Game Night // 7 //

Po víc, jak týdenním čekání, jsem tu konečně s dalším dílem, tak moc doufám, že Vás bude bavit, protože já si jeho psaní užila po té dlouhé době!😁❤

BEZ VAROVÁNÍ

"Prej hra o přežití," odfrkl si Brian, když se hnal ulicemi Pittsburghu doufajíc, že někde narazí na zkouřeného profesora, radostně ho obejme a následně mu pár vrazí za to, že mu tohle peklo způsobil.

Dnešní večer se mohl vyvíjet dvěma skvělými možnostmi - první zahrnovala Babylon a nějaký pevný, úzký zadek a to nejlépe Justinův. Druhá - vlastně to samé jen bez toho Babylonu. Místo toho teď bojuji, jak o přežití své, tak to Benovo a zároveň se modlím, že se Justinovi ani tomu druhému paku, co mi dnes pilo krev, nic nestane. Lepší už to vážně být nemůže!

Nejhorší na tom všem byla ta bezmoc, kterou Brian pociťoval, protože neměl ani tušení, kam jít. Vybral si jeden ze tří směrů a doufal, že ten správný, ale čím dál víc byl přesvědčenější o tom, že touhle cestou Bena nenajde a přivádělo ho to k šílenství, protože chtěl, aby už bylo konečně po všem!

Vytáčelo ho i to, že nemůže zavolat těm dvěma a zjistit, jestli se jim náhodou nepoštěstilo konečně, na druhou stranu by dal Justinovi svůj telefon znovu, kdyby se někdy podobná situace opakovala, protože radši ať je Justin v bezpečí, než on sám.

Doufal však opravdu hodně, že někde narazí na nějakou živou duši, která je stejně šílená, když se v tomhle nachází venku a půjčí mu svůj telefon.

####

Justin měl za to, že za chvíli umře na podchlazení, v životě mu nebyla taková zima, jako právě teď. Zuby mu drkotaly takovým způsobem, že se bál, že o ně za chvíli přijde. V botách mu čvachtala voda a oblečení měl promočené skrz na skrz. Přes to se však nechtěl vzdát, protože v jeho hlavě se mohlo Benovi stát cokoliv a chtěl ho za každou cenu zachránit.

Překvapením pro něj bylo, když mu na Brianův telefon začalo volat cizí číslo, napadlo ho, že Brianovi možná volá nějaký klient nebo tak někdo a nebyl si jistý, zda by to měl brát, ale nakonec hovor přijal...

"Taylor, prosím?" zeptal se nesměle.

"Zníš roztomile," zasmál se Brian.

"Briane? Kde si vzal telefon?"

"Jeden velmi ochotný pán mi ho půjčil," Justin mohl slyšet ironii v jeho hlase.

"Nepřepadl si někoho, že ne?"

"Ne tak docela..."

"Ne tak docela?!"

"Řekněme, že pán měl naspěch - víš jak, utíkal před jistou smrtí a tak - ale můj proslov ho zastavil a telefon mi velice rád půjčil," Brian se ušklíbl.

"Čím si mu vyhrožoval?"

"Jak si tohle o mně vůbec můžeš myslet?" snažil se znít dotčeně.

"Briane?"

"Možná jsem mu trochu pohrozil fyzickým násilím... ale jen malinko, opravdu."

"Já se z tebe zblázním. A jsi aspoň v pořádku?"

"Zatím jo, pořád čekám, až na mě spadne strom nebo něco takového, ale dobrý... co u tebe? Nenašel si někde toho idiota?"

"Bohužel, už pomalu nevím, kde hledat... fakt se o něj bojím."

"Najdeme ho, uvidíš."

"S Maikeym si mluvil?"

"Hned po tobě mu zavolám."

"Dobře."

"Dávej na sebe pozor, jasný?"

"Snad se o mě nebojíš."

"Vím, že se o sebe umíš postarat, takže ani nemusím," odpověděl Brian i přes to, že moc dobře věděl, že strach o Justina nedokáže jenom tak vypnout.

"Buď taky opatrný."

"Budu."

"A Briane..."

"Copak?"

"Miluju tě."

Justin se kousl do rtu a na druhé straně telefonu se rozeznělo ticho, na chvíli se lekl, že to snad Brian zavěsil, když v tom se ozvalo "Brzo se uvidíme, Sunshine." Následně Brian telefon típl.

Justin věděl, že to byl jeho způsob, jak říct, že on jeho taky a byl naprosto spokojený. Stejně tak v jeho hlase mohl slyšet příslib toho, co spolu budou dělat, až se konečně uvidí, dají si společnou teplou sprchu a následně...

####

Michael si vybral cestu, která vedla k jeho a Benovu domu, nevěřil, že by se Ben dostal tak daleko, ale už mu docházely možnosti a tak si řekl, že to prostě riskne. Snažil se i udržet si myšlenku, že je tohle celé jenom hra. Přišlo mu to jako hloupost po tom, co se jedna hra dnes dost podělala, ale zároveň moc dobře chápal, proč tohle Justin pojal jako hru, protože bylo tak mnohem snazší udržet se při smyslech. Ačkoliv Michaela začínala přepadat panika a v momentě, co se na displeji jeho telefonu objevilo cizí číslo, okamžitě předpokládal, že mu někdo volá ohledně Bena a bál se nejhoršího...

"Ano?" zakřičel.

"Jesus, Novotny, moje ucho..."

"Briane?"

"Jop."

"Kde si vzal telefon?"

"To je dlouhý příběh, jen volám, jestli si ho nenašel... a jestli si v pohodě."

"Nenašel a jsem," odsekl.

"Určitě?"

"Věř mi, kdybych ho našel, věděl bych to..."

"Myslím, zda si v pohodě?"

"Nic jsem si zatím nezlomil, takže..."

"Nemyslím jen fyzicky."

"Jestli očekáváš, že ti řeknu, že se psychicky hroutím, tak toho se nedočkáš."

"Fajn. Jen jsem se chtěl ujistit... to je jedno, nebudu zdržovat..."

"Briane!"

"Huh?"

"Promiň. Chovám se jako idiot."

"Jen se o něj bojíš, to chápu, kdyby šlo o... hmm, to nic."

"O Justina? Viděl jsem, jak ses o něj bál, když nám zmizel... takže věřím, že moc dobře víš, jak se teď cítím... takže promiň, že se chovám takhle... že se celej večer chovám jako kretén."

"No na tvou obranu, já to tak trochu začal," zasmál se Brian.

"To máš pravdu... ale stejně jsem neměl právo vytvářet problémy mezi tebou a Justinem..."

"My si to vyřešíme, jako vždy. A Bena najdeme a můžeš mu konečně vysvětlit těch 27 minut... oba víme, že už je na čase," popíchl ho Brian.

"Nechtěj, abych své omluvy litoval," zasmál se Michael. "Ale bohužel máš pravdu."

Oba se zasmáli a následně se ubezpečili, že na sebe budou dávat pozor, poté se rozloučili, protože Brian byl nucený vrátit telefon, pokud nechtěl riskovat, že ho časem navštíví páni v modrém.

####

"Díky... a pardon," řekl Brian s úšklebkem, když vracel telefon muži, kterého terorizoval, aby si mohl zavolat, protože začal pomalu, ale jistě vyšilovat.

Díky hodinkám věděl, že jeho hodina se krátí a že má asi 20 minut na to vrátit se zpátky na místo, kde se všichni tři rozešli s příslibem, že tam zase za hodinu setkají. I přes to se však ještě neotočil a rozhodl se pokračovat chvíli dál, nebyl si jistý, jestli dřív nedojde na konec světa, než najde Bena, ale vědomí, že se vrátí bez něj, mu nedělalo ani trochu dobře. Jak řekl Michael, on se o Justina předtím bál šíleně a tak teď nechtěl někoho, koho jeho nejlepší kamarád miluje, nechat na pospas osudu.

Poslední kapkou pro něj však bylo, když se mu náhle smekla noha a on se vyválel rovnou na zemi ve svém oblíbeném Armani kabátě a sedřel si celý levý bok. Fuck! Jestli budu mít jizvu tak...

S hromadou nadávek se začal pomalu zvedat a doufat ještě víc, že Bena najde, aby ho mohl za tohle kopnout do prdele. Příště jim prostě těmi blbými dveřmi bouchni před nosem a neposlouchej Justina, Kinney!

Promočený, zraněný a nasraný se rozhodl, že je na čase přijmout ten fakt, že pokud chce tuhle "hru" vyhrát alespoň v tom ohledu přežití, i přes to, že asi nebude ten, kdo najde Bena, vyrazil stejnou cestou zpátky na místo setkání.

Dorazil tam se zhruba deseti minutovým zpožděním a i když neočekával, že ti dva tam budou taky na čas, rozhodně ho děsilo, že tam nejsou dřív, než on, protože on je vždycky ten, co chodí módně pozdě, pokud je někdo, kdo chodí vždy včas, jsou to ti dva a ještě, když jim nemohl ani zavolat, jeho panika se začala mnohem víc prohlubovat.

"Konečně!" reagoval Brian na příchod Michaela a aniž by si to uvědomil, tak ho objal.

"Taky tě rád vidím... ale dusíš mě."

"Promiň. Ale co ti tak trvalo, sakra?"

"Byl jsem až u nás doma..."

"A?"

"Nebyl tam."

"Shit."

"Vůbec nevím, kde ještě hledat, asi budeme muset zalarmovat ostatní, kteří mě už půl hodiny nahání a já se je snažím uklidnit, ale prostě bude lepší, když nás bude víc... a možná..."

"Možná co?"

"Zajít na policii?"

"Tam ti řeknou to samé, co ti řeknu já - pokud to je míň jak 24 hodin, tak se tam o to nikdo zajímat nebude..."

"Takže mám teď čekat ještě, kdo ví jak dlouho na to, než ho budou moct označit za pohřešovaného? Víš, co všechno se mu za tu dobu může stát?!"

"Já vím, Mikey, já vím... ale nad tím teď nepřemýšlejme," položil mu ruku na rameno.

Snažíc se uklidnit Maikeyho, se duševně snažil uklidnit i sebe, protože i přes to, že se snažil působit silně, uvnitř ho přepadala čím dál větší panika, Justin tu měl být už před půl hodinou a přes to po něm stále nebylo ani památky.

"Uhm... kde je vůbec Justin?" zeptal se Michael, když si uvědomil, že tam není.

"Nemám tušení. Budeš mi muset dát telefon, abych mu zavolal a seřval ho za to..."

"Jasně, tady máš."

"Díky."

Brian ihned vyhledal svoje jméno v kontaktech a zmáčkl zelené tlačítko, nechal to vyzvánět skoro minutu, ale nakonec to spadlo do hlasovky.

"Dal jsem mu sakra telefon, aby si mohl zavolat nebo, aby se mu dalo zavolat, a on to kurva nezvedne?!"

"Určitě je v pohodě, Briane."

"Určitě je, ale nebude, až ho uvidím... zabiju ho."

"Na to ho až moc miluješ."

"Sklapni, Novotny."

"Myslím, že je na čase, aby sis to konečně přiznal... nešílel bys tu strachy, kdyby to nebyla pravda..."

"Já nešílím..."

Brian se uprostřed věty zasekl, když v dáli viděl, jak k nim někdo utíká přímo nadlidskou rychlostí. Přimhouřil oči, aby mohl víc zaostřit a čím víc se k nim osoba blížila, tím víc si byl jistý, že je to Justin a nemýlil si...

Brian na nic nečekal a s otevřenou náručí se mu vydal naproti, rozhodl se, že zabití ho nechá na později, protože právě teď ho chtěl hlavně držet a ujistit se, že je v pořádku a Justin mu do náruče přímo vběhl. Neviděli se sotva dvě hodiny, ale pro ně to bylo mnohem delší.

"Proč si tak utíkal, ty cvoku?" zeptal se Brian, když se od něj odtáhl.

"Ehm, já... něco mě napadlo... Maikey, jak jste se k nám dostali?"

"Co?" podíval se po něm zmateně.

"No jak?"

"Autem? Říkali jsme, že silnice byla kluzká, takže..."

"Ne, ne, ne... myslím tím to, jestli jste jeli výtahem nebo šli pěšky?"

"Výtahem. Co na tom záleží?"

Justin se začal zničehonic vítězoslavně usmívat a ti dva na něj koukali, snažíc se pochopit, co se jim to sakra pokouší sdělit a pak jim to oběma najednou docvaklo.

"Výtah už nejel, když jsme odcházeli hledat Bena..." začal Brian.

"Ale je dost možné, že jel, když Ben odešel z loftu, akorát..." pokračoval Mike.

"Se následně nejspíš zasekl s Benem uvnitř," doplnil Justin. "Jenže ten byl moc zkouřený na to, aby o sobě dal vědět, a my jsme ho v té tmě cestou dolů nemohli vidět, jelikož nás ani nenapadlo tam hledat."

"Jesus Christ, jak tě to napadlo?" zeptal se Brian udiveně.

"Jsem génius, copak si zapomněl?" mrkl po něm.

"A můžeš počítat s tím, že ti dám obrovskou pusu, jestli tam Ben opravdu bude," oznámil Michael a hned na to vyběhl směrem k loftu.

Ti dva se po sobě jen s úsměvem podívali a následně vyběhli hned za Michaelem, který měl celkem náskok, ale přes to musel počkat, až doběhnou oni dva, protože byli ti s klíči od vchodu.

"Nemusel si tak spěchat," zamával mu Brian klíčky před nosem.

"Kriste, otevři ty dveře, Briane!" rozčílil se hned.

Brian se ušklíbl a následně ihned odemkl dveře. Všichni tři se vrhli dovnitř a běželi k výtahu, snažíc se zjistit, kde se mohl zaseknout a s voláním jeho jména začali vybíhat schody.

"Tady!" zakřičel Michael, když objevil výtah zaseknutý mezi druhým a třetím patrem. Bylo do něj špatně vidět a tak si alespoň svítil telefonem a volal Benovo jméno.

"Profesore!" přidal se Brian.

"Zlato? Jsi tam?!"

"Bene?!" křičel Justin.

"Shit, nic nevidím, je tu moc velká tma," zazoufal Michael.

Všichni tři si povzdychli a Justin se začal obávat, že jeho nápad možná nebyl tak geniální, jak si myslel, v tu chvíli však všichni zaslechli nějaké zvuky "Uhmmmm."

"Bene?!" křikl Michael.

"Hmm... tady jsem! Jsem ve výtahu!" odpověděl Ben zmateným hlasem.

"Jesus Christ, zlato, vydrž, nějak tě odtamtud dostaneme!"

"Dobře!"

"Ale jak?" podíval se Michael po těch dvou.

Brian s Justinem si vyměnili pohledy netušíc, jak na to Maikeymu odpovědět. Jedno bylo jisté, oni tři ho odtamtud nedostanou, ale jaká byla šance, že za tohohle počasí s výpadkem proudu v celém městě, seženou někoho, kdo sem rychle přijede a Bena z toho výtahu dostane?