BEZ VAROVÁNÍ
Bylo středeční ráno a Justin se ho nemohl dospat, vlastně poslední hodinu jen nervózně koukal na hodiny a čekal, až se Brian konečně probudí. Fakt, že ten ještě musí do práce a že on se bude muset nějak zabavit několik následujících hodin, ignoroval, ačkoliv věděl, že to čekání ho pravděpodobně přivede do blázince. Tak strašně se na Baileyho těšil, a i když nechtěl mít velké naděje, měl dojem, že i v Brianovi se při poslední návštěvě něco málo zlomilo. Nebo v to alespoň doufal.
Ta minuta před Brianovým budíkem se zdála být skoro nekonečná, Justin hypnotizoval hodiny, každou vteřinu, co uběhla, že se divil, že nezačal šilhat. Potřeboval zkrátka, aby dnešek utekl nebo alespoň ta část dne, která se mu nebude líbit, co nejrychleji. A pak se ta známá melodie konečně rozezněla... Hurá!
"Fuck, Sunshine..." zarazil se Brian, když uviděl, jak ho hypnotizují Justinovy modré oči.
"Dobré ráno," usmál se od ucha k uchu a rukou si zapíral hlavu.
"Pro tebe možná," Brian si zívl, div si neroztrhl pusu. "Shit, spal bych dál..."
"Neříkal jsem ti to včera, když si požadoval ještě třetí kolo, hmm?" mrkl po něm.
"Je pravda, že mě totálně dodělalo..." promnul si oči.
"Už nejsi nejmladší, Briane, měl bys na sebe brát ohledy," Justin měl co dělat, aby se nerozesmál, ale snažil se zachovat si vážnou tvář.
Brian po něm střihl pohledem, náhle naprosto probuzen a následně ho jedním pohybem překulil pod sebe a jeho ruce mu přišpendlil nad hlavu, Justin se s ním snažil bojovat, ale marně.
"Na to, že jsi ten mladší, nemáš moc síly," popíchl ho Brian s úšklebkem.
"Síla a výdrž jsou dvě rozdílné věci," uchechtl se.
"Dneska večer - ukážu ti, jakou mám výdrž, ty malej pitomče."
Justinovi na jazyku ležela slova 'Ukaž mi to hned teď.' ale včas se zarazil, když si uvědomil, že nemůže Briana zdržovat, protože ten čím dřív se dostane do Kinnetiku, tím je větší šance, že vše opravdu stihne ve své pracovní době a nebude tam muset být přesčas. Ale nemohl zapírat, že se právě teď nejspíš odsoudí k pekelně nadrženému dni.
"Budu se těšit," olízl si rty.
Následně si šli dát společnou sprchu a Justin pak narychlo udělal lívance, po kterých se Brian olizoval až za ušima. Když došlo na Justinovy kulinářské dovednosti ani on si nemohl odpírat nezdravá jídla.
Justin šel poté Briana doprovodit ke dveřím, jako každé ráno, nicméně dneska se Brian musel smířit jen s něžným, možná skoro cudným polibkem na rozdíl od jindy, protože Justin se bál, že když bude vášnivější, zase jim bude trvat minimálně deset minut se rozloučit a to byl luxus, který dnes neměli. Jenomže se to samozřejmě nemohlo obejít bez Brianova starostlivého a nespokojeného výrazu...
"Jsem si jistý, že to umíš líp," podotkl a přitáhl si Justina za boky blíž.
Justin se zasmál, ale následně se rozhodl ukázat Brianovi, jak moc líp to umí. Ten se vzápětí musel doslova zhluboka nadechnout, pokud nechtěl riskovat, že se mu zatočí hlava z nedostatku kyslíku.
"Tak - lepší?" zeptal se Justin se spokojeným výrazem.
"Mnohem," usmál se a olízl si rty.
"A nezapomeň, že dneska nás čeká návštěva Baileyho," byl tak nadšený jen z toho, že to říká, div netancoval.
"Jak bych mohl zapomenout? Připomínáš mi to jen každých deset minut," zakroutil očima. "Samozřejmě, že s tím počítám, Sunshine," ještě jednou přitiskl svoje rty k těm jeho a už běžel do auta.
Justin neměl rád tuhle část dne, kdy se musel s Brianem na dlouhých 8-10 hodin rozloučit, ale učil se s tím pomalu žít. Horší ovšem bylo to, že jako malíř měl spoustu volného času, který bez Briana zaplňoval buď prací v ateliéru, popřípadě v jídelně, kam ovšem chodil maximálně 3x týdně.
Nejen, že Debb za jeho nepřítomnosti, kdy dobýval NY, nabrala nové zaměstnance, které nemohla vyhodit jen proto, že on se vrátil, takže práce pro něj moc nebylo, ale ani on už se moc nehnal do toho tam pracovat tak jako před New Yorkem, přeci jen to nebylo jeho vysněné zaměstnání. Jeho snem bylo mít svojí vlastní galerii, ale od toho byl ještě hodně daleko.
A tak když si časem začal uvědomovat, jak moc ho ten volný čas, který strávil v Britinu sám bez Briana, ubíjí, napadla ho právě ta myšlenka toho pořídit si psa, o kterém snil už dlouho, a mít tak společníka, který mu bude dělat radost. A tento sen se pomalu, ale jistě blížil k realitě. Prosím, ať už tě mám doma, Bailey.
Bylo chvíli po poledni, když konečně dokončil svůj nejnovější obraz. Byl na něj náležitě pyšný a sám si nebyl jistý, zda ho raději prodat nebo naopak vystavit někde v Britinu, to pak bude muset probrat s Brianem.
Ovšem teď měl před sebou ještě minimálně 4 dlouhé hodiny, než se bude moct s Brianem vydat za Baileym a věděl, že pokud v tomhle domě stráví ještě další minutu o samotě, asi úplně zešílí. A tak se oblékl, sedl do svého auta a jel směrem k Liberty Diner. Nelíbilo se mu, že od posledně s Debb nemluvil a doufal, že si věci vyříkají. Avšak Mikey s Benem sedící na baru mu to trochu komplikovali...
"Justine!" zakřičel na něj Michael s plnou pusou na celou jídelnu.
Od Briana věděl, že o jejich plánu pořídit si Baileyho, už vědí, takže neměl být z čeho nervózní, ale přes to měl žaludek na vodě, když se k nim blížil. Mezitím ho spatřila i Debb, která u zadního stolu sepisovala objednávky a jen se na něj vřele usmála, avšak bylo na ni znát, že je jeho příchodem zaskočena.
"Ahoj, kluci," posadil se vedle nich.
"Dlouho jsme tě neviděli," ozval se Ben.
"Jo no... měl jsem toho teď hodně. S přípravami na Baileyho, do toho jsem pracoval na obrazech..."
Justin věděl, že nemluví tak úplně pravdu nebo ano - hodně toho opravdu měl, jak s Baileym, tak s obrazy, ale pořád měl dost času na to se někde ukázat, jenomže od reakce Debb se bál, že se bude muset potýkat s něčím podobným i u ostatních a tak se tomu raději vyhýbal.
"To se vsadím, pes je velká věc," okomentoval to Michael a Justinovi se jeho tón nelíbil.
"Jo, ale já to zvládnu," Justin se ohnal, jelikož měl dojem, že další Novotny nepřímo podceňuje, že na něco takového má.
"Neřekl jsem, že ne... i Brian vypadá odhodlaně... a když ten si něco zamane, tak se není čeho bát," ujistil ho ve snaze napravit svou předchozí poznámku.
Justina to zahřálo u srdce, ale cítil se trochu jako pitomec, že tak reagoval. Na omluvu se na Maikeyho usmál a ten mu úsměv opětoval.
"Už víš, kdy si ho budete moct vzít domů?" zeptal se Ben po chvíli ticha.
"Snad brzo, ještě musíme uskutečnit několik návštěv v útulku, aby se s námi Bailey sblížil a nebál se pak tolik jít s námi domů... je to trochu složitější, jelikož byl dřív týraný..."
"Oh, vážně?" zarazil se Ben.
"Jo. To vám Brian neříkal?"
"Ne, nezmínil se," odpověděl Michael.
"Aha. No každopádně Bailey neměl snadnou minulost. A tak se mu snaží najít domov opravdu pečlivě, aby neskončil ve stejných podmínkách... a fakt oceňuji, co pro něj a ostatní psi dělají, ale řeknu vám - už bych ho chtěl mít doma."
"Dočkáš se, neboj," usmál se na něj Ben.
"Ale hodně nás překvapilo, že do toho jde i Brian," doplnil Michael. "Nebo teda - je to Brian, takže tohle je poslední věc, kterou bych od něj čekal..." uchechtl se.
"Jo no, už se skoro zdálo, že z toho budeme muset vycouvat, ale nakonec se rozhodl, že do toho se mnou půjde... ne jen kvůli mně, ale i kvůli sobě... řekl mi o tom psovi, kterého ztratil kvůli Jackovi..." v Justinovi se jen z té myšlenky opět hromadila zlost.
"Oh. Jo no... tenkrát to pro něj bylo opravdu těžké, bylo mu 15 a toho psa zbožňoval, skoro pořád s ním někde lítal, jen aby vypadl z domu, chtěl s ním trávit každou sekundu dne, učil ho různé triky, bral ho s námi ven... a pak se jednou pohádal s Jackem, který Murphyho následně naložil do auta a Brian ho už nikdy neviděl."
"Nemůžu uvěřit, že mu tohle udělal jeho vlastní táta."
"Oba mu dělali věci, které člověk nikdy nepochopí."
Justin cítil, jak se mu ženou slzy do očí, Briana tak strašně miloval a myšlenka na to, že někdy takhle trpěl, ho ničila, ani se nedivil, že k lásce takhle stavěl, když ji nikdy nedostal od lidí, od kterých ji měl mít ze všeho nejvíc.
"Ale už teď se těším na to, jak ho Bailey bude prohánět," zasmál se Michael ve snaze zlepšit atmosféru.
"Jo, Brian se bude muset smířit s tím, že už není pánem domu," uchechtl se Ben.
"Hlavně mu to neříkejte nebo ještě vycouvá," rozesmál se Justin a hned se cítil o něco líp.
Jejich konverzace ještě chvíli probíhala ve stejném duchu, kdy vymýšleli různé teorie, čím vším si Brian bude muset procházet, až budou mít Baileyho doma a smáli se na celé kolo.
Ben s Michaelem se s ním následně rozloučili a zase se vydali do práce. Justin poté netrpělivě čekal na Debb, která vypadala, že se dnes ještě nezastavila a bál se, že se ani nezastaví, ale nakonec se přeci jen přiřítila a padla vedle něj na židli, aby se vydýchala.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Justin ustaraně.
"Jo, jen jsem na to už stará," zasmála se.
"Prosím tě, nejsi."
"Žádné lichotky, Sunshine, ne po tom, jak jsem se chovala jako naprostá nána."
"Debb..."
"Je to pravda. Neměla jsem o tobě pochybovat, Justine a omlouvám se. Pokud je tu někdo, kdo zvládne cokoliv, co si zamane, jsi to ty... naháněl si Briana několik let a uhnal ho, takže..."
"Jo no, snadno se nevzdávám," zaculil se.
"Já vím," pohladila ho po tváři. "Takže už si nikdy nedovolím pochybovat... určitě budete s Brianem skvělý tátové, jak pro toho pejska, tak i jednou pro vaše děti," usmála se.
"Nepředbíhej, Debb," zasmál se, ale měl pocit, že poslední dobou slýchá o dětech nějak moc často.
"Jen říkám, co si myslím."
"Jo, já jen... myslím, že mít psa bude pro Briana oříšek, natož mít se mnou jednou dítě... pokud nějaké vůbec budeme mít, že?"
Nechtěl se k tomu stavět skepticky, mít děti chtěl vždycky, ale za ta léta s Brianem se i tak nějak smířil s myšlenkou, že je mít možná nikdy nebude, takže mu teď ta představa, že by snad někdy opravdu nějaké mít mohl, přišla nereálná. Ale přemýšlet nad tím momentálně bylo zbytečné, protože ani on se zatím necítil na to být tátou... teda kromě Baileymu.
"Vím, že budete," líbla ho na tvář. "A teď mi pověz, co si dáš dobrého?"
"Zástěru a bloček s tužkou."
"Huh? Máš zvláštní chutě, Sunshine, nejsi už náhodou v tom?" uchechtla se.
"Ne, ale pomůžu ti, než se tu sedřeš a navíc se potřebuju zaměstnat."
Debb ani nevzdorovala a nechala Justina, aby jí pomohl, protože jídelna byla narvaná k prasknutí a tentokrát na to nestačili ani dva, proto se Justinova pomoc rozhodně hodila.
Ten tak alespoň mohl přijít na jiné myšlenky a nekoukal se každých pět minut na hodiny, jelikož byl rád, když si odběhl na záchod anebo se napil. Trvalo to dvě hodiny, než se jídelna alespoň z poloviny vyprázdnila a on si konečně mohl sednout, pozitivní ale bylo to, že už bylo po půl 4.
Nevěděl, jestli se víc těšil na Briana anebo na Baileyho - vlastně věděl, bylo to vyrovnané, už chtěl mít ty svoje dva chlapy u sebe. Vzal telefon a rozhodl se napsat Brianovi, aby ještě víc zkrátil to čekání...
JUSTIN: Nemůžu se dočkat, až tě uvidím! PS. Doufám, že si nezapomněl ;-)
A odpověď na sebe nenechala dlouho čekat...
BRIAN: To se vsadím, že nemůžeš, jsem neodolatelný. PS. Na co přesně? Že ti mám dneska předvést moji výdrž? :-p
JUSTIN: To budu ignorovat a brát jako, že ani ty se nemůžeš dočkat mě :-* A díky za připomenutí, můj těsný zadek tě pozdravuje a počítá s tím :-p Každopádně - myslel jsem Baileyho!
BRIAN: Samozřejmě, že nemůžu, Sunshine, zvlášť když jde o tvůj těsný zadek, tudíž vyřiď i mé vřelé pozdravy :) Fuck! To mi úplně vypadlo z hlavy... shit!
JUSTIN: COŽE?! :o
Justin hypnotizoval displej a čekal na Brianovu odpověď, skoro si vyškubal vlasy nervozitou. Jak mohl zapomenout?! Trvalo deset minut, než konečně odepsal...
BRIAN: Vážně si myslíš, že je možné zapomenout, když mám za přítele pitomce, co mi to připomíná při každé příležitosti? Jasně, že počítám s další lekcí aportování... už teď si procvičuju čelisti na nošení, předpokládám, že Bailey opět nebude spolupracovat O:)
JUSTIN: Přítel a pitomec v jedné větě - zajímavé. Každopádně tohle už mi nikdy nedělej, málem jsem dostal infarkt! A bez obav, věřím, že s Baileym to půjde jako po másle :)
BRIAN: Ano - pitomec, ale můj pitomec. Anebo po hovně, s tím, že stopro po nějakém uklouznu, až poběžím ;-)
JUSTIN: Aww❤ Neboj, budu tam, abych tě sebral! :)
BRIAN: Hned jsem klidnější. Každopádně musím zase pracovat, abych to vše stihl, tak zatím, Sunshine. Napíšu, až skončím.
JUSTIN: Pa. Miluju tě.
BRIAN: :-*
Justin se culil od ucha k uchu. Když si vzpomněl na to, jak Briana přemlouval několik týdnů a ten si stál za tím, že žádná zablešená potvora nepřekročí práh Britinu a teď když viděl jeho nový přístup k celé situaci, nemohl být šťastnější. Vážně se nemohl dočkat, až budou konečně tři.
"Co se tak culíš, Sunshine?" přistihla ho Debb.
"Ehm, to nic... já jen... Brian je fakt to nejlepší, co mě kdy potkalo."
"Jsem ráda, že tě dělá šťastným," pohladila ho po vlasech.
"Dělá a šíleně," usmál se.
Justin zbylou hodinu v jídelně rozdával úsměvy na všechny strany a nemohl si stěžovat na dýška, která za to dostával, na ruce osahávající mu zadek už trochu jo, ale nehodlal si tím kazit den.
A v momentě, co se mu na telefonu objevila zpráva obsahující slova: HOTOVO! Za deset minut opouštím Kinnetik a jedu pro tebe, brzo na viděnou, drahý. - rozesmál se na celou jídelnu.
JUSTIN: Super! Ale vyzvedávat mě nemusíš, nejsem doma, takže se sejdeme rovnou na místě :)
Odpověď přišla obratem...
BRIAN: Nejsi doma? A kde jsi??
JUSTIN: Neboj, jen pomáhám Debb v jídelně, nemysli si, kdoví co :)
BRIAN: Nic jsem si nemyslel! A už se těším, až mi povyprávíš o vašem velkolepém usmíření :D Sedám do auta, brzo se uvidíme.
Justin si vmžiku sundal zástěru a pak rychle líbnul Debb pusu na rozloučenou, hned na to utíkal do auta, jako by na tom závisel jeho život. Během dvaceti minut byl před útulkem, kde Brian už nervózně přešlapoval u auta s cigaretou. Pravděpodobně s několikátou, pomyslel si Justin.
"Jsi tu rychle," dorazil k němu a políbil ho.
"Taky jsem se divil, že jsem tu dřív, než ty, předpokládal jsem, že se sem teleportuješ, abys tu byl co nejdřív."
"Haha," vyplázl na něj jazyk. "Jen se na něj těším."
"Skoro bych řekl, že víc, než ses těšil na mě," zatvářil se dotčeně.
"Myslel jsem, že žárlení je pro lesbičky," uchechtl se.
"Pitomče," lehce plácl Justina po hlavě. "Naplácal bych ti jinde, ale budeme si to muset nechat na doma."
"Koukám, že dneska mě čekají samé skvělé věci," skousl si ret.
"To se teprve uvidí," ušklíbl se.
Následně Justina chytil kolem ramen a vydali se spolu dovnitř. Bylo jim řečeno, aby chvilku poseděli, než si pro ně Jess přijde.
A když ji konečně uviděli přicházet, měla ve tváři výraz, který se Justinovi ani trochu nelíbil...
"Zdravím, Justine, Briane..." usmála se na ně vřele. Brian oceňoval, že mu neříká Pan Kinney.
"Dobrý den," usmál se Justin nazpátek, ale začínal být opravdu nervózní. "Děje se něco? Vypadáte, že nemáte moc dobré zprávy..."
"Ehm, Bailey měl dneska jednu ze svých epizod, vlastně je to po dlouhé době, co se to stalo..."
"Co tím myslíte?" zeptal se Brian, v jeho hlase byly slyšet obavy.
"Jeden ze zaměstnanců mu čistil klec a omylem zavadil o kýbl s vodou a když se ozvala rána, Bailey začal panikařit... zapomněl, že je v bezpečí a trvalo půl hodiny, než se nám ho podařilo uklidnit... teď je ve své kleci a odpočívá... takže bude lepší, když to dneska zrušíme."
Justin Brianovi stiskl ruku a ten mu stisk opětoval, celý den se těšil, až Baileyho konečně uvidí, chtěl být zase o krůček blíž tomu vzít si ho domů a to se během vteřiny rozplynulo.
Justin si ani do teď moc neuvědomoval, jak moc může být Bailey svojí minulostí ovlivněn, zatím ho vždy viděl veselého, hravého, nenapadlo ho, že stačí málo k tomu, aby Bailey zapomněl na to, že už je v bezpečí.
No comments:
Post a Comment