Live or Die // 14 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Justin křečovitě svíral volant, jak se snažil držet oči na cestě před sebou a stejně tak na Brianovi, který očividně trpěl, ale už jenom proto, že byl s Justinem v autě, snažil se to držet na uzdě. Justin ale nebyl daleko od toho změnit směr a jet s Brianem rovnou do nemocnice, tohle prostě nebylo normální a on se o něj šíleně bál. Ať už snědl cokoliv nebo chytil cokoliv nebo měl cokoliv, Brian vypadal, že za chvíli zkolabuje a Justin netušil, jak se s tou situací vypořádat.

"Zastav!" zakřičel Brian náhle.

"Cože?" ohlídl se po něm Justin zmateně.

"Zastav to auto... potřebuju..." Brian si jen tak tak dal ruku před pusu.

"Jesus, Briane, jsou za námi auta, nemůžu jenom tak zastavit..."

Jenže když tak Briana viděl, věděl, že si bude muset nějak poradit, protože jinak mu Brian bude nadosmrti zazlívat, že ho nechal pozvracet se v jeho luxusním autě a ještě k tomu před ním. Jako na zavolání uviděl odbočku do nějaké uličky a ani vteřinu neváhal a rovnou do ní zajel. Brian z auta doslova vyběhl a snažil se dostat dál od Justina, protože nechtěl, aby toho byl svědkem. Zastavil se u nějaké popelnice, jednou rukou se zapřel o zeď a během několika vteřin začal zvracet.

Justin se cítil hrozně, chtěl svému partnerovi nějak pomoct, jenže stejně tak věděl, že to je to poslední, co by Brian chtěl, aby ho snad hladil po zádech a šeptal mu do ouška, že všechno bude dobrý. Mohl jenom stát u auta a čekat na to, až se Brian vrátí.

"Lepší?" zeptal se, jakmile Brian dorazil.

"Ani moc ne," odsekl a posadil se do auta.

Justin měl pocit, jako by snad za něco mohl, jako by mu Brian zazlíval, že mu je zle... ale jediným vysvětlením mu bylo, že Briana vytáčí, v jakém stavu ho Justin momentálně vidí. Blázen jeden. Kdyby se jednou vzali, tak část v nemoci i ve zdraví by Brianovi asi dělala velký problém, když odmítá fakt, že by mu Justin mohl být na blízku v momentech, kdy mu je zle.

"Nemám tě vzít do nemocnice?" zeptal se ho, jakmile nastoupil.

"Kriste, jenom to ne, tý už mám po krk."

Brian podobnou poznámku udělal už včera, když tam byli kvůli Melanie, Justin však měl najednou pocit, že tu nejde pouze o nějakou symboliku toho, že tam byl tenkrát kvůli Justinovi, pak taky Benovi nebo teď Melanie, ale o něco víc.

"Budu v pohodě, Sunshine," Brian zachytil jeho ustaraný obličej a snažil se ho uklidnit. "Jeď domů."

Všechno mu říkalo, že by Briana neměl poslechnout a do té nemocnice ho pro jistotu vzít, ale z nějakého důvodu raději udělal, jak Brian chtěl a doufal, že toho nebude litovat.

Brian se z posledních sil dobelhal do výtahu, kde byl celou cestu nahoru opřený o stěnu a Justin byl v pohotovostním režimu připravený ho chytit, kdyby náhodou něco. U dveří si byl Brian schopný jen zout boty a poté se křečovitou chůzí dopravil do postele, do které se doslova svalil a přetáhl přes sebe deku až nad hlavu.

Justin stál na schodech do ložnice a nebyl si jistý, co má dělat, chtěl jít za ním, ale zároveň měl pocit, že by neměl, že Brian chce být sám. Kašlat na to, co chce! Pro jednou udělám, co chci já.

"Briane?" zeptal se, když si vedle něj lehl.

Jenže Brian mu neodpověděl, protože ten následkem toho všeho okamžitě usnul, muselo mu být neskutečně zle, když ho to až takhle odrovnalo. Justin mu alespoň odkryl hlavu, aby se pod tou dekou ještě k tomu neudusil. Pohled na něj byl příšerný, tohle nebyl Brian, kterého znal. Co se ti stalo?

Justin u něj ještě chvíli ležel, rukou mu hladil paži a v podstatě se ujišťoval, že dýchá, věděl, že to od něj může chytit a pak tu budou skomírat oba dva, ale momentálně mu to bylo úplně jedno.

Následně se šel vysprchovat a i přes to, jak byl sám vyčerpaný po dnešku, se po sprše šel posadit k počítači a snažil se zjistit, co by s Brianem mohlo být. Vypsal do vyhledávače všechny jeho příznaky a četl vše, co mohl. Věděl, že je to stupidní a že mu google těžko dá konkrétní odpověď, každý doktor by mu řekl, že hledat si odpovědi na netu je prostě hloupost, ale takhle si aspoň nepřipadal tak bezmocně.

Seděl u toho počítače snad dvě hodiny a oči ho už příšerně bolely a slzely mu, ale i tak se od něj nechtěl hnout, dokud něco nezjistí, ačkoliv věděl, že si dal za cíl nesplnitelný úkol.

"Salmonelóza... encefalitida... chřipka..." Brian mu přes rameno četl pobaveně všechny nemoci, které si Justin vypsal na papírek.

"Briane?" okamžitě se k němu otočil a byl naprosto zaskočen tou změnou, kterou Brian za ty tři hodiny spánku prodělal. "Vypadáš... mnohem... líp."

"Taky, že už mi líp je. Takže můžeš přestat s tou honbou za diagnózou, Sherlocku."

Brian s úsměvem zamířil do lednice, odkud vyndal láhev vody.

"Pij pomalu," upozornil ho Justin.

Brian se pouze zasmál, ale i tak Justina poslechl a raději pil po malých doušcích. Justin ale absolutně nechápal, že Brian, který ještě před pár hodinami hořel, zvracel a skoro omdlíval, tu najednou stojí se samolibým úsměvem, jako by se nic z toho nestalo.

"Určitě už si v pořádku?" šel raději k němu a znovu mu instinktivně přiložil ruku na čelo, Brian tentokrát ani nevzdoroval. "Horečku už nemáš."

"Tak to asi znamená, že už jsem v pořádku."

"Jo, ale... jak? Myslím teda, že si předtím vypadal na umření a teď..."

"Zázrak?" Brian pokrčil rameny a vyrazil do ložnice.

Justin byl naprosto v šoku, Brian se opravdu tvářil, jako by se nic z toho nestalo, zase se úspěšně vrátil ke svému arogantnímu já, které nechce o ničem mluvit.

"Myslím, že bys měl zítra raději zajít k doktorovi, aby se na tebe podíval," oznámil mu, když za ním dorazil do ložnice.

Brian mu na to však neodpověděl a místo toho lovil něco v šatníku. Justin měl skoro pocit, že ten má snad namířeno...

"Nehodláš jít do Babylonu, pro Krista?"

"Mám snad důvod nejít? Navíc dneska je akce v kůži."

"Briane!" okřikl ho, jako by snad doufal, že ho přinutí používat rozum.

"Justine, jsem v pohodě, však mě vidíš... jsem zdravý jako řípa," Brian se na konci svého prohlášení uchechtl, jako by ani on sám nevěřil svým vlastním slovům.

Ale Justin to v tu chvíli najednou uviděl, to, co se do teď skrývalo za Brianovým ironickým úsměvem a neporazitelným výrazem - Brian měl strach a odráželo se mu to v očích. Z nějakého důvodu chtěl před Justinem utéct a ten mu to nehodlal zjednodušovat. Šel rovnou k němu a strčil do dveří skříně, která se ihned hlasitě zabouchla. Brian na něj jenom nevěřícně zíral.

"No jestli tak moc chceš, abych šel do nemocnice, stačí říct, nemusíš mi kvůli tomu zlomit ruce."

"Co se děje?" rozhodl se přestat chodit kolem kaše a šel rovnou k věci.

"Huh?"

"Nehraj si na hloupého, něco se děje, už dlouho se něco děje a ty mi musíš říct co!"

"Musím?" zasmál se pobaveně.

"Ano, protože jinak se hned teď seberu, odejdu a už se nikdy nevrátím."

Sám sebe zaskočil tím, co právě řekl, protože on by to ani ve snu neudělal, na to Briana až moc miloval a i kdyby odešel, druhý den by se sem stejně vrátil, ujistit se, že je Brian v pořádku, ale tak nějak doufal, že to Briana přiměje k tomu, aby s ním mluvil.

"No, tak v tom případě, dveře jsou támhle."

Nějakou takovou odpověď od něj čekal, jediný rozdíl byl v tónu, který myslel, že bude mít - místo tónu naprostého nezájmu, to byl tón, který skoro zněl vyděšeně, ale zároveň smířeně, jako by snad stejně čekal, že se Justin nakonec sebere a odejde.

"Briane?" Justin vzal jeho hlavu do dlaní a přiměl ho se na něj podívat, ten s tím chtěl bojovat, ale nakonec se jeho oči střetly s těmi Justinovými. "Prosím, mluv se mnou," Justin byl jen krůček od toho si kleknout a klidně žadonit.

"Justine... já... já nemůžu," Brian se vyprostil z Justinova sevření a protáhl se kolem něj. Jeho kroky vedly zpátky do kuchyně.

"Co nemůžeš, Briane?" Justin ho hned následoval.

"Tohle... mluvit... s tebou..."

"Proč se mnou nemůžeš mluvit? Co se, sakra, děje, Briane? Co se mi tak bojíš říct?"

Brian mlčel a byl otočený zády k Justinovi, takže ten neviděl, co za boj se v něm momentálně odehrává, ale i tak byl rozhodnutý se nevzdat.

"Ať je to cokoliv, mně to můžeš říct... spolu to zvládneme."

"Nepotřebuju, abychom něco zvládali spolu... zvládnu to perfektně sám."

Shit, utrousil si Brian pod vousy, jako by ani on sám nevěřil tomu, co právě teď řekl. Jako by sám sebe nechápal a to, proč tak moc bojuje s tím říct Justinovi pravdu.

"Briane, jsme partneři a ať už se děje cokoliv, máme tu pro sebe být... Miluju tě, Briane."

Brian byl až teď schopný se k Justinovi otočit čelem, vyjadřování jeho citů k němu už ho neděsilo tolik jako dřív, spíš naopak, jako by právě to teď potřeboval slyšet, potřeboval vědět, že ho Justin miluje a Justin jako by to na něm poznal a svá slova znovu zopakoval "Miluju tě, Briane."

"Možná by sis měl jít sbalit věci," řekl Brian nakonec.

"Cože?"

"Abys to nemusel dělat potom, protože s největší pravděpodobností až ti to řeknu, tak se budeš chtít sebrat a odejít..."

Po všem, co s Brianem zažil, si neuměl představit, že by někdy mohlo přijít něco, co by Justina opravdu přimělo se sebrat a odejít, proto byl teď naprosto vyděšený z toho, co se mu Brian chystá říct, když si myslí, že ho kvůli tomu Justin opustí.

"Briane, ať už to cokoliv, tak..."

"Mám rakovinu," řekl náhle pevným hlasem.

Justinovi se v tu chvíli doslova sevřelo srdce a několik vteřin nebyl schopný popadnout dech, jen se díval na Briana doufajíc, že ten mu řekne, že to nemyslí vážně, jenomže myslel...