BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Věděl jsem, že to, aby mi Debb zcela odpustila, bude vyžadovat dlouhodobé snažení, které bude zahrnovat, že budu sekat latinu a dělat vše, co si vyžádá a byl jsem zcela odhodlaný to i dělat, protože vím, jak moc jsem to podělal... ale rozhodně jsem nečekal, že nám hned ráno, zdůrazňuji, že brzo ráno, naběhne do pokoje a bude mě hnát z postele s tím, že se jede nakupovat. Chvíli mi trvalo, než jsem se probudil natolik, abych pochopil, o čem vlastně mluví. Když jsem totiž včera říkal, že dnes klidně můžeme jít koupit ten její konferenční stolek, ona si to vzala opravdu k srdci a očividně se to rozhodla udělat jako první věc dne.
Justin se mi pouze vysmál, za což jsem mu slíbil, že se mu zajisté nějak pomstím a následně se otočil na druhý bok s tím, že on bude pokračovat se spánkem za nás oba, mizera jeden! No a já teď stojím už asi ve dvacátém obchodě v naději, že tenhle konferenční stolek bude pro Debb ten pravej...
B: "Tak co - líbí?"
Debbie: "Hmmm... nevím, pořád mám pocit, že tomu něco chybí..."
B: "Jo, další nula na cenovce," zamumlal jsem si pro sebe.
Debbie: "Co?"
B: "Niiiic," usmál jsem se na ni nevinně.
Debbie: "Co si myslíš ty?"
B: "Mně se líbily všechny."
Debbie: "To se vsadím, cokoliv, jen aby ses odtud co nejrychleji dostal."
B: "Co nejrychleji není dost rychle, Debb. Přesně proto radši nakupuju online."
Debbie: "Jsi silnej, ty to zvládneš," poplácala mě po rameni a už mířila k dalšímu stolku, který zachytil její oko.
Já jsem jen zakroutil očima a zkrátka si vyžral to, co si zasloužím. Na jednu stranu jsem byl ale přeci jen rád za to, že takhle můžu s Debb strávit čas, nebyla to sice ta nejlepší činnost, kterou bych chtěl zrovna teď dělat, ale aspoň jsem byl s ní a věděl jsem, že už mě má zase ráda.
Debbie: "Dobře, beru tenhle."
B: "Sláva!" spojil jsem ruce v modlitebním gestu.
Rychle jsem ho běžel zaplatit a raději se ani nekoukal, kolik stál. Potom jsem ho naložil do auta, a co nejrychleji zamířil k Debb domů dřív, než by došla k závěru, že potřebuje i nový jídelní stůl.
Justin s Carlem se zrovna rozvalovali na gauči a sledovali televizi, zatímco se ládovali cukrovím... ts, já tu takhle makám a oni tohle... nespravedlnost!
J: "Už jste tady, jak bylo?"
B: "Skvěle. Kam ho mám dát, Debb?"
J: "Tady je někdo mrzutej," to jsem naprosto ignoroval.
Debbie: "No tam, kam patří... hned, jak ho dáš dohromady."
B: "Cože?"
Debbie: "No, slož ho dohromady a dej ho tam, kam patří."
Už jsem se nadechoval k odpovědi, která měla zahrnovat "Rozhodně ne!" ale pak mi došlo, že nejsem v pozici, kdy můžu pokoušet štěstí, takže jsem se jenom co nejvlídněji usmál a pokývl na souhlas. Tak si to vyžer, Kinney.
J: "Chceš pomoct?" usmíval se pobaveně.
B: "Ne," zavrčel jsem.
Ale hned o několik minut později jsem své odpovědi litoval. Ukázalo se totiž, že jsem v tomhle naprosto neschopnej a trvalo mi to jednou tolik času, než kdybych Justina prostě nechal pomoct, protože on je génius.
Debbie: "Wow, hotovo."
Carl: "Trvalo ti to jenom dvě hodiny a 38 minut."
J: "Jsi si jistý, že si všechny šrouby pořádně utáhl? Nechceš přeci, aby si to musel dělat znova, kdyby se to zase rozpadlo."
Nic jsem jim na to neodpověděl, pouze jsem se zhluboka nadechl a vyrazil jsem raději nahoru, slyšel jsem jenom, jak se všichni pobaveně smějí. Raději jsem ze sebe shodil všechno oblečení a vlezl si do sprchy, která to přehlušila. Když jsem tam však tak stál, uvědomil jsem si, že se chovám jako idiot naprosto zbytečně a začal jsem smát stejně tak. Měl bych se konečně naučit nemít zraněné city pokaždé, co mě někdo vykoupe v mé vlastní medicíně.
Rozhodl jsem se vrátit za nimi dolů a tentokrát už u televize seděli všichni a něčemu se šíleně smáli, doufal jsem teda, že už to nejsem já...
B: "Na co koukáte?"
J: "Uh, na vánoční komedii... přidáš se?"
B: "Proč ne."
Vmáčkl jsem se mezi Debbie a Justina, abych mohl sedět vedle něj, byl jsem tam trochu jako sardinka, ale po chvíli jsem si na to prostě zvykl. Zbytek filmu jsme se všichni čtyři smáli jako nějací šílenci, bylo to tak fajn po té dlouhé době nemuset myslet na všechny problémy a prostě se jen v klidu smát.
B: "Co dneska budeme dělat?"
J: "Ou, já ti to neřekl... Emmett volal, prý nás dneska očekávají na tu večeři."
B: "Oh, skvělý."
J: "Máme tam být v sedm."
A přesně, jak řekl, tak jsme tam i byli. Emmett s Nickem nás u dveří přivítali jako nějaká synchronizovaná dvojice, je až děsivé, jak jsou si ti dva podobní... člověk by až řekl, že jsou páreček leseb a ne gayů.
Nick: "To zní, skvěle, takže tuším, že si v New Yorku žijete, jako v pohádce?"
J: "Ale jooo... je to super."
Okey, co myslí tím 'ale jooo' protože to neznělo teda moc přesvědčivě. Anebo už si jen něco zbytečně namlouvám, protože je pro mě těžké věřit, že je všechno v pohodě?
Emmett: "Musíme za vámi někdy přijet na návštěvu. Nebylo by to skvělý, zlato?"
Nick: "Rozhodně," zachichotal se stejně radostně jako Emmett.
J: "Rozhodně budeme rádi, když dorazíte, kdykoliv jste vítáni."
Já se nevyjadřoval, takže víte jak. Ale to jim bylo jedno, Justin jim souhlas dal a víc ani slyšet nepotřebovali. Já se jen holt budu děsit toho, že až jejich návštěva nastane, budeme trávit víkend výměnou tipů na pleťové masky.
Hned po večeři nás obdarovali dárky pro nás a v nich překvapivě nebyly ani masky a ani jiné podobné kraviny, ale docela úctyhodné věci.
J: "Díky, Emme... Nicku... ale tak štědří jste být nemuseli."
Emmett: "Kušuj, já jsem rád, že vám dárky můžeme dát pro jednou takhle osobně a ne vám je posílat."
Nemusel jsem ani vidět Justinův výraz, abych věděl, že hned v další vteřině si začal vyčítat to, že jsme posledních několik Vánoc trávily radši někde na dovolené, než v Pitts. A věděl jsem hned, že tohle je rozhovor, který povedeme později.
Byli jsme u nich ještě asi hodinu, kdy ti tři záživně diskutovali a já je sledoval buď s pobavením, nebo kroucením očima, ale ve výsledku, i když je těžké to pro mě přiznat, jsem si ten večer vlastně i užil. Rozhodně to byla ta snazší večeře, u Mika a Bena to bude asi trochu těžší.
Cestou domů jsme však měli pěkné ticho, mohl jsem na Justinovi vidět, jak mu hlavou šrotuje to, co Emmett řekl a věděl jsem, že mlčet nemůžu, protože by ho to akorát dál užíralo...
B: "Přemýšlíš nad tím, co řekl Emmett, huh?"
J: "Co? Eh... ne... nebo spíš jo. Já jen, on není první, kdo tuhle narážku udělal... Debb taky už párkrát dala najevo, že nám to trošku zazlívá... myslíš si, že nám lhali, když říkali, že jim nevadí, když tu na Vánoce nebudeme?"
B: "Samozřejmě, že lhali."
J: "Co?"
B: "Vždyť je znáš, záleží jim na nás a chtějí, abychom byli šťastní, tak nám svoje požehnání dali, ale stejně si mysleli, že se nakonec ukážeme a když jsme to neudělali, tak nám to asi trochu zazlívali..."
J: "Proč si mi nikdy dřív, neřekl, že si tohle myslíš?"
B: "Nevím... nějak jsem nad tím nepřemýšlel. Byl jsem šťastnej, ty si byl šťastnej, na ničem jiném mi v tu chvíli moc nezáleželo."
J: "Jo... mně taky. Ale teď zpětně si uvědomuji, že jsme možná udělali chybu... že jsme tu měli být."
B: "Tak tu budeme... příští Vánoce... jestli to chceš."
J: "Chci."
B: "Dobře. Jsem si jistý, že všichni budou skákat radostí ke stropu."
Justin se pouze zasmál, ale hned na to se jen usmíval, protože jen ta představa toho, že příští Vánoce zažije v kruhu týhle bláznivý rodiny, mu momentálně k úsměvu bohatě stačila. A když tuhle novinku, tenhle slib, následně oznámil i Debbie s Carlem, kteří to zajisté co nevidět roznesou všem, sdíleli stejnou radost jako on. Co se týče mě, znáte mě, jestli budu s Justinem na Vánoce někde u moře nebo prostě tady, záleží mi nejvíc na tom, že budu s ním. Ale nebudu zase lhát a říkat, že být s těmihle cvoky na Vánoce, je mi nějak proti srsti, protože právě naopak.
No comments:
Post a Comment