale nehodlal dovolit Emmettovi, aby on přišel o svoje štěstí, protože se bojí. Což byl svým způsobem paradox, jelikož Brian o to svoje přicházel právě proto, že se bojí.
"Ani za milion let by mě nenapadlo, že zrovna ty budeš člověk, co mi bude domlouvat, abych se nevykašlal na svoji svatbu."
"Tak to jsme dva."
Oba se na sebe podívali, značně pobaveni tou ironií a následně propadli smíchu, který oba dva potřebovali.
"Lituješ někdy, že sis Justina tenkrát nevzal?"
Brian o tom ani nemusel přemýšlet, jeho okamžitá odpověď byla, "Každý den."
Následně zavřel oči, opakujíc si v hlavě ten den, kdy se s Justinem rozhodli, že se nevezmou a že Justin půjde do New Yorku, protože to tak bude nejlepší. Justin si tehdy stál za tím, že nechce Briana měnit a že svatba by z něj udělala jiného člověka... pravda ale je, že Brian se tehdy měnil, protože měl Justina po svém boku a protože ten z něj dělal lepšího člověka. A svatba by z něj udělala člověka ještě lepšího, protože by věděl, že Justin s ním bude navždy, ať už bude jakkoliv daleko. Ale to zrušení bylo tak nějak začátkem jejich konce...
"Ale tady teď nejde o mě, ale o tebe. Takže... dovolíš mi konečně, abych tě odvezl na tvoji svatbu?"
Emmett se zhluboka nadechl a pak, jak to umí jenom on, mu to radostně odsouhlasil.
Brian proto dupl na plyn, uvědomujíc si, že není času nazbyt. Sám sobě se musel smát, protože dřív ani ve snu nečekal, že by jednoho dne mohl jet vysloveně lásce naproti... i když bohužel ne té svojí.
Jakmile dorazili na místo, všichni už tam netrpělivě vystávali.
"Co vám tak trvalo?!" naléhala Debbie.
"Byli jsme přesvědčení, že jste vzali roha," zasmál se Michael.
"Jo, no, nebyli jsme od toho daleko, ale Emmett nakonec dostal rozum," uchechtl se Brian.
"Ano, díky tady panu nevěřím na lásku."
Brian do něj se smíchem šťouchl. Vzápětí všichni zahnali Emmetta dovnitř, aby dokončili poslední přípravy na tu velkou událost. Jen Brian tam ještě chvíli zůstal a nechával dopadat paprsky slunce na svou kůži, zatímco v ruce svíral telefon, snažíc se odolat té potřebě zavolat Justinovi.
Ale nebylo toho už moc? Toho zatajování, jak se cítí a co vlastně chce? Toho strachu z lásky, zklamání a zlomeného srdce? Toho neustálého přesvědčení, že když si dovolí být šťastný, nakonec o to přijde?
Už se nechtěl bát.
Chtěl to.
Chtěl Justina.
A tak byl konečně připravený, stačilo najít jeho kontakt, zmáčknout zelené tlačítko a jednoduše mu to říct... stačilo tak málo...
"Jdeš, Briane?" ozvalo se za ním. Zatracený Michael!
"Jdu," Brian přikývl a vydal se dovnitř. Tohle bude muset počkat.
Emmettova posedlost růžovou byla víc, než znatelná, ale nějakým zvráceným způsobem to do sebe všechno zapadlo, uznával Brian. Svatba se měla odehrát venku pod širým nebem a Brian si pro pobavení neodpustil představu toho, jaký hysterák by přepadl Emmetta, kdyby začalo pršet.
Když dorazil do místnosti, kde se Emmett připravoval, byl opravdu rád, že neprodělává další nervové zhroucení, ze kterého by ho musel dostávat, protože pro dnešek už toho měl dost.
"Ach, Briane!" vykřikl Emmett najednou a způsobil mu infarkt.
"Co, Jesus?"
"Já jen... chci se tě zeptat... pokud to ode mě teda není moc troufalé, ale... šel bys mi za svědka?"
"Uhm, COŽE?"
"Slyšels. Chci tě za svědka. Pomohl jsi mi přímo neskutečně."
"Myslel jsem, že to je Ted."
"Jo, to je. Ale nikdo neříká, že musím mít jen jednoho. Samozřejmě tě nenutím, ale... byl bych moc rád."
"Vy jste se se Schmidtem úplně zbláznili... nejdřív on a teď ty."
"Jestli mě budeš napínat ještě chvíli, tak asi dostanu infarkt, Bri!"
Zatracená královnička, pomyslel si Brian.
"Fajn. Okey. Jesus."
Emmett už se chystal vyběhnout, aby Brianovi věnoval další z jeho šíleně radostných objetí, ale ten ho na poslední chvíli zarazil.
"Neznič si svatební šaty."
Emmett na něj pouze vyplázl jazyk, ale ve chvíli nepozornosti na Briana stejně skočil. Ten mohl jen kroutit očima a zároveň skrývat svůj úsměv.
"Nemůžu se dočkat, až uvidím Drewsiho. Opravdu doufám, že on nohy na ramena nevzal," uchechtl se Emmett.
"Kdyby sis nepotrpěl na to, že nesmí vidět nevěstu až do onoho okamžiku, tak bys měl teď jistotu," popíchl ho Brian.
"Mám rád tradice."
"A přesně proto teď nevíš, jestli tam na tebe bude čekat."
"Hele, abych tu situaci se svědkem ještě nepřehodnotil."
"Prosím!" Brian dal najevo hrané zoufalství. "Jsem si jistý, že tam on i jeho pekáč buchet na tebe čeká."
Emmett se usmál, vděčný, že je mu Brian takovou oporou.
A v momentě, co už byli všichni usazeni na svých místech, ta velká paráda mohla začít. Brian s Tedem zaujali místo u svatebního altánu na straně nevěsty a na straně ženicha zase jeho svědci.
Následně uličkou prošly Jenny s malou Deborah, které rozhazovaly květiny a byly tak zatraceně roztomilé.
Hned vzápětí přišel na řadu ženich, a jak se ukázalo, Drew opravdu nevzal nohy na ramena, naopak se vznešeně nesl, připravený pustit se do manželství s jeho milovaným Emmettem.
Shit, je sexy, problesklo Brianovi hlavou, ale hned se vrátil zase zpátky na zem.
A pak zbývalo to jediné a nejdůležitější. Nevěsta. Emmett. Královnička všech královniček. Hudba se rozezněla a všichni se postavili, aby ho uvítali... jenže ten někdo, kdo se tam následně objevil, nebyl Emmett... byl to... byl to...
"Bože můj," vydechl Brian zcela zbaven slov.
No comments:
Post a Comment