Live or Die // 8 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

"Halooo! Je někdo doma!?"

Oh God, Mikey! Záchrana jako na zavolání! Brian svého nejlepšího kamaráda asi nikdy neslyšel radši. Dřív by ho odtud klidně vynesl v zubech, aby zase mohl s Justinem navázat tam, kde je přerušil, ale to bylo momentálě to poslední, co chtěl... teda chtěl... jasně, že by to chtěl, ale nemohl - jak fyzicky, tak psychicky.

"Já ho zabiju," povzdychl si Justin.

"Však ho znáš, vždy umí přijít v tom nejlepším," pokusil se Brian zasmát.

"Jo očividně mi vrací to..." Justin se zarazil, jakoby zrovna říkal něco, co nemá.

"Co?" zeptal se hned Brian.

"Ale nic. Jdu zjistit, co potřebuje."

Justin se ještě natáhl, aby Briana políbil, ale z nějakého důvodu byl tenhle polibek jiný, než ten předchozí. Předtím ho líbal dravě, vášnivě, možná až hladově. Teď ho políbil, jako by mu snad chtěl něco říct, ale neřekl to. Brian nevěděl, co si myslet, avšak sledoval Justina, jak opouští koupelnu a když uslyšel, jak mluví s Maikeym pravděpodobně někde v oblasti dveří či kuchyně, vyklouzl z ní taky a rychle na sebe něco hodil. Potom zamířil za nimi. Ale přišlo mu něco zvláštní a to to, že nemluvili, ale spíš šeptali...

"Děje se něco?" zeptal se hned.

"Briane, konečně doma!" usmál se Maikey od ucha k uchu, ale přes to mu Brian ten "úsměv" vůbec nesežral.

"Co se děje? Vyklopte to," naléhal na ně.

"Nic se neděje, Briane," Justin mu položil dlaň na rameno ve snaze ho přesvědčit o tom, že je vše v pořádku.

"Vy dva jste asi ti nejhorší lháři na světě... jestli si myslíte, že to nakonec nezjistím, tak se šeredně pletete... pro vaše dobro, vám doporučuji, abyste to řekli hned teď..."

Justin s Michaelem si vyměnili významné pohledy, jako by se snad snažili očima domluvit, zda to Brianovi říct nebo ne. Na Justinovi však bylo víc znát, že se mu do toho zrovna dvakrát nechce...

"Jen jsme se o tebe báli," přiznal nakonec Maikey a Justin z toho podle všeho neměl velkou radost.

"Báli?" uchechtl se Brian.

Ve skutečnosti se teď ale však bál on, protože proč se sakra báli, když nevěděli, kde Brian celý ten týden ve skutečnosti byl a proč tam byl... nemohli to vědět, prostě nemohli.

"Justin za mnou před pár dny přišel, byl nervózní z toho, že si mu vůbec nezavolal a to tvoje chování před odjezdem ho zkrátka vykolejilo... a mě popravdě taky, když jsem nad tím pak tak přemýšlel."

"Vážně umíš držet jazyk za zuby, Mikey," propíchl ho Justin pohledem.

"Mikey jen ví, co je pro něj dobrý. Akorát nechápu, o čem to mluví."

"Třeba o tom, že ses beze slova sebral a rozhodl se jet na Ibizu..." postěžoval si Justin.

"To nebylo úplně beze slova, pokud vím, tak jsem ti o tom řekl."

"Jen proto, že jsem přišel do Kinnetiku. Vsadím se, že kdybych to neudělal, prostě bys odletěl a nic mi neřekl."

"Nooo... pravděpodobně jo," přiznal Brian bez mučení.

Měl pocit, že momentálně Justina radši naštve, než aby mu přiznal cokoliv z toho, co se s ním poslední dobou děje. Na to se prostě necítil a nebyl si jistý, že se na to někdy cítit bude.

"Aspoň, že si upřímný," Justin se otočil na patě a šel si sednout na pohovku zády k nim.

"A ty ses bál proč, prosím tě?" otočil se Brian k Maikeymu.

"Třeba kvůli tomu tvému podivnému hovoru, než si odletěl... zněl si dost jako, že se už nemáš vrátit. A co jsme tak zjistili, Lindsay si taky takhle zavolal."

"Jesus. To jako když někomu zavolám předtím, než někam odjedu, tak to automaticky znamená, že se už nemám vrátit?"

"Ne, ale zněl si tak prostě. Navíc to, co si řekl ještě předtím o tom, že ti karma něco vrátila..."

Brian si chtěl momentálně pořádně nafackovat. Asi si měl dávat větší pozor na to, co říká a ty telefonáty si mohl nejspíš odpustit, protože svým způsobem je pravda, že je udělal, protože se bál, že už se třeba nevrátí... jenže on se vrátil a teď se kvůli tomu musí zpovídat. Fantastický!

"Vůbec nevím, že bych něco takovýho řekl. A upřímně zbytečně hrotíte naprostý blbosti, takže pokud tenhle křížový výslech skončil, rád bych se šel připravit k Woodymu."

"Ty jdeš k Woodymu? Sotva si přijel," otočil se k němu Justin.

"Nevidím důvod, proč bych neměl jít," možná jen ten, že alkohol společně s léky asi není ta nejlepší volba. Ale na druhou stranu kombinaci drog a alkoholu jsem taky vždycky zvládl v pohodě.

Brian už nečekal na žádné jejich vyjádření a zamířil rovnou k šatníku vybrat si nějaký slušivý outfit. I když nechápal, co na tom vlastně záleží, ne že si dneska bude moct nějak užívat. Vlastně bude rád, pokud si ještě někdy bude moct užívat. S Justinem nejlíp. Ale pokud se nakonec ukáže, že je už opravdu nefunkční, že může dát sbohem svojí erekci a orgasmům a možnosti se ocitnout zase v Justinově těle... je jasný, že ho Justin nejen opustí, ale ještě si to bude moct jít rovnou hodit, protože to prostě nepřežije.

"Jdete taky nebo tu zůstane a budete se věnovat Maikey/Justin - nudným chvilkám?" Brian vyšel z ložnice.

"Já ne, musím nejdřív domů za Benem, když tak se pak stavíme."

"Dobrá. A ty?" otočil se k Justinovi.

"Nevím, chceš mě snad s sebou?" zeptal se Justin kousavě.

"Myslím, že je na čase, abych zmizel," pronesl Maikey a raději rychle opustil jejich loft nebo teď možná spíš bitové pole.

"Je na tobě, jestli chceš jít, Justine. Na tom, co chci já, nezáleží."

"Ale mně záleží na tom, co chceš."

Jesus Christ, rozhodl ses mě zničit, Sunshine? Samozřejmě, že chci, aby si šel, chci, aby si byl se mnou všude, chci tě mít pořád při sobě a nechci tě nikdy ztratit... ale říct ti to prostě nedokážu.

"Víš co, až se rozhodneš, tak třeba přijď."

Brian si vzal bundu, boty a klíče a z loftu raději v podstatě vyběhl, div při tom nevyndal ty těžké kovové dveře z pantů. Rozhodl se, že seběhne schody, ale nemusel dlouho čekat na to, aby toho pekelně litoval... ta bolest ho málem položila a to doslova. Fucking shit!

Když se mu ten pocit, že ho někdo nakopal do koulí... vlastně do koule... podařilo tak nějak rozdýchat, konečně byl schopný udělat pár kroků a nakonec došel až do svého auta a i když byl rád, že si bude moct sednout, v jeho případě ani to nebylo zrovna pohodlné.

Z nějakého důvodu však nebyl schopný vyjet, ještě ne... tak nějak doufal, že ho Justin doběhne a pojede s ním. Přeci jen ho celý týden neviděl a chtěl ten ztracený čas dohnat, i když ho nemohl dohnat plnohodnotně, chtěl s ním jednoduše dneska být. Ale bylo jasné, že ten nepřijde, ne po tom, jak se Brian zase zachoval. Jako prvotřídní vůl. Proto nakonec nastartoval a jel, ale nebylo to k Woodymu...

"Oh, ty už jsi zpátky," otevřela mu velice těhotná a očividně podrážděná Melanie.

"A ty mě podle všeho moc ráda vidíš."

"Nesmírně. Co potřebuješ?"

"Vidět svého syna pravděpodobně?" uchechtl se Brian ironicky.

"Teď tu není, s Lindsay jsou venku."

"Ach skvělý."

"Možná, kdyby si jednou oznámil, že dorazíš, tak... oh, shit," Melanie se zničehonic chytila za břicho.

"Jsi v pohodě?"

"Jo, mála jen dneska příšerně kope... myslím, že z ní bude fotbalista."

"Očividně bude po tobě."

"Vážně vtipné. A teď pokud bys mě omluvil, ráda bych si šla zase lehnout, řeknu Lindsay, že... jesus," Melanie se najednou v podstatě podlomily nohy a Brian ji jen tak tak zachytil.

"Mel, co se děje?"

"Já... já nevím, něco je špatně..."

"Vezmu tě do nemocnice."

Brian na nic nečekal a Melanie odnesl do auta. Možná si čas od času vjedou do vlasů a někdy to mezi nimi přeroste až v nevraživost, ale pořád je to máma jeho syna a jeho kamarádka a pokud jde o její zdraví, půjde klidně přes mrtvoly, pokud bude třeba.