BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Brian a Moore vstoupili do galerie a u dveří je uvítala slečna s tácem šampaňského. Brian do sebe hned jednu skleničku vyklopil... byl tak pekelně nervózní a ani pořádně nevěděl proč. Uklidni se, Briane, okřikl se v duchu.
Doufal, že tu Justin bude, ale stejně tak si uvědomoval, že je to naprostá hloupost... jen fantazie, o které by si přál, aby se stala skutečností. Jen touha... a svým způsobem asi i modlitba. Chlap, který nikdy nevěřil v Boha, se právě teď usilovně modlil za zázrak. A sám netušil proč... proč ho tak moc chtěl vidět. Proč i po tolika letech stále myslel na jeho tvář, na chuť jeho rtů, na hebkost jeho těla.
Milovat ho nikdy nepřestal, to ano, ale... bylo to už podělaných 7 let! Už by měl být jinde... možná s někým jiným. Jenže před Justinem si neuměl představit, že by někdy někoho miloval... a po Justinovi si neuměl představit, že by někdy miloval někoho jiného. Nestál o to. Radši navždy sám, než s někým jiným. On chtěl být s Justinem.
Jenže i kdyby se zázrak stal a on Justina znovu potkal, co by se stalo? Zadívali by se snad hluboce do očí a následně se vrhli tomu druhému do náruče s vroucí láskou? Ha, to sotva. Brian nebyl žádný patetický naivní idiot. Nejpravděpodobnější mu připadalo, že se na sebe možná usmějí... možná se dokonce pozdraví... ale pak zas půjde každý svojí cestou.
Ze svých myšlenek byl však vytržen Moorem, který mu začal vyprávět o tom, jak moc obdivuje malíře a že každý kousek, co ho zaujme, pečlivě studuje, techniku, jakým je namalovaný... prý ho to hrozně fascinuje. Briana však tyhle kecy nezajímaly, on sem přijel uzavřít obchod a ne se kamarádíčkovat, natož něco víc, co by si ten dědek podle všeho přál.
Briana svléká pohledem prakticky od chvíle, co se sešli. Ne, prostě ne, na tohle fakt nemá nervy, potřebuje konat, protože další možností je, že se zblázní.
"Takže... měl jste čas popřemýšlet, došel jste tedy k nějakému závěru?" zeptal se Brian.
"Jdete rovnou k věci, to se mi líbí," poplácal ho Moore po rameni.
"Nerad chodím kolem horké kaše," I když kolem té dnes chodím celý den, pomyslel si.
"Líbíte se mi, Briane," To jsem si všiml, zasmál se Brian v duchu, ale nic mu na to neodpověděl.
"Máte rád doutníky?" pokračoval Moore.
"Nepohrdnu, proč?" tak nějak tušil, kam tohle směřuje, ale přes to doufal, že je to jen nevinná otázka.
"Doma mám báječnou sbírku těch nejlepších doutníků... co kdybychom se, až tu skončíme, přesunuli tam a potom se rozhodne?"
Tak a dost. Tohle byla pro Briana poslední kapka. Jestli si ten dědek myslel, že Briana dostane tam, kam chce - tedy k sobě do postele - tak se šeredně mýlil. Brian mu to do teď možná dělal jednoduché, ale tomu bylo konec.
"Máte v plánu kouřit doutníky... nebo mě?" z Briana to vypadlo tak rychle, že sám sebe překvapil, ale přes to se cítil dobře, že mu to takhle vpálil a už si nehrál na žádné neviňátko.
"Ehm... nechápu... nechápu, co tím myslíte," Moore se tvářil pohoršeně.
"To, že si tu se mnou jenom hrajete v naději, že vás opíchám... sorry, nejste můj typ."
Brian popadl ze zrovna procházejícího tácu šampaňské a skleničku vypil na ex, následně se usmál a vrátil ji zpět na tác. Věděl, že právě teď přišel o milionový obchod, ale bylo mu to šumafuk. Vlastně věděl, že o ten by přišel tak jako tak, tenhle chlap nestál o spolupráci... pokud se teda netýkala vzájemného honění... on si s Brianem jenom hrál a myslel si, že vyhraje... no Brian je vždy o několik kroků napřed. A tak se otočil a od Moora, který tam zůstal stát rudý až na prdeli a s vykulenýma očima, odešel pryč.
Galerii však neopustil, chtěl se tu porozhlédnout, chtěl si alespoň představit, že tu Justin někdy vystavoval anebo vystavovat bude... jen představa, že v této galerii byli oba dva, jen každý v jiný čas, bylo lepší, než nic, protože s ničím by se právě teď nesmířil. Obchod projel, ale s Justinem chtěl získat alespoň něco, i když to bylo převážně jen v jeho hlavě.
Když se tam tak procházel a prohlížel si všechny ty obrazy, představoval si, jak musí být Justin šťastný, že to dotáhl tam, kam chtěl a měl z něho radost. Jistě, štvalo ho, že se Justin mohl už dávno vrátit za ním, ale jak už se zmiňoval dříve, rozuměl tomu, proč to neudělal. Však být to on, kdo by se dostal do New Yorku, rozhodně by se nikdy nevrátil zpátky do díry, jako je Pittsburgh. Nemohl proto očekávat, že to Justin udělá kvůli němu... ale doufal, hodně doufal.
Procházel se tam už celkem dlouho a začínal se jednoduše smiřovat s tím faktem, že tu chodí jako idiot úplně zbytečně, přesně jak předpokládal od začátku, proto si ještě jednou odchytil slečnu se šampaňským a následně se připravoval na odchod.
Když však míjel velkou stěnu obrazů, něco velmi zaujalo jeho periferní vidění... tak moc, že se zastavil a tím směrem se podíval... a zůstal stát v naprostém úžasu... a pravděpodobně i v šoku.
To, co tam uviděl, ho naprosto odrovnalo... myslel si, že čekal hodně, když doufal, že by Justin mohl být ve stejný čas na stejném místě jako on, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by mohl najít tohle...
####
Justin's POV
Justin dneska vstal levou nohou a táhlo se to s ním skoro celý den, proto když mu odpoledne zazvonil telefon s tím, zda by dnes neměl zájem vystavovat v druhé největší galerii v New Yorku, protože se jim uvolnilo místo a na poslední chvíli shánějí náhradu, skoro zakřičel, když radostně souhlasil, že rozhodně dorazí.
Byl zvyklý vystavovat téměř pořád, když se do New Yorku přestěhoval, o takové slávě snad ani nesnil, vlastně byl celkem přesvědčený, že do roka bude zpátky v Pittsburghu zase otročit v Liberty Diner pod ochrannými křídly jeho milované Debbie.
Jenže on se nakonec držel zuby nehty, protože to chtěl zkrátka dokázat a i když to nakonec trvalo 3 roky, než se dočkal svého prvního velkého úspěchu, rozhodně mu to stálo za to. Od té chvíle ho životem provázel jeden takový úspěch za druhým a peníze se jenom sypaly a možná mu ta sláva i začínala lézt do hlavy, líbilo se mu, že si může koupit, co chce a neohlížet se na to, kolik to stojí. Líbil se mu jeho velký byt, který byl moderně zařízen podle jeho gusta. A miloval svoje auto, které mu každý záviděl. Jenže jak to tak bývá, každý chce nakonec víc, i když už toho má spoustu. A proto mu dnešní nabídka udělala neskutečnou radost, v takové galerii totiž ještě nevystavoval a tak to pro něj bylo splnění dalšího snu.
Jenže když telefon zavěsil a skoro skákal radostí tři metry ke stropu, uvědomil si něco, co mu předtím nedošlo... co, sakra, bude vystavovat v druhé nejlepší galerii v New Yorku za obrazy? Jasně, je to malíř, takže má vždycky nějaké obrazy připravené bokem, kdyby náhodou, ale... on chtěl oslnit, jakože opravdu oslnit. Věděl, že tam budou vystavovat ti nejlepší malíři a nechtěl tam jít s pocitem, že jim nesahá ani po kotníky. Na tohle zkrátka nestačily obrazy krajinek ani zachycené tváře cizích lidí, které chodil sem tam malovat do parku.
A nejabsurdnější na tom všem bylo, že tématem byla Láska. A tak věděl, že bude muset vytáhnout něco mnohem osobnějšího, něco, na co se nepodíval už několik let, protože věděl, že by se rozbrečel, kdyby to udělal, ale tentokrát musel... tentokrát neměl nic jiného, žádné eso v rukávu... vlastně tohle bylo jeho eso v rukávu.
A tak otevřel dveře od skříně a začal vytahovat jeden obraz za druhým. Na prvním byla červenohlavá bláznivá ženská, která pro Justina byla druhou mámou. Na dalším byli jeho přátelé Maikey, Ben, Emmett a Ted. Hned vzápětí vytáhl obraz zachycující rodinku holek. Máma s Molly a Daphne následovaly potom. A obraz, který tam ležel jako poslední pro něj měl ze všeho cenu největší... jak by taky ne... byli na něm oni dva. Byl to obraz zachycující to nejkrásnější v jeho životě... dva muži, kteří se tak moc milovali, ale jejich cesty se nakonec rozdělily.
Justina to stále šíleně bolelo, uběhlo tolik dlouhých let, a i když si uvědomoval, že to jak skončili, byla hlavně jeho chyba a rozhodnutí, tak se do teď nedokázal vzpamatovat z toho prázdna v jeho srdci. Brian Kinney byl jeho životní láska a tenhle obraz, na němž si vzájemně hledí do tváře, je tím posledním, co má.
Namaloval ho první noc, co strávil v New Yorku. Útržek jejich posledního milování, kdy se vzájemně a hluboce dívali do svých očí, zatímco jim po tváři stékaly slzy. Justin si ten obraz do teď schovával, nikdy ho nechtěl použít na výstavu, i když si uvědomoval, že by za něj utržil spoustu peněz, vlastně byl přesvědčený, že to je asi jeho nejlepší výtvor... nechtěl se ho zkrátka vzdát.
A ani teď to udělat nechtěl, ale... tak nějak měl pocit, že musí. Že je zkrátka na čase, protože jinak si ten obraz taky může schovávat až do své smrti jako připomínku toho, co ztratil. A on už nechtěl žít v té bolesti, chtěl se posunout dál a měl tak nějak pocit, že tohle je jediná možnost, jak to udělat. Nechtěl Briana vymazat, ale potřeboval konečně zase začít žít.
Proto, i když to pro něj bylo opravdu těžké, všechny obrazy pečlivě zabalil a následně vyrazil rovnou do galerie, kde byla jeho obrazům vyhrazena jedna celá stěna. Naaranžoval je tam, jak nejlépe dokázal, TEN obraz dal přímo doprostřed a potlačoval při tom slzy. Od všech kolem na své obrazy slyšel samou chválu a obdiv, že dokáže vystavovat něco tak osobního a tak se alespoň díky tomu dokázal usmívat.
Když večer začali chodit lidé, tak začal být Justin opravdu nervózní, na jednu stranu se bál, že nezaujme a nikdo si nic nekoupí... na druhou stranu se děsil, že dnes o všechny ty obrazy přijde. Slečna, která tu měla shodou okolností na starost vyřizování toho hlavního a to prodej obrazů, byla Justinovou dlouholetou kamarádkou, nebyla to sice Daphne, ale byla ji v hodně věcech podobná a ona jediná věděla, jaká historie se skrývala za všemi těmi obrazy a tak v mezi čase dělala Justinovi společnost. Když za ním však nakonec přiběhla celá nadšená a oznámila mu, že si někdo koupil všechny jeho obrazy, Justinovi začalo bít srdce až v krku...
No comments:
Post a Comment