BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Justin mohl cítit, že se celé jeho tělo třese, skoro měl pocit, že ani není jeho, kolena měl jak ze želé a tváře měl krvavě rudé, jak mu naprosto hořely. A byl si zcela jistý, že mu srdce v životě nebušilo tolik, jako právě v tuhle chvíli. Dokonce musel párkrát zamrkat, aby se ujistil, že nemá jenom halucinace. Ale byl to opravdu on.
"Teda... já vím, je sexy, ale... jsem si celkem jistá, že ti teče slina po bradě, Justine," uchechtla se Kate.
"To je Brian," vydechl.
"Brian?" podívala se po něm zmateně. "Brian!" došlo jí náhle.
"Shhh, nekřič tak..."
"Proč? Jsem si celkem jistá, že o tvé existenci už ví..." ušklíbla se.
Justin sám nevěděl, proč nechtěl, aby křičela... možná proto, že nestál o to, aby celá galerie byla svědkem toho, jak se shledává po 7 dlouhých letech se svou dávnou láskou... a vlastně asi jedinou. Shit, proč pořád vypadá tak dokonale?
"Běž za ním," postrčila ho Kate.
"A co mu asi tak mám říct?"
"Ahoj?" nadzdvihla obočí.
"Skvělá rada, Kate, díky," zakřenil se.
"Rozhodně lepší, než když tu stojíš a jen na něj takhle čumíš, jako by snad odněkud spadl..."
"Z nebe," špitl si pro sebe. Pořád má tvář Boha.
"No tak, běž!" strčila do něj ještě jednou a Justin kvůli tomu udělal dva velké nemotorné kroky, že skoro spadl.
"Já tě nenávidím," vysoukal ze sebe přiškrceně.
Ale přes to v sobě našel všechnu sílu a odhodlání, co jenom měl a vydal se rovnou jeho směrem. Soudě podle jeho výrazu tušil, že ten je ještě víc zaskočen, než on sám. Šokovaný Brian Kinney, uchechtl se v duchu.
Dělilo je pouhých pár metrů, ale Justinovi se zdály skoro nekonečné a přes to ne dostatečně dlouhé... chtěl být u něho, padnout mu do náruče, cítit jeho rty... a přes to si přál, aby ho někdo před touhle situací zachránil, protože ani za boha netušil, co by mu měl říct. Bylo to zatracených 7 let a to, jak dopadli, byla jen a jen jeho vina... tak co mu teď měl, sakra, říct?
Přes to udělal ten poslední nezbytný krok k němu a najednou stál přímo naproti němu, teď už je dělily jen pouhé centimetry, které chtěl porušit a vrhnout se mu kolem krku, jenže moc dobře věděl, že o tohle privilegium se připravil dávno.
"Ahoj," řekl to tak tiše, že se skoro bál, že ho Brian neslyšel. Zároveň v to ale doufal. Ahoj? Vážně, Justine? Přestaň tu Kate poslouchat!
Brian si skousl spodní ret, tak jako to umí jedině on a následně neodolal úsměvu - opět takovému, jaký umí jenom on. Fuck, Briane...
"Ahoj, Sunshine."
Bože, takhle mi nikdo neřekl už takových let. Navíc Brian jeho přezdívku uměl vyslovit tak jedinečným způsobem, který ho skoro přiváděl k šílenství - dobrému šílenství - a tentokrát to nebylo jiné.
To bylo všechno, ani jeden nedokázal říct nic jiného, jen se na sebe dívali, jejich pohledy byly zmatené, milující a vystrašené zároveň a vůbec nevěděli, jak mají pokračovat dál. V takové situaci nikdy v životě nebyli a oba byli vyděšeni z toho, že řeknou něco špatně.
"Ahoj!" náhle k nim přitančila usměvavá Kate.
A Justin jí nemohl být vděčnější, možná ho někdy pěkně štvala, ale věděl, že ona mu vždycky bude krýt záda, což právě teď dělala, protože ona asi mohla vidět ze všech nejlíp, jak jsou oba v koncích a pravděpodobně by se na sebe jen dívali beze slov celý zbytek noci, kdyby k nim nepřišla.
"Kate... uhm, ahoj," usmál se na ni rozpačitě.
"Už jsme se sice viděli, ale já jsem Kate, těší mě," podala Brianovi ruku.
"Uh," pročistil si hrdlo. "Mě taky - já jsem Brian."
"Já vím," uchechtla se. "Nebo teda... slyšela jsem o vás."
"Doufám, že samé dobré věci?" zasmál se a pomalu začínal cítit zase pevnou půdu pod nohama.
"Převážně ano," přiznala bez přemýšlení.
"Převážně?" střihl po Justinovi pohledem.
Justin se jen výmluvně usmál. Samozřejmě, že za ta léta, co se přátelí s Kate, jí řekl o Brianovi všechno, i věci, které nebyly hezké, ale jak řekla Kate - převažovaly ty dobré.
"Mluvil o vás moc hezky, nebojte."
Justin mohl cítit, jak mu opět začínají rudnout tváře, Kate byl za záchranu vděčný, ale opravdu nebyl připravený na to rozebírat tady, jak s ní mluvil o Brianovi, zvlášť když mu ještě ani pomalu nedocházelo, že Brian tu vážně je.
"A co vás sem přivádí, Briane?" pokusila se Kate rozproudit konverzaci.
"Jsem tu pracovně... nebo teď už asi ne," uchechtl se při vzpomínce na Moora.
"Jak to?"
"Klient byl idiot, tak jsem ho poslal tam, kam patří."
Tohle na Brianovi miloval, nikdy se s nikým nepáral. Byl to pořád ten samý Brian, kterého tenkrát opustil, o trochu starší, ale pořád stejně krásný a sebevědomý.
Avšak začínal se trochu cítit jako páté kolo u vozu, sice věděl, že si za to může sám, protože nebýt Kate, pravděpodobně by mezi nimi dál panovalo hrobové ticho, ale stát tam a sledovat, jak si ti dva povídají, ho frustrovalo.
"Tak už vím, po kom to Justin má," zasmála se. "Ne jednou se naštval a poslal nějakého kreténa tam, kam patří..."
"Oh, vážně?" podíval se po něm trochu s obavami, že se musel s někým takovým potýkat.
"Občas se nějaký objeví, ale není to nic hrozného," ujistil ho.
"No nezapomeň na toho..."
"Kate," zarazil ji. "Jsem si jistý, že Brian tohle nepotřebuje slyšet." Nebo alespoň já o tom nepotřebuju mluvit.
"Však už mlčím," předstírala, že si zamyká rty. "Ale pro vaše dobro bych asi měla mluvit dál, pokud nechcete, aby opět nastalo to trapné ticho."
Oba se na ni podívali a následně se rozesmáli, Kate rozhodně věděla, jak zlepšit atmosféru i ve chvíli, kdy se zdálo, že to není možné.
"Připomíná mi Daphne," podotkl se Brian.
"Že jo?!" zasmál se Justin.
Brian mu s úsměvem přikývl a Justin se rozesmál ještě víc, sám už nevěděl, jestli proto, že mu to přišlo vtipné nebo proto, že chtěl nějak zaplnit to ticho, avšak Brian se na něj najednou zadíval s tím svým pohledem, kvůli kterému Justin vždy zapomínal i dýchat. A skoro by začal i hyperventilovat, kdyby mu nezačal vibrovat telefon v kapse...
"Shit, to je odtahovka, asi už jsou tady... měl bych..." Justin se začal střídavě dívat po Brianovi a Kate a úplně nevěděl, co má dělat.
"Běž si to vyřídit, já zatím Briana zabavím," ujistila ho Kate.
"Uhm, dobře, díky," usmál se na ni. "Nikam neuteč," podíval se po Brianovi.
Upřímně ani netušil, jak se mu něco takového podařilo vyslovit, ale bylo to tak, nechtěl, aby mu utekl, chtěl mu toho ještě tolik říct, ačkoliv zatím mu neřekl v podstatě vůbec nic, ale zkrátka se potřeboval nějak vzpamatovat, než s ním dokáže vést nějakou smysluplnou konverzaci.
"Neboj, Sunshine, nikam nejdu," Justinovi z té přezdívky opět přejel mráz po zádech a následně s úsměvem běžel ven ke svému autu.
####
Brian's POV
Brian se díval za Justinem s úsměvem na rtech, dokud mu nezmizel z dohledu, hned na to popadl další skleničku šampaňského ze zrovna procházejícího tácu a hodil ji do sebe na ex. V životě asi nebyl tak nervózní jako právě teď. A měl chuť si za to vrazit facku. Doufal v to, že narazí na Justina víc, než v cokoli jiného za celý svůj život a už ani nevěřil, že by k tomu mohlo dojít, když v tom se ten anděl náhle zjevil přímo před ním a vyvolal v něm všechny pocity, které se celých 7 let snažil pohřbít hluboko uvnitř sebe ve snaze žít bez něj dál, jelikož ho ani nenapadlo, že by ho ještě někdy mohl vidět. A teď ho viděl a choval se naprosto nemožně, nebyl schopný dát dohromady ani žádnou kloudnou větu a nebýt té holky, jež mu až děsivě připomínala Daphne, pravděpodobně by to dopadlo ještě hůř.
"Nemůžu uvěřit, že mi to vůbec nedošlo," promluvila náhle Kate.
"Huh?" podíval se po ní Brian, nechápajíc, co se mu snaží říct.
"Že jste to vy... jste starší, ale měla jsem vás poznat... tu fotku na jeho nočním stolku jsem viděla několikrát..."
Nebýt té druhé poloviny věty, Brian by pravděpodobně vyletěl z kůže, protože to už je po druhé za jeden večer, co mu někdo připomněl, že už není nejmladší. Avšak zjištění, že má Justin na nočním stolku...
"On má moji fotku?"
"Jo... nebo teda... měl."
"Měl?"
"Nakonec ji schoval... říkal, že vidět vás denně po probuzení, ale nemoct se vás dotknout, mu to všechno akorát zhoršuje... a stopro by mě zabil, vědět, že vám to říkám, takže..."
"Mám pusu na zámek," ujistil ji.
Polovina jeho byla z tohoto zjištění šťastná, protože teď už věděl, že na něj Justin nezapomněl, že ho pořád opravdu miloval... druhá se však bála toho, že v momentě, co tu fotku schoval, jeho city začaly postupně slábnout...
"Nemůžu uvěřit, že jste fakt tady," dívala se na něj jak na svatý obrázek.
"Jo, to jsme dva."
"Myslím, že tři... Justin je z toho docela v háji..."
"Asi nečekal, že mě ještě někdy uvidí."
"To nečekal," přitakala mu. "Promiňte, vždycky mluvím dřív, než myslím," pochopila, že tohle mu na náladě moc nepřidá.
"V pohodě, upřímně ani já nečekal, že ještě někdy uvidím jeho," přiznal s posmutnělým výrazem.
"Jo, ale teď jste tady a on taky, tak co s tím hodláte dělat?"
Briana děsilo, jak je to holka přímá a nebojí se nic říct, bylo to zvláštní, protože on byl úplně stejný a asi nikdy nepotkal nikoho, kdo by měl stejnou povahu, ještě k tomu ženského pohlaví, takže nebezpečná kombinace a něco mu říkalo, že ta je nenechá jen tak jít každého vlastní cestou...
Než ji však na to mohl cokoliv odpovědět, byl vysvobozen, protože musela jít vyřídit další prodej. Brian si proto vzal další skleničku a jen se procházel po galerii, snažíc se nějak zabavit, ale když se Justin stále nevracel, rozhodl se jít za ním ven.
Podepisoval tam nějaké papíry a byl očividně naštvaný, avšak Briana to přimělo k úsměvu, ne že by ho viděl rád naštvaného, ale naštvaný mu vždycky přišel roztomilý.
Justin se následně díval, jak mu odvážejí auto a Brian šel k němu ještě blíž, Justin k němu však byl zády a neviděl ho, proto když se náhle otočil, bylo očividné, že nejspíš prodělal menší zástavu srdce.
"Fuck, Briane!"
"Hmm, jdeš na to rychle, Sunshine," uchechtl se.
Justin se kousl do rtu a následně se začal smát jako blázen, ze vteřiny na vteřinu se dokázal naprosto uvolnit, až takový vliv na něj Brian měl, i po tolika letech.
"Nemůžu uvěřit, že jsi vážně tady," Justin se pousmál.
"To ani tvoje kámoška."
"Kate no... je trochu ztřeštěná, ale je skvělá. Doufám ale, že tě nějak neotravovala nebo nic neříkala..."
"Neboj se, je mi dělala společnost."
"Dobře," viditelně se mu ulevilo. "Mimochodem, vypadáš skvěle, Briane," skousl si ret.
"Jo, na gaye středního věku s jednou koulí." Klasický Brian, pomyslel si Justin.
"Jsi ten poslední, koho bych čekal, že bude dělat poznámky na svůj věk..."
"Trochu už jsem z toho vyrostl..."
"Aháá," ani trochu mu nevěřil a zasmál se.
"Každopádně ani ty nevypadáš vůbec špatně, Sunshine," pousmál se.
Zase ta přezdívka. Brian způsobil, že se Justin celý zachvěl a projel jím nával vzrušení. Najednou mu došlo, že jsou tam úplně sami a vyděsilo ho to. Když byl s Brianem naposledy sám, pomilovali se a slíbili se, že se budou vídat, jenomže...
"Jak dlouho tu ještě budeš?"
"Zítra se vracím do Pitts."
"Oh... aha."
Justinovi se sevřelo srdce, teď ho dostal zpátky do života a zase se s ním má loučit? S tou myšlenkou se nechtěl smířit, stejně jako Brian, který mu to viděl ve tváři. Ani jeden se nechtěl s tím druhým rozloučit, jenomže stejně tak nevěděli, jak naložit se situací, ve které se ocitli.
"Nabídl bych ti odvoz domů, ale sem jsem jel limuzínou toho idiota, takže..." zasmál se Brian.
"Limuzínou, hm?" zaculil se Justin.
"Věř mi, nestálo to za to."
Justin se zasmál a odpověděl: "A spěcháš nebo si někam půjdeme sednout? Promluvit si a aspoň trochu dohnat ztracený čas? Rád bych slyšel, jak se mají všichni v Pitts..." pousmál se s nadějí v očích.
Už jsem myslel, že se nezeptáš, Sunshine, pomyslel si Brian. Proto s úsměvem odsouhlasil jeho plán a tak šli společně chytit taxi, které je odvezlo k nedalekému baru, kam Justin rád chodíval.
No comments:
Post a Comment