Live or Die // 9 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Zatímco Melanie křičela bolestí, Brian se ji snažil co nejrychleji dopravit do nemocnice, ale jako naschvál byly cesty ucpané a tak to trvalo mnohem déle, než oba doufali, vlastně se zdálo, že vzít to pěšky by byla asi mnohem lepší volba, ale Brian to nechtěl riskovat, ne když viděl, jak je Melanie zle a někde na ulici by to s ní mohlo praštit.

"Jeďte sakra!" Brian bouchl do volantu a rozeznělo se hlasité troubení.

"Myslím, že tím to moc neurychlíš," kňourla Melanie.

"No... holt zkouším všechny možnosti... další na řadě je ta, že tě hodím na záda a poběžím tam s tebou."

"To si asi nechám ujít, ale díky za nabídku."

"Neříkám, že je to nabídka, ale skutečnost... protože jestli se to nerozjede, tak nebudeme mít moc na výběr..."

Brian se obvykle nemodlil, vlastně tím opovrhoval, z důvodů očividných jako například jeho matka, ale pokud na to došlo, mělo to buď ironický podtext anebo něco bylo hodně špatně, že ani Brian nevěděl, jak jinak to vyřešit, než usilovným modlením k někomu, o kom si ani nemyslí, že existuje... mezi příklady patří například Justinovo bezvládné tělo ležící na studeném betonu či to, když ho Justin opustil kvůli houslistovi a v neposlední řadě to bylo těsně před tím, než ho uvedli do narkózy a on se bál, že už se z ní neprobudí a Justina ani ostatní už nikdy neuvidí... ale našel by ještě pár dalších momentů, kdy se k tomu musel zkrátka uchýlit... a teď k nim mohl zařadit i tenhle... modlil se za to, aby se ta podělaná kolona hnula a on dostal Melanie do nemocnice... za to, aby byla v pořádku, ona i dítě. A z nějakého důvodu to zabralo...

"Pane bože, díky!" zakřičel, když se auta konečně rozjela.

"Jsi poslední, koho bych čekala volat jeho, asi se o mě fakt musíš... ooooh, pane bože, to bolí..."

"Neporodíš mi tady, že ne? Já jen, že jsem to auto nechával nedávno vyčistit," zavtipkoval Brian ve snaze uvolnit atmosféru a především uklidnit Mel, která křičela bolestmi, ale ta se pouze zmohla na to, aby ho propíchla vražedným pohledem "Dobře, blbej vtip, už mlčím," dodal Brian a dupl na plyn ještě víc.

Když konečně přijeli k nemocnici, Brian rovnou řval na zrovna procházející doktory, aby mu pomohli a všichni se k nim začali sbíhat. Než se vůbec stihl vzpamatovat, Melanie odvezli na kolečkovém křesle dovnitř a on tam zůstal stát jako nějaký duch.

Chvíli mu trvalo, než se dokázal vzpamatovat z toho, co se právě stalo a následně se konečně vydal dovnitř a zamířil rovnou na recepci zjistit nějaké informace, věděl ale, že mu asi nic neřeknou, už jenom proto, že není rodina, protože to, že spolu mají sice dítě, ale ne biologicky, se asi jako rodina nepočítá a navíc je to asi deset minut, co ji sem přivezl, šance, že už něco vědí, je asi nulová.

"Prosím vás, Melanie Marcus, před chvíli jsem ji přivezl... nevíte už něco?"

"Jste rodina?" zeptala se sestra okamžitě.

"Ehm... um... já jsem... jsem její manžel."

Brianovi se v podstatě zkroutil jazyk z toho, když to vyslovil a ta představa v hlavě, jak jsou oni dva manželé, ho skoro přiměla se smát a vlastně ani nechápal, jak dokázal takovou blbost říct nahlas, ale momentálně věděl, že je to jediná možnost, jak něco zjistit.

"Tak chvilku vydržte."

Sestra někam odešla a Brian se šel zatím posadit. Uvědomoval si, že by měl zavolat Lindsay a Maikeymu vzhledem k tomu, že je otcem, vlastně by měl zavolat všem, ale... nějak prostě nemohl. Chtěl nejdřív něco vědět, než někomu cokoliv řekne, nechtěl je stresovat dřív, než bude třeba, i když i to mu v hlavě znělo dost hloupě, protože důvodů ke stresu je tu už teď spousta, on by mohl vyprávět.

"Pane Marcusi?

Briane nereagoval, protože ho nenapadlo, že by mohl někdo mluvit na něj, až když se dotyčný ozval podruhé, tak mu došlo, že on je vlastně Pan Marcus...

"Ehm, ano? To jsem já... pan Marcus, to jsem já," zazubil se od ucha k uchu.

"Vyšetřili jsme vaši ženu a ukázalo se, že ji začal předčasný porod, ale po nasazení léků se nám ho naštěstí podařilo včas zastavit..."

"Počkat, takže je v pořádku?" přerušil ho Brian.

"Ano je," Brianovi ihned ze srdce spadl obrovský kámen a úlevou si sedl zase zpátky na židli. "Avšak po zbytek těhotenství bude muset zůstat na lůžku, nesmí se namáhat, vůbec nosit těžké věci, vlastně v podstatě by neměla ani chodit... momentálně odpočívá, ale až bude připravená, chtěl bych si s ní promluvit i o možnosti, že by po zbytek těhotenství zůstala tady..."

"Melanie? Ha. Tak to hodně štěstí. Ta ženská je nezastavitelná, Lindsay by ji musela přivázat..."

"Lindsay?"

"Uhm... na-naše dcera... naše dcera Lindsay," bože, už sklapni, Briane. "Ale jen jsem vtipkoval, nikoho přivazovat nebude, samozřejmě. Melanie, um, moje žena je zkrátka tvrdohlavá a je to právnička, takže si to asi umíte představit..."

"To chápu, ale pokud nechce, aby se tohle stalo znovu, bude na sebe muset dávat pozor... vy ho na ni budete muset dávat."

"Zajisté, to chápu. A směl bych ji vidět?"

"Určitě, ale jenom na chvíli. Sestra vás za ní odvede."

"Děkuju."

Brian následoval sestru až do pokoje Melanie. Jakmile ji uviděl, ulevilo se mu snad ještě víc, protože teď už zkrátka viděl, že je opravdu v pořádku.

"Pěkně si mě vyděsila."

"Copak, snad si se o mě opravdu nebál?"

"Já? Nikdy," oba se ihned zasmáli.

"Děkuju, Briane."

"To je samozřejmost," Brian ji pohladil po ruce.

Nikdy by ho nenapadlo, že oni dva budou někdy sdílet tak osobní chvilku, kdy se nebudou chtít navzájem zabít ani nijak zmrzačit, ale prostě si dají najevo, jak jim na sobě záleží.

"Počkat, jak to, že tě za mnou pustili? Nevyhrožoval si jim a nebudu tě z toho teď muset vysekat, že ne?"

"No vidíš, to mě nenapadlo... místo toho jsem ale řekl, že jsem tvůj manžel... jo a Lindsay je naše dcera, kdyby se ptali, měli jsme ji hodně mladí..."

"Cože?" Mel okamžitě vyprskla smíchy.

A Brian ji hned vzápětí následoval. Poté s ní strávil ještě nějakou chvíli a vzápětí šel konečně udělat ty důležité telefonáty. Přesně, jak očekával, Lindsay i Michael na něj do telefonu křičeli, že jim nezavolal hned, ale hned na to mu děkovali, že nedovolil, aby se jim něco stalo.

Než se nadál, obvolal všechny do jednoho, teda až na jediného člověka a to Justina, nějak se nemohl přimět k tomu to udělat, protože věděl, že ten je na něj momentálně dost naštvaný, ani zavolat Debbie mu nedělalo takový problém, ač věděl, že ta ho momentálně nemůže asi ani cítit, ale s Justinem to bylo zkrátka horší a tak, ačkoliv mu to v hlavě znělo naprosto hrozně a ve skutečnosti to bylo ještě horší, mu tu informaci napsal textovkou. Odpovědí mu bylo "Hned tam budu."

Za nedlouho se všichni seběhli v nemocnici a přemlouvali doktora, aby je k ní ještě pustili... samozřejmě muselo vyjít najevo to, že já ve skutečnosti nejsem manžel a že Lindsay není dcera, protože přeci jen je pochopitelné, že Mel chtěla vidět a tak jí to naštěstí díky tomu dovolil, ale jenom jí. Mě naštěstí jenom pokáral, nejspíš asi pochopil, že jsem jednal na základě situace.

"Jsi v pohodě?" přistoupil k němu Justin.

"Jen mám po krk těch nemocnic... téhle obzvlášť."

Justin pochopil, že naráží na to, jak tu ležel kvůli Hobbsovi a tak Brianovi položil ruku na rameno, protože ač byl na něj naštvaný, momentálně to chtěl dát prostě stranou a být s ním.

"Hlavní je, že je Mel v pořádku... díky tobě."

"Jen jsem ji sem přivezl."

"A díky tomu je v pořádku, stejně tak dítě."

Pro Briana bylo vždy těžké poslouchat řeči o tom, že je snad nějaký hrdina, stačilo mu, že ho z něj dělají v tom jejich komiksu, protože se tak prostě necítil, jediné, na čem záleželo, bylo to, že Mel je opravdu v pořádku. To však nemohl říct o sobě, protože dneska mohl ztratit kamarádku a neuměl si vůbec představit, jak by to se všemi tady otřáslo... a stejně tak věděl, že mohl umřít on, pořád klidně může, pokud se mu rakovina třeba vrátí, pokud ta chemoterapie nezabere a představa, že svoje poslední chvíle třeba stráví sám, protože o tom nikomu neřekl, ho najednou naprosto děsila... nechtěl být sám, ale ani nevěděl, jak ostatním říct, s čím momentálně bojuje... zvlášť Justinovi ne...