Live or Die // 16 //

Venku nám začalo pěkný vedro a to je pro mě znamení, abych nedělala nejlíp vůbec nic, snad i neexistovala, fakt ty horký dny a bohužel i noci snáším hodně špatně a vždy se modlím, ať je léto hodně rychle za mnou... nechápu ty, co se na něj vysloveně těší, já radši beru Aljašku všema deseti😂 Každopádně jsem se rozhodla, že Vám alespoň napíšu další díl této povídky, tak doufám, že na něm moje přehřátí nebude znát a bude se Vám líbit!😅❤

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Justin byl vzhůru téměř celou noc, nedokázal z Briana spustit pohled, pořád čekal, že se něco stane, že mu nějak přitíží nebo něco a chtěl být na tu situaci připravený. Zároveň ho potřeboval jenom vidět a připomínat si, že je tady a naživu... protože si nechtěl ani představit, že by ho ztratil. To by totiž nepřežil. Miloval Briana víc než cokoliv a to nevědomí celé ty týdny ho přivádělo k šílenství, ale teď když konečně věděl, přivádělo ho k to šílenému strachu a myšlenkám na to, co by, kdyby.

"Prosím, řekni mi, že si na mě takhle necivěl celou noc?" zeptal se Brian náhle.

"Jsi vzhůru!" zalekl se Justin.

"Podle všeho a odpovíš mi?"

"Um... já jsem... na tebe... rozhodně... necivěl celou noc."

"Jsi příšerný lhář. Něco si mi snad slíbil," Brian se otočil na bok a díval se tak Justinovi přímo do očí.

"Slíbil jsem ti, že s tebou nebudu zacházet jako s nemocným... ne, že na tebe nebudu dohlížet."

"V mých očích je to úplně ta samá věc."

"Kdyby to bylo naopak..."

"Ale není," nenechal Justina ani domluvit.

"Ale jednou bylo... po plese ses o mě staral téměř non-stop, díky tobě jsem se zase postavil zpátky na nohy, Briane."

Brianův výraz v tu chvíli zkameněl a Justin si moc uvědomoval, že tohle možná neměl vytahovat, ač je Justin ten, který měl hlavu rozbitou pálkou, Briana ta noc vzala ještě mnohem víc, protože on si pamatuje vše.

"Promiň. Jen tě zkrátka miluju a chci tu být pro tebe."

"Já vím, ale nesnesu když se mnou budeš zacházet, jako s nemohoucím, takže pokud víš, že to nezvládneš, tak..."

"Zvládnu to," odpověděl Justin pevným hlasem, ač v hloubi duše věděl, že to bude příšerně těžké.

"Dobře," Brian se natáhl a Justina políbil.

Následně se zvedl a zamířil rovnou do sprchy. Ani nejde popsat, jak moc chtěl Justin jít za ním, jsou to už týdny, kdy si naposledy užili společnou sprchu a i to Justina přivádí k šílenství. Ví moc dobře, že se budou jenom sprchovat, ale to mu stačí, chce tam být prostě s ním jako dřív.

Takže i když věděl, že opravdu hodně riskuje to, že ho Brian kopne rovnou do zadku a dost možná vykope rovnou až před barák, byl ochotný to podstoupit, šel proto potichu dovnitř, sundal si boxerky a následně opatrně vklouzl do sprchy.

"Justine!"

"Nechtěl jsem tě vyděsit."

"Nevyděsil, ale co tu, sakra, děláš?!"

"Sprchuju se s tebou... šetřím vodou," usmál se šibalsky.

"Nechci, abys... měl bys jít."

"Nemusíš se přede mnou schovávat," ujišťoval ho, protože viděl, jak moc nechce, aby Justin viděl jeho jizvu a že je teď tam dole možná nějak jiný. "Miluju tě," Justin vzal houbu a začal s ní přejíždět Brianovi přes hruď.

Ten se chvíli tvářil jako, že Justina zabije, ale nakonec nemohl odolat tomu dobrému pocitu, který v něm Justinova péče vyvolávala a naprosto se jí oddal. Během několika minut byli zpátky tam, kde byli dřív... no až na ten sex, ale i tam věděl Justin, že se nakonec dostanou.

Po sprše se vzájemně vysušili a šli se společně nasnídat. Justin mohl na Brianovi vidět, že je najednou nějak uvolněnější a byl za to nesmírně rád.

Když byli najezení, hodili na sebe nějaké oblečení a zamířili do nemocnice. Justinovi se z toho stahoval žaludek sotva tam vešli a když kolem sebe viděl všechny ty nemocné lidi, bylo mu hrozně... nechtěl, aby tohle musel Brian zažívat, ale byl rád, že ho alespoň nechal jít s ním.

"Dobrý den, pane Kinney," doktorka vyšla ze své ordinace. "A vy jste?" obrátila se k Justinovi.

"Um... Justin Taylor... jsem..." Justin se nejistě podíval po Briana.

"Můj partner," ozval se Brian.

"Velice mě těší a jsem ráda, že pan Kinney má po svém boku někoho, kdo mu pomáhá v těchto těžkých chvílích, je to opravdu třeba. Každopádně budete muset počkat tady, než skončíme, je nebezpečné, abyste šel dovnitř."

"Ehm... jo-jasně," Justin byl stále zaskočen Brianovým prohlášením a měl co dělat, aby se nezačal usmívat jako blázen.

"Neukousej se tu nudou, zatímco já budu ležet v té zábavné radioaktivní věci."

"Vynasnažím se."

Brian se na něj usmál a následně zmizel s doktorkou v jedné místnosti. Justin se posadil zpátky na místo a začal listovat časopisy, nebyl však schopný vnímat ani jeden, trnul tam totiž hrůzou a doufal, že Brian se brzo vrátí. Celé to čekání mu připadalo jako věčnost a s tím, že věděl, co má ještě přijít dneska, mu bylo ještě hůř, ale chtěl být Brianovi oporou stůj co stůj.

"Tady jsi!" Justin doslova vyběhl ze svého místa a šel hned k němu. "Jak je ti? Jsi v pořádku?"

"Za prvé - vedlejší účinky začnou až za nějakou dobu a za druhé - vážně povedeme ten rozhovor znovu?"

"To se ani nemůžu zeptat, zda jsi v pořádku?"

"Zkus to aspoň bez toho výrazu jako bych umíral... tomu jsem se snad vyhnul," Brian se zasmál.

"Prosím, o tom nevtipkuj."

Justin ani nechtěl slyšet o tom, že by měl Brian umírat a srdce se mu jen z té myšlenky zachvělo, Brian v tu chvíli viděl, jak moc vlastně Justin potřebuje ujištění, že bude v pořádku.

"Jsem a budu v pohodě, neboj se, Sunshine," Brian kolem něj ovinul svoje ruce a tak jenom několik vteřin stáli v objetí.

Potom se konečně vydali domů a byli připraveni na cokoliv, co bude následovat. Tentokrát to však trvalo o něco déle, než včera, předtím to asi bylo tak rychlé, protože to byla první radiace, ale i tak to přišlo celkem rychle. Seděli spolu u filmu, Justin se opíral Brianovi o rameno a snažili se na nic nemyslet, jen si užívali svoji přítomnost a smáli se komedii, kterou si pustili. A pak to přišlo, Brian náhle odstrčil Justina stranou a ze všech sil utíkal rychle do koupelny. Justin mohl jenom slyšet dávivé zvuky, které si linuly celým loftem. Okamžitě běžel Brianovi nalít sklenici vody a čekal na to, až se vrátí zpátky. Ačkoliv to čekání bylo příšerné...

"Dobrý?" zeptal se, když k němu Brian dorazil naprosto bledý a zelený zároveň a předal mu sklenici vody.

"Nijak zvlášť, ale přežiju," sotva do dořekl, otočil se na patě a utíkal zase zpátky.

Justinovi bylo naprosto hrozně, vidět ho v takovém stavu bylo nesnesitelné, a kdyby jenom mohl, klidně by vzal jeho trápení na sebe, jen aby mu pomohl.

Celý proces trval několik hodin, Brian se vyzvracel, vrátil se, běžel zase zpátky... nebylo už co zvracet, ale stejně pořád zvracel a Justin jen všemu přihlížel a ujišťoval se, že má co pít, aby byl hydratovaný. Chtěl udělat víc, ale věděl, že tím by věci akorát zhoršil, protože si to Brian nepřál.

Jenže když se při poslední návštěvě toalety Brian nějak nebezpečně dlouho nevracel, Justin se začal opravdu bát. Šel proto k zavřeným dveřím koupelny a přitiskl ucho na dveře, chtěl slyšet, že Brian je tam "v pořádku" ale neslyšel vůbec nic...

"Briane?"

Žádná odezva, zkusil to proto ještě jednou pro případ, že ho Brian neslyšel, jenže když se ani tak neozval, Justin vpadl rovnou dovnitř připravený čelit tomu, že na něj bude Brian řvát. Jenže s hrůzou zjistil, že Brian sedí opřený o zeď, sotva při vědomý a naprosto vysílený...

"Briane, slyšíš mě?" klekl si k němu a vzal jeho hlavu do dlaní.

"Co tu děláš? Jsem odporný."

"Nic takového neříkej. Pojď, zvedni se," Justin mu pomohl zpátky na nohy.

"Omlouvám se," vypadlo z něj vysíleným hlasem.

"Za co, proboha?"

"Že mě tak musíš vidět."

Justin nevěděl, co mu na to má odpovědět, protože byl naprosto zaskočený tím, že by si Brian opravdu myslel, že Justina nejvíc trápí, že ho musí takhle vidět... ano trápí, ale ne z důvodu, který si Brian myslí.

"Lehni si a odpočívej," pomohl mu do postele.

"Zabil bych tě, ale... nemám na to dost síly... takže se ti pak nějak pomstím," řekl pomalu upadávajícím hlasem.

"Cokoliv, Briane, cokoliv," hladil ho po vlasech a čekal na to, dokud neusne.

Když na to došlo, šel se vypořádat s tou spouští, která se Brianovi v koupelně podařila, očividně to posledně nestihl až k záchodu a Justin doufal, že si to Brian nebude pamatovat, aby pak nemusel přemýšlet nad tím, že to Justin uklízel.

Jakmile to dokončil, šel si lehnout zpátky k Brianovi, který naštěstí klidně oddechoval, opravdu doufal, že po probuzení mu bude zase mnohem lépe stejně jako včera.

Zároveň se i on pomalu, ale jistě oddával říši snů, po té probdělé noci, kdy Briana hlídal, toho měl dost, jenže když už skoro spal, loftem se ozvalo hlasité klepání na dveře.

Justin se ohlídl na Briana v naději, že ho to neprobudilo a vydal se ke dveřím. Očekával tam Lindsay, která se pravděpodobně přišla ujistit, že je Brian v pořádku, když už věděla všechno a taky kvůli včerejšku, ale mýlil se...

"Michaele?"

"Justine, ahoj, neruším?"

"Um, tak trochu... co tu děláš?"

"Byl jsem dneska u holek..."

"Fuck, ony ti to řekly?"

"Neřekly mi skoro nic, Gus se zmínil o tom, že bylo Brianovi nějak špatně, nebýt jeho, tak by mi neřekly asi nic... pak mi však oznámily, že o tom bych si měl promluvit s Brianem, tak jsem tady..."

"Aha. Víš, Mikey, budeš se asi muset vrátit jindy, teď není moc vhodná doba..."

"Pusť ho dovnitř," ozval se Brian za ním.

"Briane, máš odpočívat!" hned ho pokáral.

"Budu, teď ale musím něco vyřešit."

"Jsi si jistý?"

"Jo, pusť ho."

"Smím vědět, o co jde? A proč ty vypadáš tak příšerně?"

"Mikey, musím ti něco říct."

Michael se zasmál, ale když viděl, jak vážně se na něj Brian s Justinem dívají, do smíchu už mu vůbec nebylo. A ač Brian úplně nevěděl, jak tu bombu má zase shodit, vzal svého nejlepšího kamaráda stranou a začal...