BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Brian se cítil příšerně a čekal na nejhorší. Jako to, že ho Justin opustí, co nejdřív to půjde. Nedivil by se mu ani trochu. Sám sebe teď nenávidí za to, že vůbec onemocněl, ví, že s tím nemohl nic dělat, že se to prostě stalo, jako se to denně stane spoustu lidem po celém světě, ale prostě se nenáviděl. Nenáviděl to, že ho Justin viděl v takovém stavu, věděl, že mu dříve či později nakonec bude muset říct pravdu o své nemoci, ale nechtěl, aby to bylo takhle, aby to musel říct, protože na tom byl tak zle, že jediná možnost byla, aby se o něj Justin postaral. Toho se totiž od začátku děsil nejvíc, že Justin bude ten, kdo se o něj bude starat, kdo bude u toho, až bude zvracet a nebude se pomalu moct ani postavit natož chodit. A nejhorší bylo to, že byl teprve na první radiaci a už na tom byl takhle zle a měl jich před sebou ještě několik a teď nevěděl, zda je horší to, že tomu Justin bude svědkem nebo naopak nebude, protože od něj raději odejde, než aby žil s mrzákem, který mu už možná nikdy nedá to, co potřebuje.
"Budeš potřebovat pomoct?" prolomil to hrobové ticho.
"Pomoct?" nechápal Justin.
"S tím balením... jestli máš v plánu se sebrat a odejít."
Justin otevřel pusu na prázdno, jako by se chystal něco říct, ale přes to zůstal ticho a jen na Briana zíral snažíc se zpracovat to, co mu Brian právě pověděl. Skoro jako by nemohl uvěřit.
"Justine?" Brian se odvážil udělat pár kroků k němu.
"Jak dlouho?"
"Doufám, že dlouho," zasmál se Brian. "Ačkoliv mi něco říká, že se asi neptáš na to, kolik času mi zbývá..."
"Jak dlouho už to víš?" Jo, tohle asi bude ta správná otázka.
"Ne zas tak dlouho... od smrti Vica."
"A to si mi nic neřekl?" Justinovy oči se začaly zaplňovat slzami.
Brianovy se najednou sevřelo srdce, ač mu jako první na jazyk přišlo, že není povinný se mu s takovými věcmi svěřovat s tím, že věděl, jaká hloupost to je, tak se nakonec zarazil a udělal další krok k Justinovi, ten však udělal hned dva, ale dozadu.
"A místo toho sis jel na Ibizu užívat!?"
"Nebyl jsem na Ibize..."
"Co?"
"Já... byl jsem... byl jsem v Baltimoru... kvůli operaci."
"Shit, jsi v pořádku?" Justin jakoby si najedou začal všechno uvědomovat.
"Říkají, že budu, ale..."
"Ale?" zhrozil se.
"Mám... nebo spíš měl jsem rakovinu varlete, takže..."
"Takže co?"
"Vážně mě to donutíš říct?"
"Já..." Justin chvíli nechápal, ale pak mu to došlo. "Chceš říct, že?"
"Jop. Ale neboj, dostal jsem umělou," Brian se usmál ironicky, ačkoliv říct Justinovi právě tohle, pro něj byla ta nejtěžší část. "Takže hádám, že teď už se vrhneme na to balení?" zeptal se po chvíli ticha.
"Cože?"
"Že jestli se..."
"Já tě slyšel, jen se chci ujistit, že správně... ty si myslíš, že tě opustím, protože nemáš kouli? Že už tě snad nebudu milovat ani chtít?"
"Poslední dva týdny ses snažil přijít na to, proč s tebou nespím... řekl bych, že sex je pro tebe celkem důležitý a jistota, že ti tohle budu moct dát, zatím žádná není..."
"Jesus, Briane. Za prvé, s tebou nejsem kvůli sexu, jo ten je skvělej, miluju to s tebou... ale miluju tebe a chci s tebou být za každou cenu a za druhé, ty se uzdravíš, slyšíš? Budeš v pořádku a nechci, aby sis myslel, že ne," Justin konečně překonal tu nezbytnou vzdálenost a šel přímo k Brianovi, který se toho skoro zalekl.
"Momentálně jediné, co cítím je bolest, žádná erekce..."
"Jsem si jistý, že té se brzo dočkáš, zapracujeme na tom," Justin se usmál hříšně. "Počkat, takže proto si se mnou nespal," Justinovi to najednou celé došlo i navzdory tomu, že to Brian před chvíli zmiňoval.
"Dobré ráno," zasmál se.
"Takže na Ibize si nebyl, nespal si se mnou kvůli té operaci, protože ne... to nejde," uvědomil si, že říct nemůžeš, by nebylo zrovna nejlepší. "A proč ti dneska bylo tak zle?"
"Ráno jsem byl na první radiaci."
"Bože," Justin ho objal pevněji. "Proč si mi to neřekl? Navíc si hlídal Melanie, muselo ti být hrozně zle... počkat ona to ví?"
"Ona a Lindsay."
"A mně to říkáš až teď?"
"Jestli tě to uklidní, řekl jsem jim to jen o pár hodin dřív, než tobě... Mel protože mě viděla zvracet a Lindsay vlastně taky..."
"A mně si to řekl, protože mě zavolaly a já tě viděl?"
"Uhm... plánoval jsem ti to říct, ale kdyby si mě dneska neviděl, pravděpodobně by mi to ještě chvíli trvalo."
"Proč? To se fakt tak moc bál, že tě opustím?"
Brian nevěděl, co na to říct. Ano tohle byla jeho největší obava, ale on pořád není na takové úrovni, aby to Justinovi dokázal přiznat, zároveň však ví, že říct mu, že mu to neřekl, protože nechtěl, aby to věděl, protože nechce, aby s ním jednal jako s mrzákem nebo v rukavičkách a taky proto, že je hrdej chlap, co si myslí, že každý by si měl vyřešit svoje věci sám a nikomu do toho nic není, ačkoliv ví, že pár lidem jako je on je, asi taky nebyl nejlepší nápad.
"Chtěl jsem se s tím prostě porvat sám, znáš mě."
"Jo, ale nemohl sis přeci myslet, že to nezjistím..."
"To ani nemyslel, doufal jsem, ale tak naivní nejsem."
"Celou dobu jsem si myslel, že je něco špatně mezi námi... že už mě třeba nechceš... když jsi byl "na Ibize" myslel jsem, že se třeba už nevrátíš..."
"Jo, to už si zmiňoval, když jsem se vrátil..."
"No a přes to si nic neřekl."
"Musíš pochopit, že mě to přepadlo naprosto nepřipraveného, potřeboval jsem zkrátka nějak chytit dech..."
"Jak si to vůbec zjistil?"
"Uh," Brian si pročistil hrdlo. "Pamatuješ na toho frajera, co jsme se o něj vsadili?"
"Myslíš z té sázky?"
"Ehm. Ukázalo se, že je doktor... když mě vykouřil, tak se zmínil, že tam dole mám bulku..."
"Takže by se dalo říct, že tím, že si vyhrál tu sázku, sis vlastně zachránil život."
"Hmm... takhle jsem nad tím upřímně nepřemýšlel."
"A já najednou snáším líp to, že jsem se musel vrátit do školy kvůli tomu," Justin se zasmál a následně Briana konečně políbil. "A proto tě to bolelo, když jsem se tě tam dotknul?" odtáhl se od Briana náhle.
"Úplně mě fascinuje, jak ti to všechno postupně dochází, ty génie."
"A mě fascinuje, že si to přede mnou dokázal takhle skrývat."
"Očividně máme oba talent."
"Hej," bouchl ho do ramene. "Lhaní se neříká talent."
"No o tom by se dalo argumentovat, ale... nelhal jsem ti, jen jsem ti neřekl pravdu."
"A ten rozdíl je kde?"
"Prosím tě, mlč už," Brian mu zacpal pusu polibkem.
"A co Mike a Debbie?"
"Těm to teprve budu muset říct... teda za předpokladu, že se mnou Debb vůbec bude chtít mluvit."
"Určitě bude, vyřešíte to... ale teď tak přemýšlím, to proto si předtím Maikeymu řekl to s tou karmou?"
"Paměť ti slouží skvěle," neodpustil si ironii. "Jo. Tehdy mi to opravdu přišlo jako pomsta za to, co jsem řekl a vlastně za všechno, co jsem kdy udělal, za to, jaký jsem..."
"Miluju tě, proto jaký jsi."
A já miluju Tebe.
"Nikdo si tohle nezaslouží, ani ty, ani nikdo jiný..."
"Věřím, že moje matka a ten nahoře by měli jiný názor, ale..."
"Kašli na ně. Jediné, na čem záleží je to, že budeš v pořádku."
"To se ještě uvidí, zatím mě čeká ještě pár kol radiace.., oprava - Černobylu."
"Kdy jdeš znovu?"
"Zítra."
"Tak brzo? Byl jsi dneska ráno!"
"Musí to zabít rychle... jenom tak se můžu uzdravit."
"Takže ti zítra bude úplně stejně jako dnes?"
"Pravděpodobně hůř."
Justinovy oči se opět začaly zaplňovat slzami, nemohl uvěřit, že se tohle děje a chtěl udělat cokoliv, aby Briana tohohle zbavil.
"Tak v tom případě tam půjdu s tebou..."
"Justine..."
"Nechci slyšet žádné odmlouvání."
"Nemáš náhodou školu?"
"Nepůjdu tam."
"Justine, pointa té sázky byla, že se tam vrátíš."
"Jeden den se nezblázní..."
"A co jídelna?"
"Kiki a ten nový kluk to zvládnou."
"Já se z tebe zblázním. Ale nechci, aby se mnou jednal jako bych byl mrzák... jestli jo, tak tě kopnu do zadku a..."
"Budu se k tobě chovat, jako by ti vůbec nic nebylo," Justin už teď věděl, že to bude těžký úkol, ale musel ten slib udělat.
"V tom případě dobře."
Brian by mu to nikdy nepřiznal, a i když se bál toho, že Justin bude dělat přesně to, co mu slíbil, že nebude, tak byl opravdu rád, že si tím, čím si dneska prošel, nebude muset zítra procházet znovu sám, ale s Justinem po boku, který podle všeho opravdu hodlá zůstat děj se co děj. Nebo v to Brian alespoň doufal.
No comments:
Post a Comment