Live or Die // 17 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Brian si myslel, že touhle dobou vyřknutí těch slov už bude tak nějak snadné. Mám rakovinu. Řekl to už tolikrát, jak sobě, tak někomu jinému, že by s tím neměl mít už problém. Ale přes to, když se díval do těch Mikových štěněčích očí, nějak se nemohl přimět k tomu to vyslovit. Justin byl pro něj nejhorší, protože si myslel, že jeho reakce bude úplně jiná, že ho opustí. Teď by si za to nejradši nakopal, že si to vůbec o něm myslel, ale myslel, bohužel, a to na té rakovině bylo pro něj asi nejvíc nesnesitelné. Jenže Justina už má vyřešeného, sice ho přivádí k šílenství, že ho musí vidět v takovém stavu, ale je momentálně na tom tak, že si i on uvědomuje, že s něčím zkrátka potřebuje od Justina pomoct, ať se mu to líbí nebo ne. Ale Mikey - to je pro něj momentálně jiná kapitola. Jsou to nejlepší přátelé už tolik let, jsou jako bratří a Brian moc dobře ví, že Michael tohle vezme hodně těžce, i když ho milionkrát přesvědčí o tom, že by měl být v pořádku.

"Jesus, Briane, vypadáš jako bys umíral... co se děje?" zasmál se.

Pohled, který si Brian s Justinem vyměnili, ho akorát přiměl ještě víc vnitřně panikařit, Michael nebyl zvyklý, aby ho jeho nejlepší kamarád takhle posadil a chystal se mu říct něco očividně velkého, Brian vždy vše řekl na plnou hubu a pokud teď nemohl, Mika to rozhodně děsilo.

"Jenom mi slib, že nebudeš vyšilovat... to fakt teď nesnesu, Michaele."

"Těžko ti můžu slíbit, že nebudu dělat něco, co už dělám... fakt mě děsíš... vy oba... tváříte se tak vážně... budete se brát nebo tak něco?" Michael se uchechtl nad absurditou svého prohlášení.

A ačkoliv by se Brian asi taky začal smát, momentálně mu ani představa toho, že by si měl Justina vzít, nepřišla tak šílená a děsivá, jako to, co měl Maikeymu říct. Ale byl si vědom toho, že ta slova musí prostě vyslovit a tak se zhluboka nadechl a udělal to.

Michaelova reakce byla přesně taková, jakou očekával - šílel. Stokrát se ho zeptal, jestli bude v pořádku a neodpustil si ani nějaké ty slzy. Brian měl vztek, ale zároveň byl rád, že už mu to řekl, protože tajit něco takového před někým, koho miluje, není zkrátka snadné.

"Vážně nechápu, jak si to před námi dokázal tajit tak dlouho."

"Věř mi, Mikey, ani já ne," ozval se Justin a Briana sjel přísným pohledem.

"Nebylo to zas tak těžké, jen zrovna vy dva jste měli potřebu se mi vrtat do věcí."

"Báli jsme se o tebe!" pronesl Michael.

"A očividně oprávněně," doplnil Justin.

"No tak teď už to víte, ale buďte tak hodní a nechte ty vaše velké pusy zavřené."

"Počkat, kdo to ještě neví?" zeptal se Michael.

"Emmett, Theodor... a Debbie."

"A kdy jim to hodláš říct?"

"Kdo říká, že jim to hodlám říct?"

"Cože? Tohle jim říct musíš... mojí mámě rozhodně nebo nás pak oba zabije."

"Prosím tě, ta mi teď ani nemůže přijít na jméno."

"Jsem si jistý, že když jí tohle řekneš, tak na veškeré neshody zapomene... Justine, podpoř mě tady."

"Rád bych, ale je na Brianovi, komu to řekne... nutit ho nemůžeme."

"Díky! Ale každopádně nehodlám to Debb říkat, jenom proto, aby se nade mnou slitovala... o žádnou lítost nestojím. A teď už to prosím přestaňte řešit."

Michael si ještě říkal svoje, zatímco Justin jen nečině přihlížel a tajně doufal, že na něj Michaelova slova budou mít nějaký vliv. Ale Brian to ignoroval, protože prostě nebyl připravený na to říct to Debbie... bere ji jako mámu a zrovna teď by mu docela bodla nějaká její mateřská slova, ale po tom, co se mezi nimi stalo, nehodlá vytahovat svoji rakovinu k tomu, aby získal zase její lásku... i když ví, že ji asi nikdy neztratil, jen u Debb momentálně víc převládá oprávněný vztek a on mu teď jaksi nedokáže čelit.

Jakmile se mu podařilo Michaela vystrčit ze dveří s varováním, že jestli to někomu řekne, bude to on, kdo bude potřebovat obě koule náhradní, šel si zase lehnout zpátky do postele, protože se ještě necítil úplně nejlíp.

"Víš, má pravdu," pronesl Justin, když si k němu lehnul.

"Prosím tě, nezačínej i ty," Brian si zoufale přitiskl polštář k obličeji.

"Měla by to vědět."

"Neříkal si náhodou, že je na mně, komu to řeknu?"

"Ano, ale svůj názor ti snad sdělit můžu..."

"Nikdo se tě o něj neprosil," ohnal se Brian. "Promiň," řekl vzápětí, když si uvědomil, že to přehnal.

"V pohodě, nic mi do toho není... půjdu spát, jsem docela unavený," políbil Briana na tvář.

A následně se raději otočil na druhý bok a tak se Brian mohl dívat pouze na jeho záda, zatímco ho hryzalo svědomí, protože moc dobře věděl, že Justin se mu jen snaží pomoct a on se chová jako kretén, ostatně jako vždy v takových situacích.

Rozhodl se však jít raději spát, protože neměl sílu momentálně dumat nad tím, jaký pitomec je a zda by se měl Debbie svěřit nebo ne, chtěl zkrátka na chvíli na nic z toho nemyslet.

-----

Uběhlo několik dní a Brian stále docházel na radiaci, dokonce se vrátil do Kinnetiku, ale bylo mu tak zle, že ho Ted musel poslat domů a se Synthií za něj dělat vše potřebné. Briana na jednu stranu vytáčelo, že je tu další člověk, co s ním zachází jako v rukavičkách, aniž by vůbec věděl, proč je Brianovi tak zle, ale zároveň byl rád za to, že mu Ted pomáhá.

Dneska se však chtěl překonat stůj co stůj a do Kinnetiku šel znova, ačkoliv tušil, že to skončí úplně stejně jako předtím. A měl pravdu, jediné, co zvládal, bylo ležet na pohovce v bolestech a modlit se, že to brzo přejde. Uvědomoval si, že měl poslechnout Justina, který ho ráno prosil, aby zůstal raději doma a vzal si prostě ještě volno, ale Brian mu chtěl dokázat, že to zvládne... Jo, jsi fakt idiot, Kinney.

"Briane?" ozval se Ted, jenž zrovna vstoupil do jeho kanceláře. "Jesus Christ, co se děje?" zhrozil se nad tím, jak Brian vypadal.

"Nic," Brian se z posledních sil posadil a byl rád, že dokázal zadržet obsah žaludku. "Je mi dobře. Proč se ptáš?"

"Možná proto, že vypadáš strašně."

"Děkuju," neodpustil si Brian ironický tón.

Ted se vedle něj posadil a spustil: "Tohle už je po druhé, co tohle stalo..."

"Zasraní účetní, to musíte počítat všechno?"

"Jen chci, abys věděl, že mi můžeš věřit a říct mi to... jako kamarádovi a někomu, kdo si prošel těžkými časy... není nic, co bych neviděl nebo nedělal, za což sám nikoho neodsuzuju. Ale je tu jedna věc, kterou vím: první a nejtěžší bod, kterým si musíš projít, je přiznat si, že máš problém... a když to uděláš, jsi na dobré cestě k uzdravení..."

Jesus Christ.

"Co se mi tu snažíš říct?"

"Že jestli máš nějaký problém s drogami..."

"Mám rakovinu, Theodore... Jesus."

Z Briana to vypadlo tak náhle, že jeho samotného to překvapilo, ještě před pár dny se hádal s Mikem a Justinem, že to zatím nechce nikomu říct a teď se tu svěřuje svému účetnímu... který je ale zároveň i jeho kamarádem a Brian si moc dobře začíná uvědomovat, že bude potřebovat jeho pomoc, co se Kinnetiku týče.

"R-r-r-r-r..."

"Jo. Ale neboj se... mají to. Chodím na ozařování, a proto mi poslední dny není zrovna nejlíp."

"Bože..."

"A teď pokud mě omluvíš," Brian se zvedl a okamžitě běžel do koupelny.

"Ani nevíš, jak se mi ulevilo," předal mu Ted sklenici vody, když se vrátil. "Myslím tím, že budeš v pořádku. Je něco, co pro tebe můžu udělat?"

"Pár věcí by se našlo... potřebuju, abys mě v Kinnetiku nadále kryl."

"Jako by se stalo. A co dál?"

"Zavolej mi taxi. Jedu domů."

Ted udělal, jak ho Brian požádal a ten do půl hodiny mířil domů. Jakmile překročil práh loftu, okamžitě zamířil do ložnice, aniž by se namáhal se svlékáním a ještě oblečený padl rovnou do postele. Nebyl si jistý, jak dlouho tohle ještě bude schopný vydržet. Ale přemýšlet nad tím už dál nemusel, protože během chvíle odpadl naprostým vyčerpáním.

Probudila ho až vůně linoucí se z kuchyně, kterou okamžitě následoval...

"Už jsi vzhůru?" usmál se na něj Justin od sporáku. "Cítíš se líp?"

"Trochu. Co to tam vytváříš?"

"Kuřecí polévku. Mám recept od Debbie, je to prý zázrak na podrážděný žaludek..."

"Ty si jí to řekl?" zhrozil se Brian.

"Ne, ale předpokládal jsem, že to v Kinnetiku dlouho nevydržíš a najdu tě tady... tak jsem se ještě stavil u ní doma a řekl jí, že mi není nejlíp a zda by mi nemohla dát nějaký dobrý recept..."

"A ona ti věřila?"

"Umím lhát, když chci... a musím," dodal Justin posmutněle. Z lhaní Debb neměl nejlepší pocit, ale pro Briana cokoliv.

"Můj malý génius," přistoupil k Justinovi blíž a objal ho zezadu.

"Snad ti bude chutnat."

"Pokud to vaříš ty, tak určitě."

"Lichotky si nech na potom, ale teď šup zpátky do postele."

"A jak mám jíst, když budu v posteli?"

"Nech se překvapit a mazej."

Brian miloval, když byl Justin panovačný a poslechl ho. Netušil, co si na něj Justin připravil, ale čekal v posteli na to, až za ním Justin dorazí. Ten se po chvíli objevil s úsměvem, ale už v tu chvíli Brian tušil, že má něco v plánu...

"Nehodláš mě snad krmit?"

"A co když jo?"

"Tak říkám kurva ne!"

"A mě to nezajímá, takže... otevři pusu," Justin se pomalu blížil se lžící k jeho puse.

"Děláš si ze mě..." Justin využil toho, že ji Brian otevřel, ačkoliv kvůli nadávání, a lžíci mu do ní strčil.

"Vidíš, jak ti to jde krásně," zasmál se Justin. "Ale dobře, už tě nechám být, tady to máš a bude to snězené do poslední kapky, potřebuješ nabrat sílu..."

"Jo a hned, jak ji naberu, tak si to s tebou pěkně vyřídím."

"Už se těším," mrkl na něj a vyrazil si taky nandat porci té báječné polívky.

Která byla stejně tak opravdu zázračná, protože Brianovi bylo následně o dost lépe a tak mohli pro jednou spolu strávit celkem klidný večer.

"Úplně jsem bych zapomněl... dneska jsem to řekl Tedovi."

"Vážně? Co tak najednou? Myslel jsem, že už to nechceš říct nikomu..."

"Myslel si, že beru drogy, musel jsem ho vyvést z omylu."

"Bože," Justin se zasmál. "Takže teď už jen Emmett... a Debb."

"Jsem si jistý, že ten účetní nedokáže před tou královničkou držet pusu zavřenou... takže vlastně už jen Debbie."

"Takže jí to řekneš?"

"Nevím... ale řekněme, že nad tím přemýšlím od toho večera, kdy jste mě kvůli tomu s Maikeym pekli na ohni."

"Jen ti chceme pomoct... Debb si zaslouží znát pravdu..."

"Jo, ale..."

Brian neměl možnost dokončit svou větu, protože se ozvalo klepání na dveře. "Jesus Christ," zavztekal se hned a zamířil rovnou otevřít připravený dotyčného poslat vlastní cestou, ale byl velice překvapený z toho, koho tam našel...

"Debbie?"

"Snad neruším, ale přišla jsem za Justinem, podívat se, zda je mu líp."

"Um... ehm... tak pojď dál."

Brian v tu chvíli začal naprosto panikařit, možná si už uvědomoval, že by jí to asi měl říct, ale rozhodně si to nepředstavoval takhle rychle. A Justin byl stejně šokovaný, když Debb uviděl.